Ema Labudová a její chuť psát a vyprávět, překvapovat i ustřelovat

Mladá románová hrdinka žije se svou osamělou matkou a navštěvuje otce, jenž poustevničí na chalupě. Zjevuje se jí (mrtvá) babička ve věku, kdy byla podobně mladá. Irena jezdí felicií, kterou s potížemi parkuje. Poslouchá hudbu, tu zcela současnou, devadesátkovou i mnohem starší. Vůbec muzice věnuje hodně pozornosti, pečlivě ve svém vyprávění uvádí data vydání žánrově různorodých desek a poukazuje na význam, které pro ni jednotlivé skladby mají. V jednom případě neváhá uvést celý playlist, vypálený anachronicky na CD. Všechny kapitoly mají kromě názvů také „motta“, nejčastěji lakonické útržky textů písní, které se s dějem potkávají jen výjimečně, ať už jde o Václava Hraběte, Franca Oceana, Rosalíu, Nicka Cavea nebo argentinské hudebníky.

Artelier

Soutěž pro mladé výtvarníky na ČT art

Chci soutěžit

Nuselák spadl

Irena hodně fetuje. Protože nemůže spát, zabíjí skoro všechen svůj čas mimo práci v hospodách a na parties, tlumí svoji úzkost ze světa a prázdnoty kolem a své nejisté existence v něm. Svým deliriem zavírá většinu večírků. Postupně se vyjevuje, že příčinami tohoto kamikaze lifestylu budou rodinný život, těkavá povaha, především však rozchod, který před časem ukončil – patrně toxický – vztah. „Šla jsem po čichu a hledala tvůj obličej v každém muži, ale nebyls nikde,“ prosakuje zmínkami do textu a postupně přibývají konkrétní obrysy.

Irena se obklopuje třemi dlouholetými kamarádkami, všechny se jmenují na A. – Adinou, Aretou a Anh. Stejně jako jiné románové reálie, tak i trojici kamarádek můžeme vnímat jako hrdinčinu žitou skutečnost, ale rovněž jako alter ega nebo dokonce výplody fantazie. Mizí, vzpírají se zkoksované životní trajektorii, ale jsou i nezanedbatelnými oporami.

Irena žije v Praze, pohybuje se v konkrétních nuselských a jiných souřadnicích. Jde ovšem o Prahu, v níž spadl Nuselský most, ve které feministická extremistická skupina MŠDŠ zadržela ministra jako rukojmí a stávkově-revoluční dění v hromadné dopravě zcela změnilo její fungování a město raději narychlo postavilo kompletní obchvat.

Ema Labudová nechává Irenu vyprávět celý román (s výjimkou jediné věty) v ich-formě. Jenže členění textu i řada sebereflexivních poznámek a jazykových specialit Ireně spíše nepřísluší. První díl se například jmenuje Toto je expozice a závěr Epilog pro krásky v nesnázích. Zcizování a text posazený někde mezi vypravěčkou Irenou a autorkou Labudovou je součástí hry, která román směřuje do mnoha různých směrů najednou.

Rychle, zběsile a – nikam

Nepokoj odpovídající hlavní postavě a jeho konkrétní jazykové podoby jsou hlavní devízou této prózy Emy Labudové. I když často zabíhá například do přízemních, tělesných a rutinních ranních detailů, realita jí nestačí, což je patrné už ze způsobu, jímž ji zbystřeně vnímá v detailech: „A venku jsem viděla věci you people wouldn’t believe; tři jeptišky vycházet z Carrefouru s jedním tiramisu, jednou francouzskou slepičí polévkou v prášku a dvěma nealkoholickými pivy s příchutí limety. (…) Osmdesátiletou ženu s bleděmodrou lespaulkou na rameni. Tramvaj číslo 0….“

Obálka knihy je dílem Nikoly Janíčkové (Take Take Take), repro: Odeon

Labudová se však nepokouší o generačně laděný slovník ani o topolovské „lidi Tajemství“ nebo o pelcovskou kontrakulturní výpověď, nýbrž o příběh Irenina osvobození sebe sama. Autorka mixuje obecnou češtinu se současnými výrazy, přechodníky, v počátku románu ráda pracuje s filmovou rapid montáží: „Klíček, spojka. Cak cak cak cak brm. Světla, Zrcátko. Byla jsem bledá. Měla jsem černý kruhy pod očima a mastný vlasy. Srovnat zrcátko, jak se patří. Ulice za mnou…“

Partie s rychle se střídajícími detaily ovšem román posléze opouštějí. I nesnesitelné ulepené vedro, které Irenu zpočátku provází, posléze prostě jen ustoupí. To se děje i s jinými stylovými a vypravěčskými prostředky. Jako by ten román byl spíš vírem nápadů a tendencí s vysokou intenzitou, avšak s nízkou schopností je rozvíjet a vydobýt z nich pro text trvalejší kvalitu. Kompaktnost by zhruba dvousetstránkovému příběhu o sebeuvolnění slušela.

Ani minuta ticha se vyznačuje jasně patrnou chutí psát a vyprávět, překvapovat i ustřelovat. Vyprávět alternativní realitu z mozku, ve kterém se toho smísila spousta: rodina, drogy, ulice Praha, rozchod… Silné pasáže to přenášejí i na čtenářstvo. Ale zároveň Ema Labudová nemá tak docela sílu materiál udržet, některé nerozvinuté prvky potopit a vyhodit, aby argumentem pro přítomnost konkrétního vkladu do textu nebyl pouhý fakt, „že už to tam v tom mozku je“. Aby co nejsilněji působil hlavně celek. Ten je leckdy vnímavý a inteligentní jako Irena, ale také obdobně nesoustředěný, nechávající si pláchnout to podstatné pro efemérní podněty.