Lekce z pustiny. Pokračování Šíleného Maxe je zběsilá cesta za pomstou a lidskostí

Podle série Šílený Max se od osmdesátých let odvozují desítky filmů, komiksů, videoher, a dokonce i festivalů jako Junktown, které ukazují svět budoucnosti jako vyprahlou pustinu, kde lidstvo živoří ze zbytků moderních technologií a přírodních zdrojů. Model Maxe už použilo tolik děl různých médií, až se z něj stalo klišé. Ovšem Zběsilá cesta před devíti lety ukázala, že tvůrce celé té maxovské ságy George Miller (* 1945) dokázal starou káru tak dobře vytunit, až z ní udělal akční film dekády a zároveň dílo, které je znovu silně relevantní.

Nepodceňovat, prosím

Šílený Max (stejnojmenný „zakladatelský“ snímek režíroval Australan Miller roku 1979) je dlouhodobě podceňovaný filmový seriál, nad nímž spousta intelektuálněji založených divaček a diváků mává rukou s tím, že to je „bezduchá“ akční podívaná. K tomu se dají říct tři věci. Za prvé – akční podívaná není nikdy úplně bezduchá. Za druhé – takhle vypiplaná, filmařsky precizní a zároveň strhující akční podívaná se jen tak nevidí. A za třetí – akční podívaná v Šíleném Maxovi v sobě nese nečekané množství významů. Tohle všechno platí pro každou z epizod série a platí to i pro letošní Furiosu.

S novým titulem se vracíme do víceméně totožného světa, v němž se odehrávala Zběsilá cesta. Nemá valnou cenu spekulovat, jestli je Furiosa lepší nebo horší než ten devět let starý kus. Stačí říct, že rozhodně není „slabším odvarem“. Spíš se snaží o jakýsi boční pohled na postapokalyptický časoprostor, jímž Zběsilá cesta projela s pedálem na podlaze. Tentokrát Miller nevypráví příběh o útěku do ráje, nýbrž předkládá jiné, podobně archetypální vyprávění, totiž o pomstě. Díky tomu Furiosa: Sága Šíleného Maxe není jednou dlouhou honičkou; je sérií kapitol sledujících klikatou cestu mladé Furiosy za potrestáním vůdce banditů jménem Dementos, který ji odvlekl z domova a zavraždil její matku.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Miller rozehrává trochu jiné žánrové tóny než ve Zběsilé cestě, jež byla ultimátním postkatastrofickým akčním filmem, kdežto nyní spíše běží o ultimátní postapo western. Akčních scén je zde několik a jsou obdobně maximalistické jako ve Zběsilé cestě. Zase dokážou ohromit neuvěřitelnými kaskadérskými výkony, ale také citem a pozorností, s níž se režie věnuje dynamice, gradaci a vyprávění pomocí akce – a to jsou dovednosti, jejichž tradice jde až k velkolepým akčním scénám filmů Bustera Keatona.

Ovšem kromě toho sem mnohem silněji pronikají zádumčivější záběry malých postav pohybujících se majestátní scenérií, lidských krutostí páchaných v divoké přírodě a člověčích sídel obsypávajících terén jako mraveniště. Za jeden ze základních motivů westernu se považuje zkoumání hranice mezi civilizací a divočinou – s tím, že civilizace obvykle nemá k divočině tak daleko, jak máme tendenci si běžně myslet. Furiosa se tímhle motivem rovněž zabývá, dokonce natolik, že tím zatlačuje do pozadí vyloženě environmentální agendu, výraznou ve Zběsilé cestě. Jedna z pěti kapitol, do nichž je vyprávění rozložené, se jmenuje Lekce z pustiny – a vlastně by se tak mohl jmenovat celý letošní film.

Anya Taylor-Joy ve filmu Furiosa: Sága Šíleného Maxe, foto: Warner Bros.

Sem nechceme. Ale musíme?

Furiosa: Sága Šíleného Maxe sice může připomínat některé snímky Sama Peckinpaha nebo Sergia Leoneho, ale nemá v sobě úplně týž patos. Popravdě řečeno, nastavení Millerova opusu je natolik divoké, že některé diváky může snadno zmást. Svět Šíleného Maxe totiž nemá (a nikdy neměl) působit coby realistická vize budoucnosti. Je sice pravda, že Miller se nějakým způsobem vztahuje k současným environmentálním a civilizačním tématům, ne však jako prognostik, nýbrž jako umělec. Svět Šíleného Maxe tvůrce pojímá coby zvláštní kombinaci westernového patosu a ironické nadsázky. Potkáme zde vypjaté scény plné hrdinského patosu – co může být více prodchnuté osudovostí než vyprávění o dívce, která vidí krutou smrt vlastního rodiče a poté se mlčenlivě propracovává skrz nekonečnou dráhu utrpení až k pomstě, jež jí však nezachutná tak, jak si to vysnila.

Pokud bychom Millerovi chtěli vyčítat, že stvořil jen další mužskou fantazii o tom, kterak ve světě po kolapsu civilizace zase přijdou ke slovu tradiční chlapácké hodnoty, byli bychom na omylu. Ano, svět Šíleného Maxe je vystavěn kolem fetišů, jako jsou podomácku zbastlená rychlá auta, střelné zbraně, renegátské tlupy toulající se pustinou a nekonečné půtky o cenné zdroje. Miller vše podává tak, že nás jeho obrazy fascinují, poutají a působí nám radost. Jenže zároveň tuhle fascinaci dokáže vtipně reflektovat. Z motorových vozidel se stává nové náboženství, v čele tlup stojí blouzniví egomaniaci, hrdinné sebeobětování se překlápí v absurdní exhibicionistický rituál, a dokonce i vzdělání nebo praktické dovednosti se tady musejí zaobalit do bizarní image a cool přezdívky.

George Miller režíruje film Furiosa: Sága Šíleného Maxe, foto: Warner Bros.

Vlastně je to jedna velká parodie na mačistický patos. Na Millerových tribálních společenstvích je groteskním způsobem vidět, jak divočina nadále prostupuje domnělou civilizací. Immortan Joe a jeho průmyslově soběstačný komplex je svázaný směsicí strachu a fanatismu, Dementus v mistrně klaunském podání Chrise Hemswortha působí jako permanentní revolucionář bez programu a Furiosa se svou pomstou do všestranně vyprahlého světa žádné pozitivní hodnoty rovněž nepřináší.

George Miller svou poušť ukazuje jako místo bez hodnot, coby prostor, z něhož je třeba nejprve uprchnout, aby život vůbec začal dávat nějaký smysl. Podobě jako další letošní skvělý a monumentální film z pouště, Villeneuvova Duna, i tohle dílo vypráví o cestách, jimiž nechceme kráčet, k cílům, kterých nechceme dosáhnout.

Český plakát k filmu Furiosa: Sága Šíleného Maxe, repro: Vertical Entertainment