Fotografka Českého olympijského výboru Barbora Reichová: S rodinou by to šlo dělat těžko

Jak se na olympiádu připravují sportovci, si asi představit dovedu. Ale jak se na olympiádu připravujete vy?

Kdybyste sem přišla před pár měsíci, byla by tu skoro prázdná kancelář, teď tu všichni začínáme sedět od rána do večera. Je to dost jiné od doby, co jsem pracovala v novinách. Tam mě zajímala až samotná olympiáda. Ale jako fotografka Českého olympijského výboru obsah se sportovci připravuji už od zimy minulého roku. Od té doby jsem vyfotila zhruba osm set sportovců a doprovodů – každému jsem udělala obyčejný portrét a také fotky s emocemi, s gesty, se sportovní proprietou. To číslo není tak vysoké kvůli tomu, že všichni jedou na olympiádu – poslední výprava do Tokia čítala jen nějakých sto dvacet sportovců – jenomže my nikdy nevíme, kdo přesně pojede a kolik těch lidí nakonec bude. Proto musíme být připravení. Fotíme všechny, kteří mají nějakou naději na to, že se na olympiádu probojují. Fotografie na akreditaci se musí zhotovit do konce března, ale někteří sportovci se nominují ještě v červnu, někteří i v červenci, a to bychom už nestihli zprodukovat. Takže jsme všechny dotáhli do ateliéru, oblékli jsme je do olympijského trička a každého jsem asi dvacet minut fotila. Těm, kteří už dříve vyhráli, jsme toho času věnovali ještě víc.

Fotí se sportovci vůbec rádi?

Jak kteří. Těm zkušenějším už to nedělá takový problém, jako když fotíte někoho mladého. Na druhou stranu to není tak snadné, jako když fotíte modelky nebo herce, kteří vědí přesně, jak se zatvářit.

Kolik fotografií takový jeden sportovec před olympiádou tedy má?

Zhruba dvacet. Ale někteří i sto padesát. Tohle mi zabralo zhruba dva měsíce práce.

Jste na to celé sama?

Ano, ale někdy to samozřejmě nestíhám. Díky Olympiádě dětí a mládeže, kde máme i akademii mladých tvůrců a já vedu tým fotografů, jsem si dokázala vychovat mladé fotografy, kteří mi pomáhají.

A na olympiádě vám taky někdo pomáhá?

Ano, jedeme ve třech. V jednom by všechno stihnout nešlo. Nejraději bychom vyfotili každého českého sportovce, ale to se prostě zvládnout nedá ani tak. Každý za den vyfotíme dvě až tři sportovní akce.

Odebírejte náš newsletter

a my vám pravidelně doručíme ty nejzajímavější články a videa

To chci!

Podle čeho vybíráte, co na olympiádě budete fotit? Podle toho, kdo má šance na výhru?

Přesně tak. To je první předpoklad. U těch, kteří už medaili přivezli, prostě být musíme.

Zachytit ten vítězný olympijský moment se vám ale přesto párkrát nepovedlo…

Člověk nemůže být všude… Nejvíc mě – a nejen mě – mrzelo, že jsem promeškala úspěch Ester Ledecké na lyžích na olympijských hrách v Pchjongčchangu. To nikdo nečekal. Jeden český fotograf z olympijského týmu tam byl a samozřejmě i spousta zahraničních fotografů. Fotografie z toho tedy jsou – bohužel ale ne moje.

Vysílat na olympiádu vlastní fotografy se tedy asi vyplatí?

To záleží… Minimálně olympijskému výboru určitě. S fotkami pracujeme celý rok, archivujeme je, děláme knihy a výstavy, máme silné sociální sítě. Opravdu fotky využíváme na denní bázi. Jestli se to vyplatí i jiným redakcím, nedokážu říct.

Vaše první olympiáda byl Vancouver 2010. Fotila jste olympiády nadcházející po té první zkušenosti jinak?

To je asi tak, jako kdybych se vás zeptala, jestli váš desátý článek byl jiný než ten první…

To rozhodně byl.

A to je přirozený vývoj. V ten okamžik uděláte to nejlepší, co umíte, ale za rok by toho asi člověk měl umět už víc. Lépe se pohybujete v prostoru, víte, na co si dát pozor, znáte sportovce… Když jsem jela na svoji první olympiádu, vůbec jsem nevěděla, co mám čekat.

Předpokládám, že se od té doby vyvinulo i vaše vidění světa.

Řekla bych, že se na sport snažím koukat více výtvarně – aby to nebylo jen to zachycení rozhodujícího okamžiku, které však pořád zůstává tím nejdůležitějším. Snažím se, aby fotka dokázala fungovat i samostatně, aby její hodnota nebyla jen v tom, že je za ní nějaký příběh. Aby to nebyli jenom „dva s pukem“.

Poslední dvě olympiády byly zásadně poznamenané covidovou pandemií. Bude mít pro vás ta v Paříži nějaká jiná specifika?

Byla jsem na všech olympiádách od Vancouveru kromě té v Londýně, která by mohla být nadcházející olympiádě v Paříži asi nejpodobnější. Konala se v Evropě, ve velkém moderním západním městě, velmi blízko pro české fanoušky a hlavně v našem časovém pásmu. Takovou olympiádu jsem ještě nezažila! Právě s tím časovým posunem jsem musela vždycky kalkulovat. Taky bych řekla, že olympiáda v Paříži bude jedinečná a pompézní už jen tím, jak k ní Francouzi přistupují. Snad poprvé se nemá zahajovat na stadionu, ale na řece, většina akcí by se měla konat ve městě. Tak tomu často není – buď se jezdí daleko za město, nebo se postaví sportoviště, kde se už nikdy sportovat nebude. Teď by se měl hrát volejbal pod Eiffelovkou, maraton by měl probíhat centrem Paříže…

To budou určitě hezké fotky.

To ano, ale zároveň bych řekla, že na celou olympiádu bude upřená mnohem větší pozornost. Když je olympiáda blízko, lidé ji prožívají jinak. Neznám moc lidí, co by si řekli, že pojedou fandit do Ria, ale teď mi spoustu kamarádů říká, že si koupilo lístky do Paříže. Řekla bych, že i moje práce proto bude víc vidět, takže by se asi na ni měly klást větší nároky.

Umíte francouzsky?

Vůbec, maximálně pozdravit a poděkovat.

Při každé olympiádě si prý děláte statistiku, kolik zhubnete a kolik toho nachodíte. Jak moc se ty olympiády zatím lišily?

Zas tak detailní tu statistiku nemám. Obvykle zhubnu pět až deset kilo a nachodím zhruba deset kilometrů za den.

Kolik toho během olympiády naspíte? Předpokládám, že se dny na olympiádě výrazně liší od vašeho běžného pracovního nasazení…

Obecně chodím spát docela pozdě, před půlnocí většinou v posteli nejsem. Takže v pracovním týdnu spím tak šest sedm hodin. Na olympiádě je to samozřejmě jiné, tam spím třeba jen tři hodiny. Nepamatuju si, že bych se na hotel dostala někdy před půlnocí. Pak ještě edituju fotky, připravuju se na druhý den, domlouváme se s kolegy… Fotky samozřejmě posílám i rovnou z foťáku, ale zároveň vydáváme knížku, která vychází jen pár dnů po olympiádě, takže se tiskne už v jejím průběhu. A tam se snažím vybrat opravdu ty nejlepší fotky. Takže si jdete lehnout ve tři, někdy i později… Jedné mojí kolegyni se stalo, že nespala i dva dny. Hrozně taky záleží, jak moc dopředu musíte být na daných fotopozicích.

Jak dlouho se z toho vzpamatováváte?

Po olympiádě si naplánujete většinou dovolenou… Ale je pravda, že po Pekingu jsem takhle prospala tři dny.

S olympiádami technologické firmy často vydávají nové fotografické vybavení. Obměňujete před olympiádou vybavení i vy? Nebo je to jako s botami a chcete zůstat u toho, co už máte prochozené?

Nemám to tak, že když jedu na olympiádu, tak bych potřebovala nový foťák. Vybavení obměňuju v průběhu času.

Narážíte někdy na limity fotoaparátu?

Pořád je to jen technika, i ten nejlepší foťák se může kdykoliv pokazit. S tím musíte počítat, takže se prostě jistíte tím, že si vezmete od všeho trochu víc. Rozhodně bych ale neřekla, že nás foťáky nějak limitují, naopak – jsou na tak dobré úrovni, že často odvedou většinu práce za fotografa. Což samozřejmě může vést k tomu, že fotografové své dovednosti ztrácí. Můžu udělat dvacet fotek za sekundu, foťák sám detekuje obličej…

… pak se ovšem také může stát to, co se vám přihodilo – neměla jste ostrou Evu Adamczykovou, jak projíždí cílem, ale její soupeřku, která jela až za ní.

Tehdy foťáky nebyly ještě tak dobré. Teď bych řekla, že procento, že se něco pokazí, je už fakt malé. A svalovat vinu na foťák, když umí prakticky všechno, mi přijde jako drzost. Možná jsme došli tak daleko, že se z fotografů pomalu stávají jen „držiči” foťáků.

Vy fotíte na manuální režim?

Co se nastavení expozice týká, tak ano, ale ostření nechávám automatické. Využívám schopnosti fotoaparátu jako všichni. Ale někdy si říkám, kolik z nás by dokázalo fotit tak jako fotografové, kteří tak dobré foťáky neměli. To je teprve umění! Asi i proto se k těm fotografiím snažím přidat ještě něco navíc – nechci jenom mačkat spoušť.

Fotografka Barbora Reichová na olympijských hrách, foto: Michal Beránek

Používáte i fotoaparáty, které odpalujete z dálky?

Na to na olympiádě většinou nemám čas, protože přejíždím z místa na místo a instalace nějakou dobu zabere. Ale jindy se je snažím využívat, je to jiný pohled, který přináší nečekané perspektivy.

Dovedu si představit, že vaše výbava váží kolem patnácti dvaceti kilo. Podepsalo se na vás tahání těžkého vybavení?

Určitě a myslím, že tohle je právě ten důvod, proč to nedělá tolik žen. Bolí mě z toho záda, kolena… Prostě taháte dvacet kilo navíc.

A řešíte to nějak?

Chodím na fyzioterapii, snažím se cvičit… Na začátku tohle nevnímáte, máte pocit, že jste nesmrtelní. Člověk si to uvědomuje, až když je starší, snaží se to ještě zachránit, ale někdy je na to už pozdě. Beru to prostě jako následek svojí práce.

Máte za sebou jak zimní, tak letní olympijské hry. Které z nich jsou fyzicky náročnější?

Ty zimní. Člověk je nabalenej, často leze do kopců, na nohou má mačky… V Pekingu bylo i třicet stupňů pod nulou!

Svou zkušenost z olympijských her v Pekingu jste popsala v deníku fotografky takto: „Čekám od sebe co možná nejlepší výkony, nikdy nejsem spokojená a dneska jsem fakt ještě naštvaná a zklamaná… To pak přichází i ty méně pozitivní stavy, kdy máte pocit, že je všechno na prd… a že vy tu jste na prd… a řešíte, jestli to má vlastně cenu…“ Olympiáda tedy nebude snadná ani psychicky. Jak se s podobnými stavy vyrovnáváte?

Obecně hodně přemýšlím o tom, jestli to, co dělám, má smysl. A na olympiádě asi ještě víc přemýšlím o tom, zda je výsledek dostatečně dobrý. Jestli by to nemohlo být ještě lepší. Říkám si, že každá olympiáda může být moje poslední. Stejně jako pro sportovce, i pro mě byla olympiáda vždycky obrovský sen. A asi jako oni, i já se cítím hodně pod tlakem, mám pocit, že musím předvést to nejlepší. Ale ne vždycky se to povede. To se pak musíte ráno probudit a zkusit to znovu… Nemůžu brečet a říkat, že mi to nejde. Když se sportovci nepovede závod, další šanci už nemá, ale já věřím, že se mi další fotka povede. To je moje výhoda.

Z toho, jak jsme se domlouvaly na tento rozhovor, jsem získala pocit, že svůj život nemůžete úplně snadno plánovat. Jak vypadají vaše pracovní dny mimo olympiádu?

Plánovat opravdu moc nemůžu. Obvykle asi víte, od kdy do kdy pracujete, ale já to nevím. Když jsem ještě pracovala v novinách, nevěděla jsem vůbec nic – nikdo mi dopředu neřekl, jestli půjdu v neděli fotit Spartu, nebo Slavii…

Tomu moc dobře rozumím, ale teď už v novinách nepracujete. Ani tak se to nezměnilo?

I teď jsem součástí týmu, který řeší komunikaci. Sice vím, jaké závody třeba fotím, ale nevím, v kolik přesně skončí, většinou je to živelný proces. Ani sportovci dost často dopředu neznají svůj přesný program, tréninky se jim různě mění, jedou na závody, nejedou na závody… Vlastně čekám na to, kdy budou mít čas. Svůj život řídím podle nich. Jednou jsem takhle čekala čtrnáct dnů, než jsem mohla vyfotit jednu sportovkyni. Slíbila nám, že ji budeme moci vyfotit, až vypadne z turnaje, ale nakonec to nedopadlo. Takže můžu předpokládat, že třeba dnes nic fotit nebudu, ale klidně se může stát, že to ještě přijde.

To musí být docela stresující, ne?

Na to už jsem si asi zvykla. Spíš se vám změní okruhy kamarádů. Když jsem začala pracovat v novinách, třikrát jsem někomu řekla, že nevím, jestli můžu. A když jsem to po třetí zrušila, už se mi neozval. Takže se holt obklopuju lidmi z podobné branže nebo těmi, co to chápou a je jim to jedno.

Pocítila jste někdy vyhoření?

Úplné vyhoření ne, pořád mě to strašně moc baví, ale jak jsem už říkala – neustále přemýšlím o tom, jestli má moje práce smysl, jestli bych neměla dělat pro svět něco víc, jestli ta fotka prostě není málo.

A jak si na to odpovídáte?

Jak kdy. Hodně mi pomáhá, když mi samotní sportovci řeknou, že si díky mým fotkám třeba uchovají vzpomínku. Jasně, je to pořád jenom sport, ale i tak dokumentuju součást naší historie. Stejně jako se dnes vracíme ke starým fotkám, věřím, že jednou tak budou sloužit i fotky moje – zaznamenávám události a osobnosti, které pro naši historii mohou být důležité. Vím, že jsem součástí kolotoče, a možná je to jen chlácholení, ale říkám si, že i tou fotkou propaguju sport a že třeba i díky tomu se mohou děti začít hýbat a můžu tak společnost měnit k lepšímu.

V rozhovoru pro Slezskou univerzitu jste řekla, že sportovní fotografii člověk nemůže dělat věčně. Kdy vlastně chodí sportovní fotografové do důchodu?

Jak kdo. Jeden můj kolega z deníku Sport to vážně dotáhl až do toho důchodu. Myslím, že to dost záleží na tom, jestli to člověka pořád baví a naplňuje a taky samozřejmě, jestli to stále zvládá fyzicky. A taky na tom, jestli to jde kloubit s osobním životem.

A to se vám daří?

Záleží, jak se to vezme. Asi si člověk musí v jistou chvíli vybrat, co vůbec chce. Já třeba nemám děti. Myslím si, že s dětmi a s rodinou by tohle dělat nešlo. Takže asi dost záleží na tom, jestli děti mít budu, nebo ne. Kdybych je měla, asi bych se práci tolik věnovat nemohla.

Máte záložní plán?

To asi nemám. Ale na starý kolena pořád studuju vysokou školu, tak si říkám, že až ten batoh jednou nebudu moci unést, tak se fotce budu víc věnovat třeba po nějaké teoretické stránce.

Fotografka Barbora Reichová, foto: archiv Barbory Reichové

Barbora Reichová

Oficiální fotografkou Českého olympijského výboru je od roku 2020. Dvanáct let pracovala v deníku Sport, se kterým se dostala i na svou první olympiádu ve Vancouveru v roce 2010. Dokumentovala i jiné významné, i méně významné sportovní události. Vystudovala střední odbornou fotografickou školu a nyní studuje magisterský obor na Institutu tvůrčí fotografie při Slezské univerzitě v Opavě. Se svým souborem Nezlomní olympionici, který dokumentoval tréninky vrcholových sportovců během pandemické krize, získala různá ocenění jak v Česku, tak v zahraničí.