Jak se odnaučit, co znamená být ženou? Film Kos v ostružiní ukazuje cestu trním i lahodnost vzpoury
Etero, protagonistka filmu Kos v ostružiní, nepůsobí jako typická feministická hrdinka bojující za práva žen. Žije na vesnici, kde celý život prodává v koloniálu, chodí trhat ostružiny, je svobodná a bezdětná. Přesto ji mnozí publicisté a mnohé publicistky považují za jednu z nejinspirativnějších hrdinek, které se v poslední době objevily na filmovém plátně.
Hrdinku Etero poznáváme ve chvíli, kdy se na jedné ze svých výprav za ostružinami ocitne tváří v tvář smrti. Tenhle zážitek ji přinutí přehodnotit, jaké touhy ve svém životě potlačila. A její první kroky vedou k sexuálnímu probuzení. Do téhle doby byla pannou a setkání se smrtí i s prvním sexem jí pomůže začít si lépe uvědomovat vlastní tělesnost. Její tělo přitom neodpovídá stereotypním představám o kráse. Režisérka snímku Elene Naveriani a kameramanka Agnesh Pakozdi nicméně zachycují Etero jako nesmírně smyslnou a sexuální scény dvou zralých lidí působí sexy i něžně, úsměvně i eroticky. Naveriani o Etero mluví jako o „intuitivní feministce“. Co je na jejím feminismu intuitivního. A proč by měla někoho inspirovat?
Etero je lapená v kleštích venkovského života, kde zná každý každého a hlavně všichni vědí nejlépe, jak by měli ostatní žít. Dosud bojovala se svou pověstí „staré panny“. Teď se ocitá v paradoxní situaci, kdy je na rozdíl od svých kamarádek zamilovaná a užívá si sexu, ony ji však stále berou jako někoho, kdo nerozumí skutečnému životu, protože nepoznala muže a není matkou, a dávají jí to pocítit.
Eka Chavleishvili (Etero) ve filmu Kos v ostružiní, foto: Artcam
Ještě čtyři zákusky, prosím!
„Kdyby manželství a sex přinášely tolik štěstí, viděla bych kolem sebe mnohem víc šťastných žen,” glosuje Etero tento společenský tlak. Sama sice poznává romantickou lásku, ale její identita spočívá v ní samotné, není založená na rodině, dětech či manželovi. Etero se možná se slovem feminismus nesetkala, ale svůj život vede, vzhledem k podmínkám, které dostala, nekonformně. Těší se na důchod – ne proto, že bude mít čas na vnoučata, ale protože si hodí nohy na stůl a bude mít od všech pokoj. Její kamarádky se posmívají její korpulentní postavě – ona si objedná a užije další čtyři zákusky. Zamilovanost se jí líbí – ale ne za cenu, že bude někomu prát ponožky. „Kdybych tohle chtěla, už bych to dávno měla,“ poznamenává. Navíc si toho užila dosyta, když se starala o otce a bratra.
Z filmu Kos v ostružiní, foto: Artcam
Představitelka hlavní role – Eka Chavleishvili – dokáže mistrně vystihnout pnutí mezi tím, co si skutečně myslí, a co si k přítelkyním dovolí. V jedné scéně je sice velice trefně pozuráží, v další se k nim vrací a vypráví jim příhodu o tom, jak po ní kdysi někdo toužil. I přes svou nezávislost potřebuje někam patřit. Chavleishvilino minimalistické herectví filmu Kos v ostružiní vévodí: Její oči jiskří, když dostane zamilovanou zprávu, ale také dokážou probodávat, když se jí nelíbí, co slyší. A její jemný úsměv, který nepřichází často, z ní náhle vytesá úplně jiného člověka.
Sladké, trpké i zkažené
Kos a ostružiní mají ve vyprávění několik symbolických významů. Sama Etero mluví o ostružinách jako o svých „přátelích, milencích i spolužácích“. Ostružiny jsou ve filmu sladké, trpké i zkažené. Můžete si je užívat, ale také se o ně ošklivě popícháte. „Já budu tvoje ostružina,“ říká její milenec a my se smějeme, ale zároveň víme, že to bohužel zdaleka neznamená jen to dobré.
Eka Chavleishvili a Temiko Chichinadze ve filmu Kos v ostružiní, foto: Artcam
Různé opakující se motivy a detaily mají ve filmu podstatné místo: velké zákusky, poslouchání hudby, letmé doteky, Eteřin šátek i to, jaké fotografie zrovna dominují jejímu obýváku. Režisérka Elene Naveriani má za sebou kromě filmové také malířskou školu a v každém záběru je to znát. Ať jde o scény v krásné přírodě, nebo o jednoduché interiéry. Pomocí pastelových barev vykresluje svět určitého bezčasí, v němž sice vystupují iPhony a Gruzie bojuje s ekonomickou migrací do Turecka, ale zároveň svět zůstává zaseknutý ve zvláštním limbu. V něm se snoubí příjemná nostalgie s ubližující pasivitou.
Ve filmu se pracuje také s barevnou symbolikou. Eteřin dům je plný modré a zelené, tedy barev stereotypně spojovaných s muži. Její přítelkyně mají naopak doma zdi červené a růžové. A ve dvou scénách, které nějak rozpouštějí klasické heteronormativní chápání světa, vidíme stěny natřené na fialovo.
Mít už od péče klid
Elene Naveriani natočila Kosa v ostružiní jako svůj třetí celovečerní snímek. Premiéru měl loni v Cannes v rámci sekce Quinzaine des cinéastes a následně vyhrál festival v Sarajevu. Naveriani sice žije ve Švýcarsku, ale svá díla zasazuje do rodné Gruzie, která ji evidentně fascinuje i rozčiluje – svým přístupem k ženám, ke queer lidem a vůbec k jakékoli jinakosti. Zfilmovat román gruzínské spisovatelky a aktivistky Tamty Melashvili se podle svých slov rozhodla hned po přečtení první stránky. Melashvili zpracovává stejnou věc, s níž prý sama bojuje celý život – odnaučit se, co znamená být ženou.
Z filmu Kos v ostružiní, foto: Artcam
Téma ženské emancipace je univerzální, ale o tom, že jej silně patriarchální gruzínská společnost prožívá intenzivněji než ta česká, vypovídá i další tamější film – Moje šťastná rodina. Snímek Nany Ekvtimishvili a Simona Grosse soutěžil v roce 2017 na festivalu v Sundance a u nás byl k vidění na karlovarském festivalu a donedávna také na Netflixu. Hlavní hrdinkou je dvaapadesátiletá učitelka, jež žije ve stísněném třígeneračním bytě uprostřed Tbilisi. Po padesátce si uvědomuje, že sice všechny společenské požadavky naplnila – má manžela, děti, stará se o rodiče –, ale z neustálé péče a rodinného chaosu je vyčerpaná. Rozhodne se od rodiny odstěhovat a v novém bytě si v klidu opravuje písemky, pije čaj a poslouchá, jak před okny šumí listí.
Vypadá to, že ženy (nejen) v gruzínském filmu potřebují hlavně pokoj od automaticky předpokládané péče o všechny kolem sebe. Kos v ostružiní tuhle potřebu tematizuje neobyčejně umně, vtipně a dojemně.
Autorka je šéfredaktorka časopisu dok.revue a moderuje Čtvrtou vlnu v kině Edison Filmhub
Plakát k filmu Kos v ostružiní, foto: Artcam
Kos v ostružiní / Blackbird Blackbird Blackberry (Švýcarsko, Gruzie, 2023, stopáž 110 minut)
Režie: Elene Naveriani, scénář: Tamta Melashvili, Nikoloz Mdivani, Elene Naveriani, kamera: Agnesh Pakozdi, střih: Aurora Vögeli. Hrají: Eka Chavleishvili, Temiko Chichinadze, Lia Abuladze a další.
Česká premiéra: 25. dubna 2024
