Jedna báseň. Autorky čtou: Thea Sedmidubská
Thea Sedmidubská patří k básnířkám rodu poeta natus, tedy k těm s přirozeným talentem, který velmi úspěšně dokáže projevit v žánru slam poetry. To ovšem neznamená, že by nedokázala pracovat s delším, kompozičně propracovaným tvarem, což projevila právě ve sbírce Půjdeme lesem, kde zrovna hoří.
Po několikaměsíční pauze se vrací rubrika Jedna báseň, a to v nové podobě. Někdejší autorské čtení ve studiu (s naklíčovaným textem vlnícím se v pozadí) bylo nyní vystřídáno exteriéry. Účel: básnířky a básníci čtou své texty na místech dokreslujících a podtrhujících jejich atmosféru. Jde tedy o čtení básní ve veřejném prostoru – zpravidla na místech, kde si někteří z nás otevírají knihy ke čtení: ať je to zastávka autobusu, sedadlo v tramvaji nebo lavička v parku.
Svazek Půjdeme lesem, kde zrovna hoří je rozdělen do čtyř částí – Oheň, Kolonie, Třešně a titulní Půjdeme lesem, kde zrovna hoří. V první části se objevuje jakási svébytná mytologie svázaná především motivem ohně. Ten ovšem jako fixní idea prostupuje celou sbírkou. Ve druhé části jde spíše o problémy společenské a do jisté míry rovněž intimní, jež ve větší míře nalezneme v lyričtější části třetí. V té závěrečné se vše jaksi spojí do jednoho proudu.
Tématem sbírky Půjdeme lesem, kde zrovna hoří je především strach o osud vlastní v rovině mezilidských a intimních vztahů, ale velmi často také obavy z ohrožení planety. Občas se objeví i žánrový obrázek v nezvyklém světle. Tázání po smyslu lidské existence a odkazy k jakoby postnatálnímu období lidského rodu jsou nedílnou součástí sbírky.
V následujících mini-interpretacích všech básní bych rád ukázal – a to především na citacích – motivickou spojitost textů, jejich sémantiku i práci kompoziční.
OHEŇ
Božství
Poprvé se objeví motiv ohně (když poprvé zapálíš les – domov nepřítele; Kdo by se bál budoucnosti, když mu z dlaní roste / oheň). Autorka si vytvoří jakousi vlastní mytologii připomínající pohanství včetně rituálů – tanec kolem ohně. Vrací se ke kořenům (rovněž častý motiv – jinde je přímo vyslovený explicitně slovem kořeny) s představou jakéhosi základního životního principu, životní nezbytnosti (Piješ ho ochotně jako vodu z řeky, / jako mateřské mléko), životní síly. Jeho přítomnost je přímo v tobě (Je to On, / jehož slzy máš v očích).
Kolagen
Tělo stárne, blíží se ke smrti; dialog připomíná trochu Bukowského, motiv stromů, které svlékají listí, vzbuzuje sice na jednu stranu obavu a strach („Až ti najdou nádor, zešílíš“ / říkám jí), na konci i smíření (Myslím, že jednou pochopíš, proč / se tak ráda se dívám na holé stromy na podzim).
Identita
Autorčina představa, že kolonizuje různá území svými básněmi působí až rozverně, opět se objevuje motiv ohně – ovšem poněkud jinak (Jen tak si představuju, že tě zapaluju). Na konci zazní i poněkud sarkastický vtip (tyhle představy o mně vypovídají tolik, / co o lidech preference na Pornhubu).
Sestina
Je to vlastně neúplná sestina, která ovšem používá některých jejích formálních prvků, především opakování veršů, jež vedou ke zvýraznění motivů. (Pozn. red.: sestina je literární forma skládající se ze šesti slok a tříveršového dovětku.) Jde tu o explicitní motiv kořenů: najdu v ní své staré rozvětvené kořeny; Jak toulavý pes se třesou mé kořeny. Opět se uplatní vlastní mytologie v šamanském hávu: Přijmu svůj původ, až temná noc padne).
Gekoni
Gekoni, hmyz či býložravé ryby působí trochu jako antropomorfizovaní tvorové (bojuje saranče s utrženou nohou versus bojují staří lidé s vnoučaty, která na ně zapomněla), jako součást nevyhnutelnosti (Mou babičku si brzy vezme věčnost. / S takovou samozřejmostí / jako když gekon spolkne létající hmyz).
Partnerství
Do civilní vzpomínky na italskou kavárnu se prolne cosi velmi archaického (společné vzpomínky na chvění / jsou prastastaré co první oheň) a exotického (Ženu jako obrys, jako / domov indiánů). Je tu silný motiv ohně coby počátku příběhu, v závěru rovněž jako principu zřejmě erotického vztahu (Jestli nechceš hořet sama, klidně tě zapálím).
Stromy
A znovu motiv ohně (Lidi a stromy mají jedno společné, / mohou hořet) a vedle něj zaznamenáme silný existenciálně erotický podtext (ve společném orgasmu padáme ve smrt), jako bychom si sáhli na pramáti Přírodu, která se změní v omezení, uvěznění (až budeme lesem, / plotem, / ostnatým drátem). Tenhle stav se přelévá do následující básně nazvané Díra.
Díra
Úzkost je jako díra, kterou se bojíš pojmenovat, objeví se strach z toho, co můžeš způsobit (V ruce držíš matku Zemi / jako atomovou bombu; Po zádech ti přejde mráz, / když poprvé vztáhneš na vlka ruku / a on si sedne).
KOLONIE
O indiánech
Jakési základní životní instinkty, které už zřejmě postrádáme, se prolnou do ženy, která nebyla hvězdou hospody, nebyla vždycky „fajn“. Opět se vracíme k představě něčeho bližšího přírodě a pokoře před ní: Když venku zuřila bouře / sedla si k oknu a nic neříkala, / dobře věděla, / že teď musí mlčet.
O moci
Putujeme od obecné představy moci a podrobení a vyhubení (nacisté) přes absolutistického muže s otevřeným poklopcem až k pavoukovi, který si buduje svou pavučinu jako kostel, do něhož nachytá své oběti. Působí to jako miniaturní metafora velkého zla, které se musí zničit (Připadá mi hnusný. / Musím ho zabít).
O biologii
Autorka prožívá zklamání z fyzického kontaktu, vynoří se vzpomínka na zrušení tajemství a nastolení bezcitného řádu (když jsem ve škole poprvé otevřela / učebnici biologie / a pochopila vlastní identitu stroje).
O ceremonii
Při drogové seanci, rituálu se zjeví touha po podobném zážitku jako měli lovci … zfetovaní adrenalinem / mamuta, touha do krve se porvat, zřejmě touha po silném kolektivním zážitku způsobené empatogenem, snad i touha odvrátit od sebe tyto destruktivní myšlenky.
9 decibelů
Obava z vlastní existence (Proč je tak nesnesitelné o sobě vědět?) je jako Evino poznání vlastní nahoty. Opět pohlédneme ke kořenům v kontrastu se současným bytím a strachem z poznání skutečnosti, který přišel a nedá se ovlivnit čímkoli zprostředkovaným. (Možná by tehdy ráda zapnula Netflix / ale jakýkoli film odteď / vyruší pohyby vlastních střev).
O úctě
Vroucí vyznání, v něčem až připomínající Františka z Assisi, určené zřejmě ženě s přesahem kamsi do transcendence nás i tady vrací ke kořenům (Smrt má své kořeny / příliš hluboko ve mně, / a nemohu si odepřít / zítřejší svět / jehož jsi / kostelem i knězem, / jehož jsi mlékem, / jehož jsi tělem).
O Taurovi
Adam coby biblický odkaz zde stojí v kontrastu se šamanstvím a podivným aktem stvoření z opice. Tauros (býk) může být snad v něčem inspirovaný i Minotaurem. Opět se obracíme ke specifické mytologii, v níž se objevují aluze na různé mýtické postavy. V dialogu Adama a šamana vzniká gnómický příběh o věčném zabíjení.
Pohádka o Praze
Charakteristický obrázek města, v němž vulgarismus působí jako antiromantický prostředek (Na hipstery s andělskými hlavami / serou holubi).
O matche
Prostředí města zůstává, ovšem v čajovně se objevuje průnik kamsi k počátku i ke konci (Nad zeleným čajem / naše nitra / vchází do světa dějin. / Všichni stojí obnaženi před soudem, / kůží naruby).
O vidění ve světle
V kontrastu k neštěstí na železniční trati, kde člověka zřejmě přejel vlak, anebo došlo k sebevraždě prizmatem smrti všechno září, / jako by byla nějakým zfetovaným kaleidoskopem. Znovu se tu objeví cosi primitivistického, neřku-li mýtického (Dva blažení divoši / na podrážce světa).
Obálka básnické sbírky They Sedmidubské, repro: Bílý Vigvam
Thea Sedmidubská: Půjdeme lesem, kde zrovna hoří
Bílý Vigvam, Ostrava 2024, 72 stran, doporučená cena 249 korun.
TŘEŠNĚ
Nádraží
A opět exotika, pravěk i realita: V rukou držím kávu s mlékem / v barvě Amazonské řeky; Hluboko pod těmi mohutnými stromy / leží bezdomovci vedle dinosaurů. Tohle všechno je možná vzpomínka, možná sen, možná pohřeb – a zase se objeví oheň a kameny jako něco substanciálního. Autorka takřka všude uplatňuje obrazy s přesahy do historie a k počátku, někdy poměrně rozložitých, jindy až hyperbolizovaných rozměrů v kontrastu ke střízlivější současnosti, aby ozvláštnila a dala vyznít i situacím někdy zdánlivě profánním.
Trip
Pod zdánlivou idylou se skrývá nebezpečí: Světlo se zakusuje do žaluzií. / Drápy lze vyrýt do stolu znak míru / nebo jimi vyškrábat oči. A také: Světlo se nad domem vznáší jako čápi, / pojmenovává předměty / a ukazuje hříchy. / Čeká na svou sestru tmu, / až přijde, věcem vezme jména / a prostoupí nás všechny.) Jako den a noc, jako dobro i zlo, které k nám neodmyslitelně patří.
O popelu
Z prozaického zážitku opékání buřtů a popíjení vína vyvstane náhle obraz prarodičů, kteří uměli zapálit oheň / a dusit v sobě velkou lásku. // Město je jeskyně, / z níž jsme nikdy nevyšli. Autorka snad připomíná město jako platónskou jeskyni, z níž nedokážeme vyjít, a vnímáme pouze stíny předků skryté v popelu. Opětovně se tu objevuje oheň, zde jako něco stravujícího, zároveň však připomínajícího minulost. Nebo je „jeskyně města“ jen strach z něčeho, co nás může ohrožovat třeba i jen zdánlivě, strach ze světa, v němž se objevuje něco, s čím se sice musíme utkat, co nám však zároveň může skýtat naději?
O třešních
Báseň působí vůči jiným číslům sbírky daleko obyčejnějším, až cudným dojmem. Obraz padajících třešní jako odcházejících blízkých a uvědomování si kruhu života a jeho vyústění do smrti: Postupně dospívám a vidím, / jak za sebou v trávě / nechávám stopy po rozšlapaných třešních. Znovu se objevuje motiv kůže naruby coby vyjevení vlastních hříchů, jako maska, persona, která otočením kůže zmizí a odhalí opravdovou tvář. Eufemizující závěr tuhle prostotu textu náležitě podtrhuje: Přeju si, aby můj život byl malý hřích dítěte, / když si v červnu cpe ústa k prasknutí / hromadou kradených třešní.
Ketamin
Látka, která nás může zbavit depresí, ale také nás posunout blíže k hranici, k níž se asi dostat nechceme: Když si dali příliš / svlékli se z kůže a zmizeli. Opětovně se tu tedy objeví motiv svlečené kůže. Může znamenat zbavení se bolestí, možná i chvilkový únik ze zodpovědnosti. Ve výsledku však vyznívá báseň smířlivě i varovně: Další dny / nebyly ničím zvláštní, / akorát začali poslouchat jazz / a věděli, / že od smrti a šílenství je dělí / jedny dveře, několik vteřin.
O babičce
Jak jinak: motiv ohně jako idée fixe. Tentokrát je to zřejmě oheň smrti. Ale není děsivý. Zjeví se silný obraz života: Promítla si ho celý. / Byl to majestátný páv, / kterému cosi propálilo peří. Nebo je to oheň? A babička mu odpouští, sundá si šaty a shoří. To je smíření.
Thea Sedmidubská na finále 20. ročníku mistrovství ČR ve slam poetry v roce 2022, foto: ČTK / Michaela Říhová
Thea Sedmidubská (* 2003)
Básnířka a slamerka. Pochází z Poděbrad. Poezii píše zhruba od deseti let a v patnácti jí škola financovala a zprostředkovala vydání básnického debutu Modrá rýže (2018). Následovala sbírka Kyberpunk (2021). Několik let se věnovala žánru slam poetry; byla finalistkou mistrovství ČR v této disciplíně. Nyní studuje písňový text a scénář na Konzervatoři Jaroslava Ježka.
PŮJDEME LESEM, KDE ZROVNA HOŘÍ
Půjdeme lesem, kde zrovna hoří
Zde se objeví oheň jako tvůrce, stvořitel (za to, kým jsem / může oheň). Objeví se opice, kterou jsme možná už zaznamenali v básni O Taurovi. (Společně jsme zasadili mrtvou opici / a na jejím místě postavili věž). Odkaz na babylonskou věž je zřejmý (Od té doby lidé mluví neslučitelnými jazyky), nicméně zde ještě více vystupuje zodpovědnost za vzájemné neporozumění.
Jeskyně Dior
Město jako jeskyni už známe z básně O popelu. Oxymorón nevzhledného města v obleku od Diora: Mým domovem je město / – prastará jeskyně (…špinavého města s výkaly v kanalizacích a smrtí za velkými hřbitovními zdmi v obleku z Dioru .) vytváří obraz něčeho povrchního a falešného. Ovšem přívlastek prastará ke slovu jeskyně přec jen evokuje historii, kdy to mohlo být jinak. Oxymoron chyběl.´V tramvaji sedí chlapec a lyrický subjekt a oba cítí úzkost. Prostor se sice zmenšil, ale nakonec vybuchne do znepokojivého konce (… naše životy, / co lístky tabáku v cigaretě čekají / až si zapálí / Země.)
Milán
Klečící žebrák představuje člověka v čase, metonymicky ho poslali zřejmě ke dnu návrháři jeho svetru: Jeho barvu a střih / deset let zpátky vybrali lidé / sedící v této místnosti.
O primátech
Pavouk je jako bolest či nemoc, která bují: Nemůžeš spát a nevíš, jestli kvůli sobě, / nebo proto, že někde na tvé dece / sedí pavouk. // S každým dalším cuknutím roste / do nesnesitelných rozměrů. / Na zemi přežívá 400 milionů let, aby teď seděl na dece nejmocnějšího primáta, / který se bojí nadechnout. Takže: Kdo je tedy vlastně primát?
Itálie
Moře – metafora úkrytu, splynutí i domnělé nesmrtelnosti: Znám muže, / kteří milují moc, milují dominy / a proto se v něm nechají rozprášit. / Jako racci, kteří při honu za potravou narazí / o tvrdé lokty skal, aby splynuli. Žene muže odvaha, anebo zpupnost?
Atomová poušť
Věda může být i slepá, když se dá do služeb války. V obecném ohrožení atomovou válkou je báseň výčitkou vědě: „Vpálila kulku do mého „lidství“, / které teď mlčí v neuronových sítích.
Ráno
Obloukem se vrací motiv města i ohně: Město mě pohltilo / co první ráno člověka / poté co vynalezl oheň / vzal bratra za ruku a vypálil les. A zas a znovu motiv ohrožení, zde však spojený i s motivem silného vztahu, lásky: Chytám tě za ruku, protože tuším, / že o tom všem víš tak málo jako já, / a přesto s tím vším – tak jako já – / nenávratně souvisíš.
Svatojanská noc
Namísto noci zázraků: Noc se podívá do očí dnu. / Jako když si sám rozřízneš trup, / zjistíš o sobě všechno. Pocit osamělosti a malosti vůči nekonečnosti vesmíru, pocit zřejmě způsobený ztrátou někoho blízkého (Jako když si definitivně odešla z místnosti). A tělo je otevřené a bolestivé.
Začátek
Lidé přicházejí, aby se jim vedlo lépe, je to další začátek. Přinášejí hudbu, poezii, ale také zbraně hromadného ničení. Bytosti, jež se v ústech predátorů / stávají masem.
Blízkost
Motiv kořenů, kořenového systému se v závěrečné básni mění: Strach ze samoty se rozvětvuje / jako kořenový systém. Po přečtení předešlých básní ovšem nejde výhradně o obavy individuální, nýbrž také o vnitřní úzkost z možného osudu ostatních. Nicméně závěrečné verše přinášejí naději a sémantika motivu kořenu se překlopí ve vyjádření pomoci a sounáležitosti:
Neznámá žena v televizi uklouzla ve vaně
A rozbila si lebku.
Necítím smutek, ale cosi ve mně
se dere na světlo
jako páteře chlapců na letním koupališti.
Chci být s nimi.
Každý ve svém kořenu,
co podepírá stejný strom.
NATOČILI, STŘIH A POSTPRODUKCE: Jakub Kučera, Hedvika Edie Ptáčková, Ondřej Mazura
Poznámka redakce: Rubrika Jedna báseň má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Za výběr básní děkujeme literární kritičce a editorce Olze Stehlíkové.
