Jedna báseň. Autoři čtou: Vojtěch Vacek (podruhé)

Zde stojí lezoucí dům. // Ryjící dům obdařený vlastní rozvahou, / vlastním směrem. // Dům bez lidí, / dům člověk. – Vojtěch Vacek rozehrává ve sbírce Vlnění zvěře theatrum vitae stylem bezstarostné řeky. Bujná imaginace se snoubí s klidnými břehy, blyštivá hladina s vábivými hloubkami.

V některých okamžicích autor také přijal rybník bez stavidel, a to se pak řeč z břehů daleko vylévá: Nakonec jsou ze všeho zvířata. / Zuby si čistíš štětinatým ocáskem paskvitéria, / obličej umýváš mydlinkovým výronem plkavy, / ocasní blánu mrňkavé pěrgle oblékáš místo kabátu. // Když ráno nastupuješ do skarabeotoru a vyrážíš za prací, / přidržuješ se přuchčí / v ruce třímáš praktický chuchor, o němž jsi ještě / ráno věřil, / že je kufr na notebook.

Jednota v bohatosti

Šťavnatý, opojný jazyk nepodléhá trendům ani jiným nemocem, je svůj, respektive výhradně jeho autora. Personifikace probíhají s nenuceností, přátelsky, s oboustranným nadšením jako pravé nefalšované bajky, slané a mastné, špikované všemi možnými i nemožnými laskominami, až si člověk olizuje uši: vyhlíželi jsme odbočku / když padla tma a unavené reflektory / marně dorážely na neprostupnou alej topolů / mohou být šavlolisté? tetelil se Frank 069 / to záleží / raději zhasni světla  / topoly zmizely a v houštinách tmy / zbyla jen lucerna v dálce – / mr. Random je dom.

Bohatost jazyka a bohatost světa zas jednou prožívají obrodu vzájemné propojenosti. Dalo by se říci, že sám jazyk je personifikován v jakéhosi filutu, bláznivého mudrce, raracha, a pocit společného spiklenectví, které při pronikání do pralesa Vackova slovníku kouzel přichází, rozkvétá do skutečné výpravy, vzduch se vlní horkem, a tedy se logicky vlní i zvěř. Právě tehdy se pod kamny vylíhlo ohněm prohřáté / vejce / ve váze na stole vykvetly neslýchané květiny. Šálení smyslů z Vackových básní hraničí s prozřením, text srší, fosforeskuje, těká, vykazuje zvýšenou lechtivost, zimohrádkovsky láká k zabydlení, a není v tom k odolání.

Autorkou obálky a grafické úpravy knihy je Nikola Janíčková (Take Take Take), repro: Euromedia Group – Odeon

Průvodcem je Mr. Random

Když autor v převleku za neotřelého lucidního průvodce Mr. Randoma vypráví, co pro něho znamenal / zrod hroznýše v džungli dní // když objevil záhadné stehy na husách / jež choval ve vejci / uzurpujícím střed jeho jindy útulné garsonky, dny dostávají zcela nový náboj. Ajvazovská tajuplnost spolu se seifertovskou průzračností a wernischovsky laděnou potutelností vytvářejí neopakovatelný akord, v němž zní současný svět v celé své kráse, velikosti a malosti, podobný lebce právě narozeného miminka.

Pokud je poezie především kouzlo a radost, Vojtěch Vacek je poezie. A když toho roku došlo / k prověření prastarého božstva, všichni víme, o čem mluví: země se s nebem propojila / temně vzdušnými krápníky / na nichž se vlhké nápisy vzdouvaly / v rodném jazyce smrti.

Říká se, že skutečnost je do důsledku neuchopitelná a že řeč nedokáže říci ani polovinu toho, co mají řečníci na srdci. V případě srdce Vojtěcha Vacka se ovšem zdá, že tomu tak není, neboť jeho literární prostředky vládnou vlásečnicemi natolik jemnými, až slovo a život splývají v jeden plnokrevný karneval a co převalí se / přes pobřeží i vnitrozemí // hltavě / očistí zemi // od ohně / od ohně / od ohně.

Výkonným motorem byla u Vacka vždy Hra. Hra s velkým H. Oproti prvním dvěma sbírkám však básník dozrál a těla básní stále intenzivněji reflektují neměnnost základních zákonitostí, ukotvenost v údělu, kdy v každém verši a v každém prostoru mezi nimi bytostně ztělesňuje nekonečně blízkou lidskost, stejně jako nekonečně blízký básnický jazyk, jevící natolik vysokou míru nevyzpytatelnosti, že je prakticky nemožné najít v knize podruhé obdobnou báseň. Číst je představuje obrovské dobrodružství, které může pokaždé dopadnout jakkoli. Nakonec jen zbývá oslovit nadcházející // osvojit si jazyk / který odhaluje tajemné pouhými slovy – a otevřít tu knihu znovu…

Vojtěch Vacek (* 1993) v Praze vystudoval knihkupectví na SŠ Náhorní a vydavatelskou produkci na VOŠG Hellichova. Pracuje jako redaktor a herní scenárista. Básně a bajky publikoval v literárních časopisech, novinách a antologiích – tištěných i webových. Debutoval sbírkou Schopní jsou ti s chlopní (2015). Za následující sbírku Měňagon (2021) obdržel Cenu Jiřího Ortena. Je ředitelem mezinárodního festivalu Den poezie. Hraje v kapele Představy postavy.