Jedna báseň. Autorky čtou: Iryna Zahladko podruhé

Iryna Zahladko mapuje prožívání traumatu, možnosti popisu nejintimnějšího, ale také vybízí ke zkoumání hranic mezi básnickou sbírkou a deníkem, mezi lyrickou mluvčí a autorkou, mezi soukromým a veřejným.

Zápisky onkologické pacientky se prolínají se zápisky migrantky, která zpovzdálí sleduje válku v zemi svého původu. Nemoc je válka. Válka je nemoc. U obou se často používá podobný jazyk. Boj, prohra, vítezství. Obě jsou nepřítel, kterého nelze úplně uchopit, i když ho už známe. Obě útočí, anektují, postupují. Rozdělují známý svět na dvě části. Bojující a přihlížející. Nemocné tělo je voják, a okupované území zároveň. Subjektivita, suverenita a osobnost jdou stranou. Nemocný může si aspoň nějak pomoci, léčit se, pečovat o sebe. Přihlížení válce v prostředí, které bývalo domovem, znamená jen čirou bezmoc. A čirá bezmoc je nejkrutější z možných pocitů.

Obálka druhé české básnické sbírky Iryny Zahladko, repro: Bílý Vigvam

Válka a nemoc mění to, jak se já v básních vnímá. Stává se NeJá, jež touží po klidu, po zdánlivých maličkostech, které začínáme vnímat jako důležité, až když o ně přijdeme. Nebát se. Mít sílu jít ven. Spát s někým v jedné posteli. Nebát se mluvit o tom, jak nám je. A naše pohodlná společnost čeká od těch, které válka a nemoc postihnou, nenápadné hrdinství – sdílet pouze to, co je nutné, vyjadřovat vděčnost za podporu, naplňovat představy.

Jak k tomu přistupuje Zahladko? Jaký volí jazyk pro svůj deník nemocí a válek? Je titulní líčení maskou, za niž se schovává? V žádném případě. Autorka volí cestu radikální upřímnosti. Popisuje tělo, každodennost, prožívání války realisticky, bez emocí, bez pokusů o zobecnění vlastní zkušenosti nebo důrazu na její sociální aspekt. Soustředí se na všednost, často prožívanou skrz tělesnost. Jídlo, hygienu, spánek, odpočinek, společenský život. Na činnosti, které bychom za jiných okolnosti ani nepovažovali za hodné zmínky a uchovávání v jazyce. Na rutinu, která subjektu umožňuje uchovat si pocit normality. Sice křehké, ale přece normality. Svět těchto básní se příliš nelíčí. Ne proto, že nemůže, nýbrž proto, že nechce. Chce být upřímný, chce být drsný, nechce si brát servítky. Proč by taky měl. Je přece o tom, co je lidské. Zároveň jednoznačné prohlašuje, že osobní je politické, a naopak. A že nejsme zvyklí na blízkost jevů, které se nedají pojmenovat jako hezké, to je náš problém – čtenáři a čtenářky se s tím musí poprat sami. Autorka pomocnou ruku nepodává, nechává nás se svými slovy o samotě. Popsat a zveřejnit vlastní křehkost je odvážné gesto.

Pozoruhodné je, že ve knize chybí data, i když se jedná o jakýsi deník. Na druhou stranu: Proč bychom potřebovali datum, když je jasné, že 24. 2. 2022 stále trvá a všechny kalendáře jsou pouhé rekvizity, atrapy.

Existujeme v bezčasí a mezi jednotlivými záznamy se často nejde ani nadechnout. Přitom jde o skladbu, o celek. Bez technických přestávek na ochočení traumat. Naštěstí i syrovost bývá krásná nebo aspoň estetická, i když drásá.

Iryna Zahladko (* 1986) je česko-ukrajinská básnířka, překladatelka. Vystudovala teoretickou fyziku. Je autorkou dvou básnických knížek v ukrajinštině: Psí Oko, 2015 a Lamentace a našeptávání, 2018. Roku 2017 získala nejvýznamnější ukrajinskou literární cenu pro mladé spisovatelky a spisovatele – Smoloskyp. Angažuje se na umělecké scéně, příležitostně působí jako nezávislá kurátorka a performerka, účastní se uměleckých kolaborací. Spolutvůrkyně nezávislého časopisu Sezóna. Věnuje se tématu ukrajinského feminismu ve válečném období. Zkoumá také vliv jazykového prostředí na autorskou tvorbu a je fascinována slovanskými jazyky. Ve své tvorbě posledních let pracuje s tezí, že osobní je politické, a naopak. Žije v Praze od roku 2019. V češtině publikovala dvě básnické sbírky – Tváření (2023) a Jak se líčit v nemoci (2024).