Spojeni bolestí a ztrátou. Cunningham vypráví v novém románu rodinný příběh z covidu

Michael Cunningham (* 1952) literárně prorazil v roce 1990 románem Domov na konci světa (česky 2005) a celosvětově proslul Hodinami, které publikoval roku 1998 a za něž obdržel Pulitzerovu cenu. O čtyři roky později (tehdy také vyšel český překlad) se kniha dočkala filmové adaptace režírované Angličanem Stephenem Daldrym v hlavních rolích s Meryl Streep, Julianne Moore a Nicole Kidman. Posledně jmenovaná v roli Virginie Woolf byla za svůj výkon oceněna Oscarem.

Související článek

ČT art uvádí: Doširoka rozevřené oči Nicole Kidmanové. Herečka, která ví, co chce

• Jan Jaroš

Novinka Den, již autor publikoval vloni, po devítileté prodlevě od předchozího románu Sněhová královna (česky 2015), se odehrává 5. dubna 2019 ráno, dále tentýž den o rok později odpoledne a v závěrečné části pak 5. dubna 2021 večer. Jde tedy o tři dějství několika lidských a vztahových dramat, provázaných rodinou Dana a Isabel, jejich dospělých sourozenců a dětí.

Rodinná konstelace

Dan je někdejší rockový bouřlivák, který se usadil, žije rodinným životem a hodně času tráví doma s dětmi. Isabel pracuje jako fotoeditorka v prestižních newyorských médiích, jejichž sláva je však  v online věku nejspíš nevratně za zenitem. Společný vztah, zdá se, vyvanul a je bez budoucnosti, plný lhostejného míjení.

Isabelin bratr Robbie se rozešel s přítelem a žije nad jejich bytem v podkroví. Na sestřinu žádost si sice hledá jiné bydlení, ale Danovy a Isabeliny děti ho zbožňují. Chybět bude všem. Dokonce i mezi Danem a Robbiem se rozvíjí specifická náklonnost, která by mohla být i něčím víc než vztahem založeným na krásných společných vzpomínkách.

Danův bratr Garth se pro změnu těžce potýká s vlastní bouřliváckou nespolehlivostí a vztahem k Chess, kterou miluje a s níž má synka Odina. Jenže Chess s ním nechce žít a vnímá ho pouze jako biologického původce dítěte, které považuje výhradně za své.

Do příběhu vstupuje v příslušných letech zásadním způsobem covidová pandemie. Cunningham ji konkrétně nepojmenovává, ovšem její projevy, včetně proměněných zvuků velkoměsta, svazujících obav, izolace či ztráty smyslu mezilidského kontaktu vedeného online, pojmenovává dost přesně a citlivě.

Román se stává reflexí této etapy, aniž by sklouzával k publicistické bilanci nebo ke kronice pandemie. Zajímá se o stín smrti, který virus zanechal na blízkých lidech, a o kolísání ve vztazích, už tak narušených, neuspokojivých a posmutnělých, nově zatížených extrémními lockdownovými situacemi.

Obálku s fotografií Jana Merce navrhl Ivan Brůha, repro: Odeon

Smysl a sítě

Den rovněž obsahuje řadu kulturních a literárních referencí, někdy i méně viditelně zapracovaných. Isabel a Robbie společně vytvořili fiktivního instagramového uživatele, muže jménem Wolfe_man. Postují vymyšlené zážitky a pěstují si komunitu několika tisíc followerů. Jméno románového instaprofilu můžeme – jak to ostatně dělá Daniel Konrád v doslovu českého vydání knihy – považovat za odkaz k Virginii Woolfové. Ale také vyznívá jako sdílený divoký (vlčí) sen o věcech, vztazích a harmonii, který posléze dojde naplnění smyslem.

Cunningham, to je potřeba zdůraznit, není k roli sociálních sítí apriori kritický. Vidí je – přes veškerou stylizovanost a patologické společenské efekty – jako formu únikové seberealizace, nebo minimálně volání člověka do společného prostoru. Umělé a fiktivní se skrze sociální média paradoxně může stát pravdivým.

Nejvýznamnějším kulturním odkazem celého Dne je Ein Deutsches Requiem, nejrozsáhlejší skladba Johannese Brahmse, inspirovaná smrtí jeho matky. „Blahoslavení lkající, neboť oni potěšeni budou,“ začíná skladba biblickou citací. Isabel německému textu nerozumí. Requiem vnímá jako opojný vícehlas, který jí během lockdownu v komplikované rodinné situaci jednoduše „pomáhá se nezbláznit“. Její muž Dan naopak v té době se svou domácí produkcí a s novými, patrně banálními emotivními písničkami, zažívá návrat posluchačské pozornosti, byť pouze online.

Štěstí, bolest a budoucnost

Román v krátkých kapitolách střídá perspektivy jednotlivých postav, zapracovává i texty nejrůznější povahy (dopisy, e-maily, online komentáře, instagramové popisky fotek…) a vypráví o „kvílivém vytí ztráty“, tedy o žalu, pochopení, bolesti a samotě.

V souladu se svými předcházejícími díly romanopisec přistupuje k dospělým, ale i k dětem Violet a Nathanovi s nemalou dávkou melancholie. Nesnaží se hledat „řešení“ těžkostí nebo snad dokonce viníky. Přichází s motivy smrti i smrti vztahu, ale i dávných „společenských smluv“ i skleněného dětství. „Jen ať si zkusí být člověkem, který se odmítá vzdát, i když všechno svědčí proti němu,“ lituje se Dan v myšlenkách věnovaných synovi.

Tři dějství – před covidem, během něj a po něm – postupně koncentrují jednotu místa a času. Polopřímé řeči i pasáže vypravěče nabízejí imaginativní popisy vnějšího světa i emoční zkušenosti. Průhledy do pravděpodobné, byť nejisté buducnosti postav formují atmosféru okamžiku.

Možná, že s odchodem jediného člověka ze skupiny dospělých i dětí celé jejich soužití končí. Ale možná, že prožitý smutek a vzpomínky budou všechny nadále spojovat víc než cokoli jiného. Obecně může být budoucí štěstí založené na současných bolestech. Ale platí to i obráceně, bolest budou Isabel, Dan a všichni další později cítit, protože se bude zakládat na společně prožitých (třeba i prchavých) šťastných chvílích.