Žil byl v Ostravě jeden pozoruhodný podivín a toto po sobě zanechal
Asi se nedá úplně mluvit o knize, o publikaci však každopádně ano. Krabička, v níž jsou složeny dokumenty o tvůrčí činnosti i životě předloni zemřelého Otakara Matuška, patří k originálním počinům, který může potěšit hned několikeré milovníky vychytávek.
Stříbrná krabička evokující sem tam stále ještě dostupné obaly na bromostříbrné papíry formátu 13 x 18 centimetrů nemůže nepotěšit ctitele analogové fotografie, kterou Otakar Matušek (1953–2022) vyznával. Stejně tak ovšem může zaujmout fandy neobvyklých tisků, atypických publikací na rozhraní bibliofie, kusů, které pak sbírají ceny v soutěži Nejkrásnější kniha roku. A v neposlední řadě může soubor nazvaný Duše vidí jizvami zaujmout obecně milovníky poezie, i když v krabičce nenaleznou básně, poezii však ano – jak ve formě autorových fotografií, tak jeho textů, které svou oproštěností mají nejblíže k aforismům či maximám – například: „Hlubiny jsou dostupné pouze utonulým“ nebo „Počítat hvězdy patří k řemeslu noci“ či „Skepse je svržená naděje“.
Igelitky plné pokladů
Cesta k publikaci Duše vidí jizvami nejspíš začala v roce 2015, kdy na Institutu tvůrčí fotografie při Slezské univerzitě v Opavě napsala studentka Vladimíra Židková teoretickou bakalářskou práci Otakar Matušek, osobnost a dílo. Vedoucím práce byl tamní pedagog Tomáš Pospěch, který vedle tohoto úvazku provozuje nakladatelství PositiF. A právě se svou někdejší studentkou, která nyní nese příjmení Kotra, edičně připravili náhled do tvůrčí pozůstalosti originální osobnosti, která byla spjata především s Ostravou.
Krabička a některé segmenty z ní tvořící počin Duše vidí jizvami, foto: PositiF
Jen náznak, co obnášel Matuškův svéráz. Studoval elektrotechnickou průmyslovku, kde se zamiloval do své češtinářky. Dopadlo to sňatkem. Po maturitě pracoval jako dělník a elektrikář, ale začal mít natolik vážné psychické problémy, že od třiadvaceti let pobíral plný invalidní důchod. Lidí se stranil. V první půli osmdesátých let sice navštěvoval kurz výtvarné fotografie při Lidové konzervatoři v Ostravě, ale nedokončil jej, nicméně intenzivně fotil, ovšem výlučně ve svém nejbližším, intimním okolí. Z manželství, jež ani pro jednoho nebylo snadné, vzešly dvě děti. Jeho žena dlouhé roky bojovala s rakovinou, podlehla jí v roce 2004. Otakar byl těmito okolnostmi donucen začít chodit mezi lidi, zařizovat praktické věci, a to mu pomáhalo jednak psychicky, jednak to umožnilo, aby se o jeho díle začalo vědět přinejmenším v ostravském regionu a mezi fotografickými zasvěcenci. O povaze Matuškovy osobnosti v závěrečné fázi jeho života si lze ostatně učinit základní představu z následujících řádek.
Reprodukce jedné z dvoustran leporela vloženého do publikace Duše vidí jizvami, repro: ČT art
Vladimíra Židková/Kotra se při psaní bakalářky s Matuškem spřátelila, patřila do okruhu lidí, jimž svým způsobem učaroval. „Na pohled působil jako neupravený podivín, brázdící ulice Ostravy svým výrazně houpavým krokem. V každé ruce měl jednu tašku, občas se zastavil, povytáhl si kalhoty, zamyslel se, ubalil si cigaretu a zase pokračoval pomalu dál,“ píše Kotra v jednom ze čtyř textů, které jsou do publikace zařazeny. Těmi taškami byly igelitky a „skrývaly texty o umění, pozvánky na výstavy, katalogy promíchané s laciným tabákem a to nejdůležitější – vlastní tvorbu. Fotografie v albech s barevnými kýčovitými přebaly vytvářejícími nevědomky efekt odtažení a následného šoku, protože fotografie skrývající se uvnitř byly jemně krásné, černobílé, sice miniaturních rozměrů, ale ohromné svou vizualitou. Kontrast je veličina, která definovala jeho život. Odrazující vzhled skrýval citlivou, složitou osobnost obtištěnou v jeho jedinečné tvorbě, jak fotografické, tak té aforistické,“ dodává Vladimíra Kotra.
Dvě z kartiček s aforismy Otakara Matuška z publikace Duše vidí jizvami, repro: ČT art
Dalšími textovými příspěvky jsou pěkně formulovaná vzpomínka fotografa Ivana Pinkavy, slovo kunsthistorika Jiřího Valocha k Matuškově výstavě, kterou měl roku 2009 v ostravské galerii Fiducia, a příspěvek editora a nakladatele Tomáše Pospěcha, který Matuškovo dílo vřazuje do širších fotografických souvislostí a zároveň i vysvětluje koncepci publikace: „Roky, názvy ani pořadí nehrály roli a nedají se z dochovaného archivu odvodit. Proto ani jeho práce nemá smysl pevně vázat na stránky knihy. Podoba krabičky a její obsah vznikl z naslouchání dochovanému torzu archivu Otakara Matuška. Pořadí nechť si určí čtenář, jestli je považuje za důležité.“
Dvě z kartiček s kinofilmovými kontakty Otakara Matuška z publikace Duše vidí jizvami, repro: ČT art
Velké maličkosti
Některé životopisné skutečnosti a tvůrčí charakteristiky se v textech opakují, což je důsledek základního kompozičního principu publikace, která do jedné krabičky snáší „samostatné“ materiály různé povahy: jednou je to sešitek s texty (Pospěcha a Valocha) i fotografiemi, podruhé kartonové leporelo s textem (Kotry) a fotkami, potřetí složený plakát (s portrétem autora a se vzpomínkou Pinkavy), k tomu všemu kartičky s Matuškovými snímky a aforismy. Asi jen pedant při čtení a prohlížení obsahu vrátí segmenty do krabičky přesně v tom pořadí, v jakém je našel při jejím otevření (mně se pořadí rozpadlo hned poté, co jsem si obsah právě i kvůli recenzi rozložil po stole). Ale to ničemu nevadí. Pedant si také ovšem povšimne, že v Pospěchově textu zůstal nesprávný tvar přívlastku bizarní („fascinace bizardním světem“) a že Kotra situuje pražskou Matuškovu výstavu v roce 2018 jednou do Galerie Josefa Sudka a podruhé do Ateliéru Josefa Sudka, což jsou dvě rozdílné instituce, a výstava se reálně konala ve druhé z nich.
Dvě z kartiček s aforismy Otakara Matuška z publikace Duše vidí jizvami, repro: ČT art
Matušek jednu dobu na fotografii, respektive její tvorbu, zanevřel. Psal aforismy, mezi roky 1997–2005 mu vyšly ve třech svazcích. Po smrti ženy se k fotografii vrátil, ale přestal své práce zvětšovat – z nedostatku financí pracoval s kontakty filmových negativů, tedy s formáty 24 x 36 milimetrů. Začal je lepit do dvojic na karty formátu A6. Když ještě pořizoval zvětšeniny, dalo se jeho fotografické dílo řadit k pestrému trendu takzvaného vizualismu, který – velmi zjednodušeně řečeno – akcentoval vizuální hodnoty bez dokumentaristické vazby ke skutečnosti. Kdežto soustavné nakládání s kontakty, charakteristické pro Matuškovo snažení ve zhruba posledních patnácti letech jeho života, posouvá autorovu fotografickou tvorbu na pomezí vizualismu a konceptu. A tady při prezentaci nastává trochu problém.
Dvě z kartiček s fotografiemi Otakara Matuška z publikace Duše vidí jizvami, repro: ČT art
Náměty Matuškových fotografií jsou osobní až intimní (rád fotil ženské akty), vizuální uchopení je u něho velmi subtilní. A když takový záznam zůstane ve formě pozitivního kontaktu 24 x 36 milimetrů (někdy dokonce jen 24 x 24 mm), má to svá značná specifika. Každý, kdo někdy s kinofilmovými kontakty pracoval, ví, že ty malé otisky získávají na fotografickém papíře svoji zcela jedinečnou plasticitu, že se tu dají vysledovat, často ovšem s lupou v ruce, jemnosti na téměř „atomární“ úrovni. Jenže reprodukcí, pokud není naprosto špičková (na velmi vybraný a drahý tiskový papír), se ta plasticita vytrácí a zůstává tušení a informace. A to jsou právě zprostředkovatelské limity reprodukcí kartiček v počinu Duše vidí jizvami; zvolený tisk jemným valérům prostě nedostojí. Ale i s vědomím toho má ta krabička jako celek značný půvab a nemalou hodnotu.
Exempláře publikace Duše vidí jizvami naaražované mezi krabičkami s fotografickou pozůstalostí Otakara Matuška, foto: PositiF
V posledních desetiletích docházejí docenění různí solitéři, „insitní“ tvůrci, outsideři. Česká fotografie před necelými dvaceti roky nabídla jeden takový velký nález – Miroslava Tichého (1926–2011), kterého navíc jeho objevitel (či spíše šiřitel?) Roman Buxbaum uměl umístit na mezinárodní scénu, prodat ho internacionálnímu publiku skrze příběh jurodivého muže s vlastnoručně vyrobenými primitivními fotopřístroji, jimiž snímal ženy v jednom moravském městě. Na takovou story Otakar Matušek nevydá, tady je potenciál „ke slávě“ o poznání skromnější. Ale umění a osobní výpovědi nejsou závody – podstatné je, že Vladimíra Kotra a Tomáš Pospěch se pěkným počinem Duše vidí jizvami zasloužili o to, že zde po Matuškovi zůstane trvalá stopa, vědomí, že někdo takový, kdo se v dobrém smyslu vymykal, existoval.
Přední strana publikace Duše vidí jizvami, repro: ČT art
Otakar Matušek: Duše vidí jizvami
Editoři: Vladimíra Kotra, Tomáš Pospěch. Texty: Vladimíra Kontra, Ivan Pinkava, Tomáš Pospěch, Jiří Valoch, grafický design: Milan Nedvěd. Vydal Tomáš Pospěch – PositiF, Praha 2023 (fakticky 2024), nestránkováno (obsah krabičky: 1× šitý sešit – 36 stran, 27× čb foto ve formátu 12 × 17 cm, 5 čb foto ve formátu 24 × 17 cm, 1× B3 složený plakát – oboustranný tisk, 1× leporelo v rozloženém formátu 96 × 17 cm), doporučená 620 korun.
