Jedna báseň. Autoři čtou: Petr Hruška (podruhé)
Není třeba se přesně trefit, je nutné přesně minout. Existenciálně dramatický, metafyzický nepokoj, žírný neklid, který z takového tragikomického paradoxu vzlíná, se nese celou, v pořadí desátou sbírkou Petra Hrušky příznačně nazvanou Minout se přesně.
Poetika Petra Hrušky by mohla být shrnována smyslem pro detail, nalézáním krásy a pravdivosti v prostotě až banálně jednoduché, případně třeba vystižením podstatných rysů civilní všednodennosti v obyčejných maličkostech. To by však bylo jisté nepochopení: směrování je v Hruškových básních totiž právě opačné – k tomu, co je velké až nedozírně, co přesahuje a trvá, jakkoli to povstává z vteřinového zablesknutí, okamžitého postřehu, je to totiž prožitá skutečnost. Básník má dar takové momenty nalézat, zahlédat a podchytit, trefit s mimořádnou citlivostí, přesností a naléhavostí.
Rozcuch namísto účesu
Stejně jako v předchozích dvou sbírkách Nikde není řečeno (2019) a Spatřil jsem svou tvář (2022), tak i u Minout se přesně by bylo možné zdůraznit, že jde o formální experiment nebo o konceptuální způsob tvorby a uspořádání textů do knihy. A o všech třech zmíněných svazcích se v tomto smyslu psalo jako o oživení či novátorství, jimiž autor překonává možnou strnulost svých starších knih.
Nemyslím, že by autorovi bylo vlastní přistupovat k poezii s takto racionálním předporozuměním či zadáním, ani že by jeho starší, „čistě“ básnické knihy trnuly. Je dobře možné, že autor cítil potřebu zdůraznit neuspořádanou podstatu poezie, v jejímž jádru musí zůstat tajemství, záhada, nejasnost, nejistota, nespolehlivost (smyslů, k nimž patří i jazyk, především). Zdůraznit všechno to, v čem se tak rádi šťouráme vycizelovanými nástroji, co bychom rádi sprovodili ze světa rozrušením či odhalením a obnažením, jelikož ono nás to napíná, rozkolísává, a tedy zneklidňuje a ohrožuje. Podstatu poezie, kterou zdaleka nemusejí tvořit a netvoří jen básně.
Obálka knihy s dílem Jana Merty v grafické úpravě Iva Kalety, repro: Host
Petr Hruška: Minout se přesně
Výtvarný doprovod Jan Merta, doslov Jan Štolba, grafická úprava Ivo Kaleta. Host, Brno 2024, 80 stran, doporučená cena 299 korun.
Právě proto je tato sbírka zkomponována z textů nejen různého stáří, ale především různého druhu. Čteme básně ve volném verši, jaké od Petra Hrušky s těšením očekáváme, zápisy snění vlastních i druhých, drobné narace, výkřiky z billboardů, tabulí a vývěsek, citáty z rozhovorů, z jiných děl (vícekrát absurdní pasáže z práce Ing. Eva Hájová, CSc: Jak ušetřit v domácnosti. Vydal ÚV Českého svazu žen, Praha 1984), útržky z deníků, dopisů či zpráv. Čteme i básně zachycující přemýšlení o básních a básnění včetně i sebeironických kréd (Má-li poezie za něco stát, měla by mít vždy možnost vypadat, že nestojí za nic), dále texty filozofujícího či aforistického rázu, sentence, principiální zjištění a postřehy (V muži je chybění. Od prvních dnů světa. Nikde není psáno, že žebro, z nějž Bůh stvořil Evu, Adamovi dorostlo.), často v prozaických odstavcích, jindy coby monostichy znějící jako kóany (Stín ohýbá stéblo. Krásy se lze nanejvýš účastnit.), k nimž mimořádně přiléhají kaligraficky laděné ilustrace. A rovněž se tu vyskytují úvahové básně-paradoxy či maximy (z nichž některé mohou být založeny klidně třeba „jen“ na záměně písmene, na překlepu a přeslechnutí – třeba směna-změna), básně-otazníky, básně na pokračování.
Navíc v celku, který jen částečně zachycuje tento výčet, na sebe nenavazují básně stejného střihu. Tím, že autor zdůrazňuje „rozcuch“, jímž celek záměrně vybavil namísto účesu, poukazuje na to, jak rád škádlí představy literárních vědců a kritiků o tom, co poezie je, má být, nebo dokonce být musí a nesmí – co ještě je, a co už není báseň, co má a nemá právo na život v poezii, nárok na přetrvávání. Poezie není ušlechtilá proto, že by byla hladká.
Básník Petr Hruška, foto: Filip Wonka
Petr Hruška (* 1964)
Básník, literární historik. Narodil se v Ostravě a celoživotně je s tímto městem spjatý jak životem, tak do značné míry i tvorbou a kulturními aktivitami. Nejprve vystudoval na tamější Vysoké škole báňské obor úprava nerostných surovin. Po převratu začal studovat českou literaturu a literární vědu na Filozofické fakultě Ostravské univerzity, absolvoval i doktorské studium na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, které zakončil roku 2003. Českou literaturu učil právě na Masarykově univerzitě, také na Ostravské univerzitě i na Slezské univerzitě v Opavě. Pracuje v brněnské pobočce Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR jako odborník na českou literaturu dvacátého století. Knižně debutoval roku 1995 sbírkou Obývací nepokoje. Za soubor Darmata (2012) získal Státní cenu za literaturu (2013) a byl nominovaný na Magnesii Literu za poezii. Je nositelem několika dalších literárních poct. Kromě vlastní básnické tvorby se podílel na několika literárněhistorických a literárněvědných syntetických pracích o moderní české literatuře. Vydával časopis Landek, byl redaktorem literárního periodika Obrácená strana měsíce.
Plodná pospolitost
Sbírka má tedy tvar formálně rozrůzněného souboru textů odlišného rázu, ale stejného směřování. Míří tak, aby se minulo přesně: kromě zmíněného rozporu, který je ideálně vystižen už názvem knihy, tedy protimluvného, vytrhujícího principu paradoxu a na něm rašícího humoru, je to důležitost sousedství básnických mikrožánrů, veršů, fyzická blízkost a vzájemnost slov. Nové, vyšší významy tak vznikají čistě touto pospolitostí, následností, povstanou z toho, že se texty dotýkají lokty, jen na vynechaný řádek, že se takto přesně míjejí.
Opakovaně je takto vynesen význam tajemství a jednoduchosti, důležitost nicotného a zdánlivě bezvýznamného pro poezii i život. Umění zachovat tajemství, i když je slovy předestřeno.
Neméně nosná je v Hruškově desáté sbírce opakovaně vyjádřená úcta či obdiv k tomu, co se nevyvíjí, co nevýkonuje, a přesto trvá (bez strnulosti), jako je třeba lidské objetí, stejné ve středověkém Codexu Manesse, stejné dnes. Tedy znovu velikost vzniklá z maličkosti, hlubokost, do níž se propadne placatá banalita: a jejich tenká, unikavá hranice. S nejvyšší básnickou citlivostí přijmout unikavost, ale současně se ji pořád snažit chytit – pokoušet se o onen kaligrafický tah štětcem ocasu, jako když se kočka nad ránem vrací domů.
Tato formální fragmentarizace má – paradoxně – syntetizující účinek. Chce obejmout svět a lidskou zkušenost v podstatných jednotlivostech a její naturální chaos zrcadlit neučesaností knihy, v níž je taková zkušenost básnicky zachycena. Jisté je jen to, že i vše, co zde, tam i jinde bylo napsáno, je nejisté. A zní-li jeden z textů:
Próza hájí evangelium, tedy potřebu podat zprávu.
Poezie hájí modlitbu, tedy potřebu zvolat do neznáma.
jsme si jisti, že paradox byl doveden až k onomu kočičímu ocasu, že udělal ten tlustý tah živým štětcem, namočeným v rudém inkoustu, a dotkl se tím poslední nevinnosti.
NATOČILI, STŘIH A POSTPRODUKCE: Jakub Kučera, Hedvika Edie Ptáčková, Ondřej Mazura, Filip Wonka
Poznámka redakce: Rubrika Jedna báseň má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Za výběr básní děkujeme literární kritičce a editorce Olině Stehlíkové.
