Proč matka nechala v moři utopit své roční dítě? Film, jenž se na to snaží poctivě odpovědět

Nejprve výchozí skutečný případ. Rybáři z francouzského přímořského letoviska Berck-sur-Mer učinili v listopadu 2013 děsivý nález. V přílivu se zmítalo utonulé zhruba roční dítě. Policie záhy zadržela pachatelku – Fabienne Kabouová, která se v místním hotelu ubytovala i se svou dcerkou, totiž v tuto roční dobu patřila k ojedinělým hostům. Ke svému činu se přiznala a zdůvodnila jej náhlým neobytným nutkáním dítěte se zbavit. Soud s ní patřil ve Francii ke sledovaným událostem. I proto, že Fabienne byla černoška ne zcela standardního osudu.

Narodila se v senegalském hlavním městě Dakaru do bohaté katolické rodiny, která se vyznačovala jak vzdělanostním kapitálem, tak profesní prestiží – otec se prosadil v OSN jako překladatel, matka pracovala jako sekretářka. Fabienne se v půli devadesátých let (to jí bylo osmnáct) přesunula do Paříže, kde na vysoké škole nejprve úspěšně studovala architekturu a později i filozofii; její práce (psala například o Ludwigu Wittgensteinovi) byly hodnoceny jako přemýšlivé. Dívce, na první pohled bezproblémově ukotvené v evropské kultuře, leckdo předvídal úspěšnou budoucnost. Časem se však rozplynula. Svůj podíl na tom mělo soukromí: pořídila si postaršího bělošského milence, nadto ženatého, před úřady zatajila těhotenství i narození dítěte…

Podobnost nikoliv náhodná

Případ posloužil jako výchozí materiál pro Alici Diop (* 1979), ženu rovněž senegalského původu, ale narozenou již ve Francii. Původně vystudovala historii a sociologii, potom se zapsala na dokumentaristiku. V hraném filmu debutovala právě snímkem Saint Omer (tak se nazývá město, kde proces probíhal a kde se rovněž film natáčel). Původní jméno pachatelky změnila na Laurence Coly (hraji ji Guslagie Malanda), aby mohla vytvořit svého druhu modelový případ o tom, jak neskonale těžší je se s evropskou identitou vnitřně sžít, než ji jen administrativně přijmout. Během přelíčení se přítomní (soudkyně, obhájkyně, žalobce i svědkové) pokoušejí zjistit, proč Laurence ponechala na mořském břehu dítě svému osudu, snaží se pojmenovat možné motivace, načrtávají různé stránky jejího povahopisu.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Vyslechneme si rozličná svědectví o jejím vysokoškolském studiu, o partnerském vztahu s postarším bělochem, o (ne)souladu s rodiči, neboť otec ji odmítl dál podporovat na studiích, když hodlala studovat jiný obor než práva. Náznaky, že by se mohlo jednat o domorodou víru v uřknutí nebo čarodějnice, jsou odmítnuty jako účelové. Režisérka se kloní k závěru, že mohlo jít o zkratkovité jednání pod tlakem osamění, bezvýchodnosti a stresu, v němž se žena ocitla.  Z filmu, který zůstává jakoby nedořečený, se již nedovíme, že skutečná Fabienne Kabou byla odsouzena na dvacet let vězení, odvolací soud výměr o pět let snížil.

Jenže o vražedkyni samotnou režisérce ani tolik nejde, Diop zvolila vypravěčsky úhybný manévr, když ji učinila zvenčí posuzovanou postavou. Ústřední hrdinkou je vysokoškolská pedagožka Rama (Kayije Kagame), rovněž černoška. Zdá se, že i ona vplula do francouzské společnosti – a stejně jako Laurence žije s bělošským partnerem, s nímž je těhotná… Její vysokoškolské přednášky nemají nic společného s Afrikou ani rasovou příslušností. Týkají se spisovatelky Marguerite Duras, konkrétně ponižujícího ostříhávání žen, po druhé světové válce obviněných z kolaborace s Němci, které spisovatelka vtělila do svého scénáře, podle něhož v roce 1960 natočil Alain Resnais slavný film Hirošima, má láska.

Objasněte mi můj čin

Rama se procesu zúčastní coby žurnalistická zpravodajka. Povětšinou zůstává osamocena, jako by její čas byl rozdělen mezi soudní síň a hotelový pokoj. Ojediněle navazuje další kontakty, ať jde o telefonáty s přítelem nebo o jednorázové setkání s matkou obžalované a společné večeře. Zato na ni doléhají obavy, zda bude dobrou matkou, zda při svém mateřství nepropadne podobné hysterii jako obžalovaná.

Nevtíravé, rozechvělé herectví (nejen) obou hlavních představitelek dává do jisté míry zapomenout na pozvolný tok dění. Vzniklo inscenačně i vypravěčsky fortelné dílo, a to i zásluhou zkušené kameramanky Claire Mathon, postavené na věrohodném, výrazově střídmém zachycení jak jednoho soudního případu, tak maloměstského prostředí, v němž se odehrává. Diop se opírá o sugestivní herecká ztvárnění postav, které se vymykají zjednodušujícím náhledům. Nepřímo vlastně vyzývá, aby Evropané uznali, že pocity, prožívání i reakce jiných ras a národností se mohou lišit od těch jejich, že může docházet k nepochopení pohnutek, které v nejhorším případu mohou vést ke skutkům, jež většinová společnost posuzuje jako zločinné.

Plakát k filmu, foto: Film Europe

Nikoli náhodou obžalovaná – a můžeme se dohadovat, jakou roli v tom hraje její vypočítavost – hned na počátku prohlásí, že doufá v laskavost poroty, kterou požádá, aby jí objasnila, proč se hrůzného činu vlastně dopustila. Pokud by někoho zajímal nejnovější odborný náhled na tento kriminální případ a jeho aktérku, lze doporučit obsáhlé pojednání v časopise Annales médico-psychologiques z letošního ledna…