ČT art uvádí: Doširoka rozevřené oči Nicole Kidmanové. Herečka, která ví, co chce
Na přelomu tisíciletí patřila Nicole Kidmanová k nejoslnivějším herečkám nejen Ameriky. Za film Hodiny, kde ztvárnila spisovatelku Virginii Woolfovou, získala Oscara. Proslulá britská modernistka její osobností prostoupila natolik, že herečka jakoby jejíma očima začala vnímat i některé své vlastní problémy.
Tak začíná francouzský dokument Nicole Kidmanová – oči dokořán (ve čtvrtek 27. června jej v tuzemské premiéře vysílá ČT art). V názvu jde bezpochyby o odkaz na jeden z nejproslulejších snímků Kidmanové, erotické drama Eyes Wide Shut (1999) Stanleyho Kubricka, které se v tuzemských kinech uvádělo pod původním anglickým názvem, zatímco televize i videodistribuce si je počeštily na Spalující touhu, i když přesnější překlad by zněl Oči doširoka rozevřené nebo Oči dokořán.
Režisér dokumentu, u nás dosud neznámý Patrick Boudet, předkládá divácky přitažlivou koláž, v níž střídá vysvětlující komentáře se záběry z filmů či s promluvami tvůrců, s nimiž americko-australská herečka spolupracovala. Opírá se rovněž o výňatky z rozhovorů, které Kidmanová kdysi poskytla, nechybějí vzpomínky rodičů. Ve výsledku to působivě dokládá, jakými změnami procházely názory Kidmanové, jak se stavěla k různým etapám svého života, ať si připadala šťastná a profesně naplněná, nebo ji sužovaly soukromé i pracovní potíže.
Jak to asi bylo s Tomem…
Psal se rok 1983, když šestnáctiletá Nicole zatoužila proniknout do světa filmu. Zúčastnila se konkurzu na roli v australském rodinném snímku Vánoce v divočině. Při kamerových zkouškách uspěla, ale rozpaky vyvolala její výška 180 centimetrů: chlapci kolem ní byli nižší a při pohledu na ni se museli dívat jakoby vzhůru. Prokázala však tolik bezprostřednosti, že byla vybrána. Nakonec ani nevadilo, že neuměla jezdit na koni, zastoupila ji kaskadérka na pohled téměř k nerozeznání.
V australských podmínkách měla slušně našlápnuto k lokální hvězdné dráze, avšak cítila, že dostává role stejnostejně těžící z osobnostního teenagerského půdorysu. Proto přivítala šanci představit se v odlišné poloze – přijala roli v australsko-americkém thrilleru Úplné bezvětří (1989), díky němuž oslovila i jiné publikum než domácí. Ztělesnila v něm ženu, kterou na plachetnici ohrožuje psychopat, jehož přitom zachránila před utonutím. Výzvou bylo pro ni i to, že do omezeného prostoru zasazený příběh se obešel téměř beze slov. Dostala příležitost rozehrát různé podoby strachu pouze skrze svůj pohled, skrze výraz tváře, jakoby zamrzlé či naopak panické pohyby.
Ocitla se v hledáčku hollywoodských producentů. Při následném natáčení snímku Bouřlivé dny poznala Toma Cruise, jenž se na několik příštích let stal i jejím manželem. Zlé jazyky v tom spatřovaly vypočítavost – díky tomu se vyšvihla mezi hollywoodskou hereckou smetánku.
Záhy ji přestaly uspokojovat postavy žen podřízených mužskému protějšku. Rozhodla se rozbít stereotyp chladné krásky, toužila po rolích, kde by mohla ztělesnit ženy pochybující a hledající samy sebe. Proto oslovila i režiséry mimo Hollywood, prosazující koncept autorského díla. Porozuměla si s Gusem van Santem, jenž ji obsadil do dramatu Zemřít pro… (1995). Dokonce se o ní tvrdilo (nebo takové zvěsti sama podporovala), že by byla ochotna hrát i zadarmo, kdyby dostala nabídku, s níž by plně souzněla.
Následoval další náročný úkol, titulní role v kostýmním Portrétu dámy (1996), kde se pod vedením Jane Campionové, která svou uměleckou dráhu začínala rovněž v Austrálii, mistrně „položila“ do mentality, smýšlení a chování svobodomyslné ženy v honosném prostředí druhé půle 19. století. V této adaptaci stejnojmenného románového díla spisovatele Henryho Jamese obdivuhodně zvládla navenek nedramatický příběh, postavený na téměř neznatelných hnutích mysli, na zdánlivě bezobsažných slovech, za nimiž se tají hrozivá dilemata.
Nemohu bez té profese být
A pak tedy přichází na řadu výše zmíněný Eyes Wide Shut, kde se opět setkala s Cruisem coby hereckým partnerem. Znalci tvrdí, že do příběhu vnesli prvky ze svého soukromí: „Ukázali drobné prasklinky vlastního vztahu a udělali z nich součást filmu,“ zazní v dokumentu. Kubrick se ukázal být mimořádně vnímavým pozorovatelem, jenž přímo při natáčení měnil rozložení důrazu – původně se chtěl upnout na mužského protagonistu, ale postupně si uvědomil, že do popředí se mu vtírá právě postava hraná Kidmanovou. Oba před kamerou výtečně zvládli vibraci mezi předstíráním a realitou, jenže filmová fikce jako by se přitom zařezávala do jejich soukromých životů a narušovala je.
V roce 2001 se rozvedli a o pět let později se Kidmanová provdala za muzikanta Keitha Urbana. Konec soužití s Cruisem (svůj podíl na tom možná mělo jeho napojení na scientologickou církev) vyvolalo mediální smršť, Kidmanovou propíral bulvár. Jako na zavolanou jí právě pomohla hlavní role v Hodinách; z osudů Virginie Woolfové jako by čerpala sílu pro vlastní život.
A dál hledala nové pracovní podněty. Nalezla je u Larse von Triera v totálně stylizovaném podobenství Dogville (2003). Kromě toho se vypracovala v producentku (nejen svých) filmů a televizních seriálů. Řekla, že nejraději spolupracuje s režiséry, kteří jí pomohou otevřít se: „Být herečkou mě naplňuje natolik, že bych se asi zbláznila, kdybych tu možnost neměla.“ V dokumentu zazní, že její herectví je niterné, neuchvacuje expresivitou výrazu, k pochopení postavy poskytuje pouhé náznaky a vybízí diváka, aby se ptal, co se skrývá za neurčitostí povrchu.
Ani Nicol Kidmanová není ušetřena obav ze stárnutí. Snaží se je oddalovat chirurgickými zákroky v obličeji. Možná byly zbytečné, nicméně jí propůjčily řekněme sebejistotu. Uvědomuje si, že tajuplné, sexuálně přitažlivé krásky už sotva bude ztělesňovat. V prostředí, kde vládne kult mládí a fyzické aktivity, ubývá nosných rolí postarších žen. Ale jak zní poslední věta v dokumentu, i přes obrovský tlak Hollywoodu si dokázala udržet oči dokořán…
Plakát k televiznímu portrétu Nicole Kidman, les yeux grand ouverts, který ČT uvádí pod názvem Nicole Kidmanová: Oči dokořán, repro: archiv ČT
Nicole Kidmanová: Oči dokořán / Nicole Kidman, les yeux grand ouverts (Francie, 2022, stopáž 52 minut)
Režie: Patrick Boudet, kamera: Laurent Fénart, Christophe Neuville, střih: Antoine Kerninon.
