Čeho se bojí západní společnost. Noční klid je minimalistickou reflexí našich úzkostí

M. (Pavel Gajdoš) je sebejistě vyhlížející čtyřicátník, který si díky nadprůměrnému příjmu může užívat všech výdobytků moderní civilizace. Bydlí v elegantně zařízeném pražském bytě, nosí perfektně padnoucí obleky, používá nejmodernější techniku. Nevaří. Se svou slovenskou přítelkyní (Judit Pecháček) jedí objednaná jídla z papírových a plastových krabiček. Jednou z jeho jistot je práce v korporátu. Spolu s kolegou (Michal Isteník) vymýšlí pro klienty vůně na přání. Jeho pole působnosti je naopak vymezeno bezpříznakovými prostory typu letišť, silnic a sterilních kanceláří.

Právě na letišti dochází na začátku filmu k incidentu, jenž hrdinovu rutinu vychýlí. Když při návratu ze služební cesty prochází bezpečnostní kontrolou, upoutá jeho pozornost muž, zřejmě arabského původu, který hlasitě protestuje proti přehnaně důkladné osobní prohlídce. Vnímá ji jako projev rasových předsudků. Pohledy M. a popuzeného cizince se později dlouze střetnou v letadle. Dohra prapodivné interakce, kterou – stejně jako veškeré ostatní dění – vnímáme jen z tunelové perspektivy protagonisty, proběhne po přistání na záchodcích. V protagonistově křehké civilizační ulitě se objevuje první prasklina.

V následujících minutách nedlouhého filmu se tato průrva rozšiřuje. Odhaluje tím, na jak vratkých nohách pozdně moderní současnost stojí. Poté, co se někdo pokusí vloupat do domu, M. v tom vidí spojitost s letištním incidentem a na domovní schůzi proaktivně navrhuje instalaci bezpečnostních kamer. Jako kdyby si pocit bezpečí šlo koupit stejně snadno jako suši k večeři. Dalším disruptivním elementem jsou střepy před domem. M. vypátrá, že šlo o lahev s kyselinou sírovou. Prý z ní lze vyrobit bombu, svěřuje se kolegovi, který na jeho paranoiu reaguje shovívavým uchechtnutím. Jenže hrdinu stále víc stravuje pocit ohrožení. Nalezení a ideálně i odstranění zdroje strachu se mu stává posedlostí.

Vytváření nepřítele

Partnerka vnímá situaci s větší rozvahou. Když po návratu z chalupy naleznou dveře od bytu otevřené, domnívá se, že M. prostě jen zapomněl zamknout. Dává to smysl. Nic nezmizelo. On její věcné argumenty shazuje jako nesmysl. Odvádí tím pozornost od podstaty problému – od narůstající iracionality vlastního počínání, kterou při svém vysoce efektivním a logickém nastavení nedokáže nebo odmítá vidět. Taky ve „vyloupeném“ bytě nachází jen svůj odraz v koupelnovém zrcadle. Nepohodlnou možnost, že by mohl být sám svým nepřítelem, ovšem nepřipouští. Pachatele je třeba najít vně. I kdyby to znamenalo jej vytvořit.

Judit Pecháček ve filmu Noční klid, foto: CinemArt

M. není psychologicky jasně vyprofilovanou postavou, spíš abstraktním kafkovským hrdinou. Definuje jej nestandardní situace, které se postupně podvoluje, až nakonec není schopen existovat skrz cokoliv jiného. Tak jako se nedokáže účinně bránit muži, který mu při čekání na křižovatce vždy umyje čelní sklo auta a pak žádá nějaké drobné. Když k tomu dojde asi počtvrté, M. za nevyžádanou službu odmítne zaplatit. Umývač mu naštvaně plivne na auto. Tím ale nepříjemná konfrontace nekončí. Na scéně se objevuje další člověk, nejspíš řidič nebo spolucestující z jiného stojícího vozu, a nešťastníka se stěrkou začne surově bít.

V dané fázi vyprávění nelze s určitostí říct, zda jde o reálnou situaci, nebo jen o představu, o imaginární zpřítomnění agrese, kterou M. drží v sobě. Zatímco zpočátku na sebe scény přehledně navazují, s tím, jak roste protagonistova podezřívavost a zároveň slábne jeho ukotvení v přítomné realitě, film je stále fragmentárnější a hůř se určuje, kolik času mezi jednotlivými událostmi uplynulo. Jedním z důvodů hrdinovy rostoucí podrážděnosti je paradoxně marná snaha spojit jednotlivé incidenty nějakým zastřešujícím příběhem, dodat jim smysl a řád, tedy něco, co jako sekulární společnost nacházíme čím dál hůř. Nahodilost dění přitom M. odmítá přijmout. Podobně jako konspirační teoretici si vymýšlí vlastní vysvětlení.

Michal Isteník ve filmu Noční klid, foto: CinemArt

Doba není bezpečná

„Všechno jde špatným směrem“, artikuluje M. v jednu chvíli přesvědčení sdílené i podle sociologů velkou částí západního světa. Rámec pro jeho katastrofický narativ je zjevně vymezen globálním děním, o němž se dozvídá z televizního zpravodajství. Zprávám o uprchlické krizi, lesních požárech a válkách věnuje větší zájem než slovům přítelkyně. Pohroma vedle pohromy. Je třeba být stále připraven. Proto si M. v útulku vybírá bojového psa, chodí na lekce sebeobrany, pořizuje si brokovnici… Danému nastavení mysli odpovídají i prudké, občas šokující střihy z celků na velké detaily. Třeba na třísku vytahovanou z prstu.

Jiný opakující se stylistický postup, pomalý zoom, vytváří zdání, že je M. někým sledován. Před jeho domem opravdu kdosi sedí v autě se zapnutou kamerou. Není to jediný moment, kdy Noční klid připomene tvorbu rakouského filmaře Michaela Hanekeho, konkrétně jeho mysteriózní thriller Utajený z roku 2005. Odhalení identity dotyčného voyeura patří k nemnoha dějovým překvapením Hogenauerova filmu. Publikum poučené minimalistickými festivalovými thrillery zřejmě dlouho před mrazivým koncem vytuší, jaké bude vyústění. Síla Nočního klidu tkví v utužování zneklidňující paranoidní atmosféry, ne v dějových zvratech.

Pavel Gajdoš ve filmu Noční klid, foto: CinemArt

Vyrovnaná, konzistentně odtažitá režie Michal Hogenauera (* 1984) přitom pomáhá zahladit některé rušivé scenáristické výčnělky, redundantní repliky typu „myslím, že doba není bezpečná“ nebo „mám už všeho po krk“, které vzdor koncentrovanému výkonu Pavla Gajdoše vyznívají strojeně. Jako projev lehké skepse vůči interpretační zdatnosti publika působí i opakování jistých obrazových metafor. Když M. potřetí sjíždí / sestupuje po spirálovité cestě, stává se tato vizualizace jeho propadu do úzkostných myšlenek poněkud opotřebovanou. Rytmizační funkcí plní líp dlouhé jízdy po prázdných silnicích podkreslené elektronickými beaty Jakuba Kudláče.

Scény, v nichž M. někam jede a alespoň chvíli před sebou má jistý cíl, vytvářejí kontrapunkt k prohlubující se beznaději, která je dominantní náladou filmu i současného světa. M. ovšem natolik lpí na svých privilegiích a tolik jej děsí, že by o ně mohl přijít, až se stává vězněm vlastního strachu, neschopným někam se pohnout. Hogenauer, Kadrnka a druhý scénárista Marek Šindelka vytvořili film, který možná nestrhne a formálně nepřekvapí tolik jako dílo zmíněného Michaela Hanekeho, ale dobře plní jednu z důležitých funkcí umění. Kriticky reflektuje naši dobu a podněcuje k tomu, čeho se možná nejvíc bojíme. K pohledu do zrcadla.

Plakát k filmu Noční klid, repro: CinemArt

Noční klid (Česko, 2024, stopáž 78 minut)

Režie: Michal Hogenauer, scénář: Marek Šindelka, Václav Kadrnka, kamera: Šimon Dvořáček, hudba: Jakub Kudláč, střih: Michal Reich. Hrají: Pavel Gajdoš, Judit Pecháček, Michal Isteník a další.

Premiéra: 23. května 2024