Jedna báseň. Autoři čtou: Jiří Štěpán (podruhé)

Návod ke čtení tohoto souboru, který možná účinkuje nejefektivněji vcelku a čten popořadě, je z větší části skryt v titulu sbírky: notace v partituře básně je předepsána a stanovena, ale provedení je na individuálním interpretovi. Jiří Štěpán je jako interpret invenční, hravý a tvůrčí. S dokonalým přehráním not s předznamenáním a dle určeného klíče se nespokojí, snaží se listovat v jejich potenciálním vyznění, vybrat z něj svůj vlastní poslech a nabídnout jej – jako specifickou poctu poezii a jejím konkrétním tvůrcům – svým vlastním čtenářům.

Fúze rozumu a citu

Tento básnický tribute přitom není překradem cizích textů autorových básnických vzorů a inspirací. Je jejich připomínkou a rozpracováním (ještě se k tomuto návodu obloukem vrátím). Žánr pocty, zvláště v poezii, je riskantní, každou chvíli se může zvrtnout v hrozbu epigonství nebo opisování. Riziku utne hlavu autorský přínos, svérázná práce s notami, souzvuky a melodiemi, jejich obohacování nebo koncentrace k minimálnosti – tedy přetvoření takové, že vznikne úplně nové dílo, v němž to původní nezanikne, ale zůstane uvnitř jako jakési jadérko.

Další indicií je motto, zejména to první ze dvou, jimiž autor sbírku otevírá; citovaná slova jsou od básníka Petra Kabeše:

O knihách zde hovoří jiné knihy
o zvířatech a stromech svědčí jejich řídké stíny
o nás samotných naše nepřítomnost

Jiří Štěpán v prozaizovaných básních z obou svých sbírek považuje v jedné ruce racionalitu, nejistý, vratký, přesto něčím pevný svět myšlení (třeba i o podstatě tvorby samé nebo o literatuře a jejích principech), v druhé ruce nese barvitý svět obrazů, metafor, imaginativní poezie, v níž obvykle platí jiné principy a pravidla (ale pozor, pravidla umožňují větší volnost). Rozum a cit ve fúzi. Z tohoto sváru, který by se dal označit za tradiční, vzniká recipientsky nejspíš náročný, jak se v recenzích opakuje, ale obohacující (nikoli svéhlavě libovolný, neuspořádaný) básnický svět, jemuž dominuje nezkrotný vládce – okouzlující tyran, nesmiřitelný diktátor a améba, jazyk. A to ve všech jeho vrstvách, od zdánlivě jednoznačného deskriptivního jazyka (šířeji humanitní) vědy přes kryptickou řeč filozofie či spirituality či abstrahované koncepty až po víceznačnost obrazivé básnické mluvy.

Příliš velký krajíc

Vědět, znát, chápat, rozumět, totiž poznání je touha, která tuto práci pohání. A ukrojit její další díl – provést syntézu analytického materiálu sbírky – je na čtenáři. Tady se očekává čtenář co možná nejaktivnější a nejkoncentrovanější, nejméně unavený. Čtenářské slabiny, neochota či nedotaženost posluchačstva v sálu však nemusejí nutně být „neúspěšným“ strávením textu. Lze se nořit povrchověji, smočit si v té hmotě jen špičky a odnést si prostě něco jiného, zážitek z toku slov, asociací, na první pohled volných vazeb – nacházet další, jiný smysl, to jest nechat se unášet pouze horními načechranými vlnkami tohoto moře, splývat na zádech a hledět do nebe, ne pod hladinu.

Obálka a grafická úprava je dílem Aleny Gratiasové a Ivany Dudkové, repro: Host

Jiří Štěpán: Partitura a provedení

Host, Brno 2024, 63 stran, doporučená cena 269 korun.

Tam by čtenář-potápěč nahlédl, že autor vrství své básně a verše horizontálně (v průřezu dějin lidstva a rovnou celého univerza) i vertikálně (od mikrobuněčné úrovně po vesmírnou). Daří se mu tím, a také (řízenou, zkrocenou) asociativností a oblibou koncentrovaného řazení obrazů jako organizačního principu, mimo jiné dobře simulovat informační destrukci světa, ono zahlcení množstvím, které lze nahlédnout jako jednu z příčin konce naší vyděšené dehumanizované civilizace (další je katastrofa environmentální, v níž jde rovněž o úbytky a přebytky, a i ta je jedním z přítomných motivů v partituře). Civilizace, jež si ukrojila opět větší krajíc, než na který mohla stačit, a v hledání jakkoli tenkého stébla jistoty je ochotna naslouchat nesmyslům, které by zmíněné vědy, filozofie a celý myšlenkový aparát humanity musel zavrhnout po prvním odstavci. Tato past ve Štěpánově sbírce očividně sklapla a vzniklý chaos a přesycenost, vedoucí k rozechvělému zmatku, je jedním z čtenářských zážitků z této knihy.

Potěšující výpůjčky

Jazyk je živá bytost, proto lze na něj leccos svést, a je to taky stvůra proradná, slibuje, co nemá (rušivý fakt, že slovo neznamená čin), halí se do rétorických otázek, na něž se odpovědi nejen neočekávají, ale ani neexistují: Jak najít odvahu a přesný jazyk, který převezme odpovědnost za moji provinilost?. A lze na něm také páchat násilí. Budiž, poteče krev. Možná lze říci, že ústředním tématem knihy je osud člověka a konfrontace determinismu s náboženským přesvědčením, a možná není třeba ústřední téma hledat.

Třetím návodem k nakládání s partiturou je ten, který je realizací titulu sbírky: partiturou jsou zde – podle anglosaského vzoru (metoda golden shovel zavedená Terrancem Hayesem roku 2010) – básně či verše jiných, básníkovi milých autorů a autorek poezie, umně přetvořené v novou, původní báseň Jiřího Štěpána. Každé slovo vypůjčených veršů ukončuje jeden verš nové básně. Inspirující text si tudíž celý můžete přečíst coby integrální součást básně, jež je nyní před vámi, a užít si „dva v jednom“. Anebo nemusíte.

V závěrečném poděkování najde čtenář všechny básnířky a básníky, z jejichž díla bylo zvolenou metodou citováno: tato pocta a poklona jejich tvorbě je jistě i pro ně vzrušujícím čtením.

Básník Jiří Štěpán, foto: Hedvika Edie Ptáčková

Jiří Štěpán (* 1990) básník, redaktor, hudebník. Narodil se ve Frenštátu pod Radhoštěm, žije v Brně, kde pracuje jako redaktor žánrové literatury v nakladatelství Host. V roce 2015 se stal laureátem Literární ceny Vladimíra Vokolka a v roce 2016 byl finalistou Literární soutěže Františka Halase. Jeho debutová sbírka Tekuté zrcadlo vyšla v roce 2019, přítomná sbírka Partitura a provedení pak letos – obě v jeho domovském nakladatelství.

NATOČILI, STŘIH A POSTPRODUKCE: HEDVIKA EDIE PTÁČKOVÁ, ONDŘEJ MAZURA

Poznámka redakce: Rubrika Jedna báseň má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou. U některých autorů / autorek se může stát, že při četbě změní některé slovo oproti tištěné podobě, z níž přebíráme text, který za čtoucím běží.