Jedna báseň. Autoři čtou: Adam Borzič potřetí

Borzič ne/přestává se svou upřímnou snahou ladit východ se západem do eufonického kulturního geo-orchestru a křesťanství s buddhismem do smyslu-plné spirituální fúze, nepřestává jmenovat ty, které miluje, vzývá a obdivuje jejich jménem (Hopkinsi! Pounde, ty starý lišáku!), ani být až fyzicky přítomen ve svých textech nepřestává. Přírodu ne/vynechává a není vynechán jí samou. Nevzdává se magie a meditace.

Další takový kreativní básnický typus tu ostatně v plné síle nemáme, a tak by byla škoda o něj přijít úplně, byť čtenářsky plavat v této básnické řece může někomu připadat jako topení se v prudkém proudu zářivých slov, obrazů, metafor a – především – zdánlivě volných asociací, které čtenářem jako mocné vlny smýkají směrem k deltě, která se jeví být v nedohlednu, a přece se její ústí nebezpečně rozvírá a žádá si celého člověka, který sotva polkl své andělíčky. Stejně daleko je k prameni, který jako by byl nepřístupný, zarostlý bujnou verbální a obrazivou vegetací, jež je dostačivým cílem. Ovšem i čtenáře-neplavce Adam Borzič zve do svého sytého zlatavého básnického toku a záchranný kruh nehází, jelikož v jeho obratnost věří stejně jako v pud sebezáchovy.

Související článek

Adam Borzič: Všichni dnes trpíme kolektivní poruchou pozornosti

• Redakce

Která hlava tu korunu unese

Tentokrát jej – poprvé – vyzývá ke společné hře, jejíž předběžnou partii možná rozehrál už před pěti lety, ve sbírce Šišky za úsvitu se lstivě smějí. Ta hra nemá stanovená pravidla, počet kol ani gradaci, její logika je paví: jde o barevnost, třpyt a lesk; o dovednost užít si je naplno, dokázat je obdivovat v každém valéru; podvolit se jí, omračující pyšné nádheře, beze studu, s radostí, veselostí a rozmarností – a hlavně – bezstarostně, bez přípravy, bez rozvažování. Beze všeho. Lehká, rozverná hlava totiž mnohem spíše unese paví korunu z těžkého zlata a drahokamů.

Je možné dovolit si konečně projednou nedělat si ze všeho hlavu. Nedělat si ji z ničeho – ba vůbec ji nemít: vnímat, cítit, využívat všech smyslů, i těch nekonvenčních, nikoli angažovat stále monotónní racio. Zbavit se tíže, těžkosti, závaží, trudnomyslnosti, úkolů v poezii i v životě.

Borzič touto sbírkou jako by říkal: Proberte se k životu, lidi, co zde konáte, nemá daleko k protrahovanému chcípání. Nedává to, co píšu, logický smysl? Ano, já vím, tak jsem to chtěl. Je to trochu moc? To jsem taky chtěl. Chybí tomu závažnost? Přál jsem si, abyste si od ní odpočinuli vy i já, ale jen naoko. Děsí-li vás to, nudí či odpuzuje, možná máte strach ze sebe, z vlastní živočišnosti, dětské prostoty, něhy, toužebnosti, ze své přirozenosti, z autentického prožívání, z námahy i odpočinku. Možná je už neumíte. Zahrajte si, zesměšníte se hezky.

Ale: Ptačímu pískotu se neposmívej. Nezůstávejte jen u cudného plácnutí po zadku, vezměte si svůj život celý, pomilujte ho nespoutaně a opravdovsky. Milujte ptačím způsobem, za letu, jako zde oslavený P. B. Shelley. Bude vám horko, budete vzrušeni. Zvedni lžící vlastní stín.

Svět paví logiky

Svět paví logiky není spoután řetězy.
Ani řetězce událostí v něm nenajdeš.
Z bodu A do bodu B v něm vlak nejede.

Paví logika se řídí vůní deště, kterou vdechne
žena v růžovém plédu při přechodu přes náměstí.
Barvou plátků, jež se snesly na okraj studny
a ještě se chvějí ve studeném vzduchu.

Svět paví logiky se vyloupl z očí kosmu.
Vyskočil z nich a nyní žije z mileneckých doteků.
Tak přesný ve své nekonečné touze.

Obálku a grafickou úpravu knihy navrhly Alena Gratiasová a Ivana Dudková, repro: Host

Slast a cena za ni

Ve hře, k níž v Paví logice Borzič jako pobavený principál zve před svým barevným šapitó, nejde o vítězství: je to hra spolu, nikoli proti sobě, a není to proto méně (řečeno s Richardem Weinerem) hra doopravdy. Hraje se tu totiž o hodně: o hřejivost, radost, potěšení, opravdovost – je to hra o svět tak, jak bychom jej možná chtěli zachránit alespoň v dávné paměti, brčálové jako rybník dětství. Tahy v této hře nelze předvídat, protože ani ony samy přesně nevědí, co způsobí a kdy přijdou. Nejsou ale proto méně účinné ani sugestivní, ani méně půvabné. Švindlujte, jak se vám zlíbí, podvádění je součástí otevřených karet. Slastná úleva, můžete cokoli, ale nemusíte nic.

Cena za takovou svobodu je vysoká – ostatně v této aréně se volně pohybují i tygři a svůdné paní Wu, k akrobacii na laně nebo proskakování ohněm budete pravděpodobně vyzváni právě vy a přesnost, tak nutná v každé hře i každé poezii, se tu měří chobotnicí. Chce to tudíž odvahu, posadit se k hernímu stolu a nonšalantně přivřít oči, není bez rizika koupit si lístek do pavího cirkusu, je závazné dovolit si ten rozmar a skočit do divoké řeky z podemletého břehu.

Hraje se tu bez karet, které někteří američtí prezidenti tak rádi obrazně i fakticky rozdávají podle momentální libovůle. To je věru jiný druh rozmaru a rozvernosti. Hází se kostkami, na nichž se počet teček průběžně proměňuje před očima: není to obyčejná náhoda, je to náhoda na druhou. Paví logika je stejně neúprosná jako opičí, kozí nebo lidská a utopit se můžete i v umyvadle.

Adam Borzič (* 1978), básník, publicista, esejista, terapeut. Je chorvatského a českého původu. Vystudoval teologii na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy. V letech 2013—2023 byl šéfredaktorem literárního obtýdeníku Tvar. Spoluzaložil básnickou skupinu Fantasía (spolu s Kamilem Bouškou a Petrem Řehákem), s níž vydal společnou knihu Fantasía (2008). Dále publikoval básnické sbírky Rozevírání (Dauphin, 2011), Počasí v Evropě (2013), za kterou byl v roce 2014 nominován na Magnesii Literu, Orfické linie (2015) a Západo-východní zrcadla (2018), Šišky za úsvitu se  lstivě smějí (Malvern, 2020), Legendy (Viriditas, 2021), Paví logika (2025). Spolu s Olgou Pavlovou a Ondřejem Slačálkem je spoluautorem monografie Proroci post-utopického radikalismu: Alexandr Dugin a Hakim Bey. Ve vídeňském nakladatelství Kétos mu vyšel v roce 2020 v česko-německé verzi básnický cyklus Dějiny nitě. V roce 2023 mu vyšel reprezentativní výběr básní v srbském překladu Biserky Rajčič Vreme u Evropi i druge pesme.