ČT art uvádí: Minisérie o tom, kdy začala a jaká je moderní historie britské kinematografie
Dokumenty o lidech spjatých s kinematografií se vesměs zabývají slavnými herci, občas režiséry, někdy oblíbenými žánry. Jen ojediněle si všímají uměleckého odkazu jednotlivých národů. Nyní ČT art každý čtvrtek vysílá čtyřdílný cyklus Moderní historie britské kinematografie. Na iVysílání pak je a bude každá z jednotlivých epizod dostupná další dva týdny po premiérovém uvedení.
Hned na počátku prvního dílu, odvysílaného minulý týden na ČT art, zazněl hořký povzdech: oznámí-li se uvádění anglicky mluveného filmu, snad každý předpokládá, že jde o americkou produkci. Načež následuje otázka, v čem vlastně spočívá britský původ díla. Že je natočil britský režisér? Že vzniklo v Británii a také se v ní odehrává? Že vzniklo za britské peníze? Převažuje mínění, že rozhoduje přítomnost britských reálií, důraz položený na problémy spjaté právě s britskou společností.
Kdy to začalo
Titulní „moderní historie“ uváděné minisérie sahá svými kořeny do minulosti relativně vzdálené. Zásadní změny se podle autorů udály na sklonku padesátých let, kdy nejen v oblasti filmu, nýbrž rovněž v literatuře a divadle se vynořila ostrovní generace „mladých rozhněvaných mužů“. Oproti dosavadním ateliérovým psychologickým sondám, případně důmyslně vystavěným kriminálním či přímo vražednickým komediím se na konci „padesátek“ nastupující generace filmařů obrátila k téměř dokumentaristickému zachycení všedního života. Natáčelo se v reálném, často dělnickém prostředí, postavy měly daleko k dokonalosti fyzické i mravní – byly zhrublé, marně vyhlížely světlo na konci tunelu, z hmotné nouze obtížně hledaly východisko.
Jeden ze snímků „rozhněvaných mladých mužů“, film Ohlédni se v hněvu režiséra Tonyho Richardsona z roku 1958, foto: Archiv ČT
Některé tituly vstoupily do dějin a nalezneme je v každém historickém přehledu: Kapka medu, Ten sportovní život, Takové milování, Ohlédni se v hněvu, Osamělost přespolního běžce, V sobotu večer, v neděli ráno… Do povědomí publika, byť někdy popuzeného, že jde o příběhy neúnikové, sociálně bolestivé, se dostali režiséři jako Lindsay Anderson, John Schlesinger, Tony Richardson nebo Karel Reisz, který – narozen v ještě předválečném Československu – patřil mezi takzvané Wintonovy děti, zachráněné před nacismem.
Kes Kena Loache z roku 1969 – snímek, který vnesl na plátna britských kin společensko-politická témata, foto: Archiv ČT
Bylo by ovšem chybou si představovat, že se britská kinematografie od počátku šedesátých let soustředila výhradně na sociální tematiku. Dařilo se i zábavě, ať již spojené s postavou nepřemožitelného agenta 007 nebo třeba se skupinou Beatles (počínaje Perným dnem a konče animovanou Žlutou ponorkou). A dařilo se též výpravným přepisům klasických literárních děl (Tom Jones, Daleko od hlučícího davu). Tato díla dosáhla celosvětového ohlasu a mnohdy zabodovala i v oscarovém klání.
Slavná animovaná Žlutá ponorka s ještě slavnějšími The Beatles z roku 1962, foto: Archiv ČT
Monty Pythonům byste nerozuměli
Díl, jenž bude na ČT art uveden ve čtvrtek 6. června, mapuje léta sedmdesátá. Přímočaré uchopení sociální tematiky se do značné míry vyčerpalo, ale ke konci šedesátých let se objevily anarchisticky laděné výpovědi, nejednou na půdorysu podobenství, odmítající dosavadní společenské jistoty – viz snímek z roku 1968 Kdyby…, jehož vyprávění ústí v tvrdou vzpouru vůči zkostnatělému školskému prostředí. A tituly jako Mechanický pomeranč, Strašáci nebo Ďáblové (oba z roku 1971) již otevřeně bořily cenzurní zábrany zobrazením násilností i otevřenými sexuálními scénami. Některé se dokonce dočkaly zákazu uvádění, prý by v publiku mohly probouzet ty nejhorší pudy.
Film Kdyby… v sobě nese ducha revolty bouřlivého roku 1968, foto: Archiv ČT
Ale současně v tomto období zmatků a hledání nových cest vstoupila na scénu komediální skupina Monty Python. Nejprve pracovala pro televizi, poté natáčela celovečerní filmy pro kina. A také narážela na předpojatost – její asi nejslavnější počin, Život Briana, zasazený do Ježíšových časů, si vysloužil ostré odsudky kvůli tomu, že (údajně) zesměšňuje jak náboženství, tak světonázorová či vysloveně politická hnutí. Ostatně i bezmála půlstoletí po svém vzniku Život Briana vadí pro jeho „nekorektnost“.
Z filmu Terryho Jonese Život Briana, foto: Archiv ČT
Zatímco převážná část britských profilových titulů šedesátých let (kromě bondovek) vstoupila i na plátna tuzemských (mnohdy klubových) kin, z provokující tvorby následujícího desetiletí nebylo v Československu promítáno téměř nic. Dobová odmítnutí opakovala tatáž slova: propagace sexu a násilí je cizí vkusu socialistického diváka. Tvorba Monty Pythonů se pak podle domácích schvalovatelů utápěla v samoúčelnostech, takže pro zdejší publikum měla být nesrozumitelná. Zájemci si tudíž museli počkat až na pád bývalého režimu…
Všímavé sondy
Další dvě části cyklu budou vývoj britské kinematografie sledovat až za přelom tisíciletí. Obhlédnou nejen důležitá díla a samorostlé tvůrce, kteří dokážou prosadit svůj náhled. Také se pozastaví u produkčních společností. Poukážou na snahu nadnárodních gigantů pohlcovat drobnější výrobce. Sdělí, že mnozí režiséři i herci pendlovali mezi Anglií a lukrativnějším Hollywoodem. Zdůrazní, že zejména činnost vlády pod vedením Margaret Thatcherové ovlivnila filmové podnikání. Přímo zaznějí slova, že tato politička zosobňovala nestydatou brutalitu. „Pro britskou kinematografii toho moc neudělala, přesto byla takříkajíc jejím hnacím motorem. Mnoho filmů bylo buď komentářem, nebo reakcí na její politiku a dopady této politiky na obyvatele Spojeného království.“ Zejména rozhněvaná sociální dramata Kena Loache či hořké tragikomedie Stephena Frearse a Mika Leigha toto tvrzení naplňují.
Vedle toho se tvorba osmdesátých a devadesátých let nesla ve znamení ambiciózních společenských výpovědí, které na obrazech z nedávné historie mapovaly rysy britského povahopisu (Ohnivé vozy, Cesta do Indie, Howards End, Soumrak dne). Prosazují se v mnohém svébytní režiséři jako Peter Greenaway. Své místo si obhájily romantické komedie, které značnou přízeň získaly i v české distribuci – Čtyři svatby a jeden pohřeb, Notting Hill, Láska nebeská, Do naha!… Diváckým hitem se staly výpravné, trikově „nadupané“ příběhy Harryho Pottera (s americkou podporou vznikaly v letech 2001–2011), na nichž se vystřídalo několik režisérů.
Dnes už kultovní britská romantická komedie Láska nebeská z roku 2003, foto: Archiv ČT
Zbývá doplnit, že pozornost se v minisérii průběžně upíná na záležitosti, které jsou nyní vnímány jako důležité: na první polibek dvou mužů, na genderové rozvrstvení, na uplatnění filmařů jiné rasy než bělošské, na uplatnění žen, na témata dosud z různých příčin tabuizovaná. Podařilo se začlenit nejen ukázky z důležitých filmů (i těch, o nichž jsme stěží slyšeli), ale rovněž výpovědi tvůrců, jichž se vyprávění týká. Vysvětlující komentář vše zastřešuje, nahlíží na minulost z nadhledu. Naznačuje ovšem také, že na slavná a právem ceněná minulá období se v posledních letech zatím nepodařilo plnohodnotně navázat…
Plakát k dokumentární sérii, foto: Archiv ČT
Moderní historie britské kinematografie / Reel Britannia (Velká Briránie, 2022, 4 epizody, celková stopáž 4 hodiny, 26 minut)
Scénář a režie: Jon Shira, střih: Alex Barett, vypravěč: Nick Helm.
