Já píši vám… Epistolární román Laurenta Bineta nahlíží do Florencie 16. století plné intrik

Británie má svého literárního chameleona v Julianu Barnesovi, ve Francii se jím evidentně stává Laurent Binet (* 1972). Podobně jako jeho starší britský kolega, tak i Francouz ve svých knihách mění žánry, píše o různých historických obdobích a využívá pestrou paletu literárních forem, přičemž zvolené stylizace vždy ovládá suverénně.

Tak jako si Barnes vydobyl slávu Flaubertovým papouškem o lékaři, který proniká do tajemství života spisovatele Gustava Flauberta, vydobyl si Binet slávu románem HHHh. V něm se pokouší popsat okolnosti pražského atentátu na Reinharda Heydricha. V obou případech vyprávění neustále naráží na sporná místa, vlastní subjektivitu a román se tak stává částečně esejem o tom, jak či proč není možné historickou osobu či událost plně zachytit.

Po tomto díle napsal Binet „intelektuální“ thriller o vraždě věhlasného literárního teoretika, sémiotika a kulturního filozofa Rolanda Barthese Sedmá funkce jazyka. Následoval formálně pestrý román Civilizace o kolonizaci naruby. A nedávno se objevil překlad zatím autorova posledního díla, v originále vloni publikované prózy Perspektivy. Odehrává se na konci padesátých let šestnáctého století převážně ve Florencii a v jeho středu je opět jeden mrtvý umělec – malíř Jacop da Pontormo.

Jmenovaný malíř je nalezen zavražděný před nedokončenými freskami ve florentské bazilice svatého Vavřince. V umělcově pozůstalosti se objeví obscénní zobrazení dcery florentského vévody Cosima Medicejského. A ten okamžitě spustí pátrání po vrahovi, jejž vede Giorgio Vasari (mimo jiné autor dodnes vydávaných knižních Životů nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů) a které do sebe jako vír vtahuje pestrou řadu epizod.

Francouzská královna Kateřina Medicejská se spolu s Pierrem Strozzim, vůdcem florentských exulantů, pokouší zmocnit Pontormova obrazu, aby se s jeho pomocí chopila Florencie. Vévoda Cosimo hodlá svou dceru provdat, a pokud by obraz unikl, byla by tím ohrožena její čest. Dívčino srdce nicméně míří jiným směrem než k hrubiánskému Alfonsi d’Este, jehož jí vybral otec, kvůli čemuž možná její čest utrpí ještě více.

A nerozehrávají se tu výhradně politické intriky – v knize, ale i v pátrání po vrahovi sehrává důležitou roli výtvarné umění. Zatímco Giorgio Vasari tvrdí, že Jacop da Pontormo svými freskami nejenže „neprokázal, že by byl lepší než božský Michelangelo, ale nedosáhl ani vlastní obvyklé úrovně“, podle Pontormova žáka Agnola Bronziniho je „to podívaná, kterou by si velký Michelangelo měl prožít osobně, neboť není slov, kterými by se dala popsat“. Jak vidno, záleží na tom, kdo se dívá. Ale nejen to – důležité také je, jaké motivace se skrývají za jeho slovy.

Celý román je, s výjimkou předmluvy, vyprávěn epistolární formou, což dodává další rozměr titulním perspektivám. Nejenže příběh a jeho rozvětvené linie sledujeme postupně očima dvou desítek postav, dvou desítek pisatelů a pisatelek, také se mění jejich stylizace podle toho, komu je daný dopis určen. Mísí se zde servilní tón se šťavnatými obhroublostmi, obligátní oficiality a scény jak vystřižené ze špionážních knih.

Související článek

Francouzský spisovatel Laurent Binet: Chtěl jsem ukázat, že o dějinách hodně rozhoduje náhoda

• Tadeáš Hlavinka

Ve srovnání s předchozími Binetovými romány jsou Perspektivy přímočařejší, po většinu času fungují jako velice chytrý page-turner a autor se opět ukazuje jako mimořádně nadaný vypravěč, který si čtenáře a čtenářky vodí tam, kam potřebuje. Zprvu centrální detektivní linie se postupem času oslabuje a vyústí vlastně i docela stranou pozornosti, to však nevadí, protože v tu chvíli už sledujeme několik dalších dramatických linek, jež nás u knihy udrží až do konce. Laurent Binet znovu ukazuje, že kdekterý příběh se rozdrolí do množství odboček a že mnohdy právě v nich se nakonec rozhoduje o tom, jak si mozaiku seskládáme dohromady a jak jí budeme rozumět. Z jaké perspektivy ji ve výsledku budeme sledovat.

Obálku knihy navrhl Marin Radimecký, repro: ČT art

Perspektivám možná oproti předchozím autorovým knihám chybí druhý (respektive třetí) plán a hlavní požitek z jejich čtení přichází z hledání odpovědi na otázku, jak to nakonec dopadne. To nic nemění na tom, že francouzský romanopisec napsal další skvělou prózu.