Fotografka Ema Lančaričová: Nevím, jestli je dnes vůbec možné si soukromí ještě střežit
Když vystoupíte na nejbližší zastávce a vydáte se do pražské Galerie Fotografic, projdete kolem několika průmyslových kamer. Ani v galerii se jejich dohledu nezbavíte. Naopak. A to proto, že slovenská fotografka Ema Lančaričová na výstavě METANOIA jejich prostřednictvím zkoumá, jaké podoby může mít v dnešní době médium fotografie.
Fotografie se stále proměňuje a vyvíjí. Nedostatky hardwaru dopočítávají čím dál tím důmyslnější programy, realitu tím uměle vylepšují, dokreslují či přepisují. Průmyslové kamery už často nevytvářejí obrazy pro lidi, ale pouze pro další stroje. Fotografie získává nové přídomky: výpočetní, AI, nelidská… A právě těmito podobami fotografií se Ema Lančaričová zabývá. Zvolila trochu netradiční cestu – jejich podstatu rozkrývá pomocí analogové, tedy v tomto kontextu „prehistorické“, fotografie.
Ve své fotografické práci hledáte odpověď na otázku „Co je to fotografie?” Našla jste ji?
Paradoxně víc otázek vyvstalo, než že by se mi na ně podařilo odpovědět, ale myslím, že se mi k výsledku podařilo alespoň přiblížit. Ve fotografii se dnes více než kdy dřív mísí viditelné a neviditelné procesy, které je potřeba odkrývat a kriticky reflektovat. A hlavně – fotografie je živé médium, začala jsem ji nahlížet spíše jako ideu než jako jednoznačně definovaný pojem. Po celou dobu své existence se různě transformuje, mění svoji podobu a nevíme, kam dál bude její vývoj pokračovat. Takže otázku „Co je to fotografie“ bych spíš směřovala na osobní vztah tvůrce „Co je pro mě fotografie”.
Jsou v dnešním médiu fotografie dominantnější viditelné, nebo neviditelné procesy? A jak se ty neviditelné procesy projevují?
Kdybychom o fotografii přemýšleli jako o toku dat, tak životnost, respektive viditelnost jedné fotografie je jen zlomek sekundy. Není v lidských silách je všechny navnímat. Samotná data navíc viditelná také nejsou, takže pokud bychom chtěli mluvit o viditelnosti, jde spíš o viditelnost samotných fyzických úložišť, na nichž jsou fotografie uchovávány. Každou sekundu vznikne asi 61 000 fotografií. Je nereálné, aby byly všechny viditelné.
Instalace Digital to analog and back, 2023, foto: Tereza Bonaventurová
Co takové množství znamená pro společnost a pro fotografii jako takovou?
Fotografie je sociální médium, můžeme ji vnímat jako jistou formu jazyka. Sami dobře víme, že někdy slova nejsou třeba, stačí udělat fotku, poslat ji a ta už všechno řekne za nás – kde se nacházíme, co zrovna děláme. Pro společnost je to trochu dvousečná zbraň. Tím, jak všechny momenty zaznamenáváme, vytrácí se jejich speciálnost. Už neumíme jasně říct, co byl ten důležitý okamžik, který jsme se rozhodli zaznamenat. V mobilu máme tisíce fotografií, ale jen k málokterým se vracíme. Teoretici fotografie hovoří až o tsunami nebo záplavě fotografií. A protože je fotografie v podstatě kreslení světlem, můžeme metaforicky říci, že kdybychom zhmotnili všechno to světlo, které zobrazujeme, oslepí nás to, protože je ho prostě moc.
A co to znamená pro povolání fotografa? Předpokládám, že jste o tom přemýšlela i vzhledem ke svému současnému a budoucímu uplatnění.
Kvůli nadprodukci se dá hůře určit, co je na fotografii to umělecké. Protože obrazů vzniká tolik, je i těžší se etablovat – najednou je dobrých fotografů víc a víc. Ale já svoji fotografickou cestu rozděluju na dvě části. Tu uměleckou, kdy se snažím v projektech přemýšlet o základních proměnných fotografie – o čase, světle, prostoru, stejně jako o její technologické stránce. Fotografií se ovšem také živím. A v tu chvíli o ní přemýšlím úplně jinak.
V čem je to jiné?
Nejčastěji se zabývám produktovou fotografií. Ta s realitou nemusí mít zas tak moc společného. Fotografie v tu chvíli slouží hlavně k tomu, aby lidi nalákala k zakoupení daného produktu. Produkty je potřeba odprezentovat v tom nejlepším světle – a k tomu jim často musím dopomoci. Takže to, co zažívám při komerčním fotografování, se ve své volné tvorbě snažím ignorovat. Asi i proto tak ráda fotím s polaroidem. Vznikne jeden jediný originál, který nemusím upravovat nebo manipulovat.
Pohled do výstavy METANOIA v pražské galerii Fotografic, foto: Tereza Bonaventurová
Zrovna dneska jsem viděla reklamu na aplikaci, která slibuje působivé produktové fotografie – produktu odebere pozadí a umístí ho na scénu vytvořenou umělou inteligencí. Nebojíte se, že přijdete o práci?
Nebojím. Fotografování produktů není o tom, že to prostě nějak cvaknu, ale o tom, že musím vymyslet cestu a způsob, jak produkt odprezentovat.
I to už nejspíš umělá inteligence dokáže.
Ale stále věřím, že lidská kreativita je důmyslnější. Samozřejmě – v budoucnu tohle asi bude ta lacinější cesta. Nicméně jsem přesvědčená, že lidská kreativita dodá procesu focení přidanou hodnotu. Fotím také eventové fotky a ty snad nebudou umělou inteligencí tak poznamenané. Aspoň doufám.
Například autoportrétem Hloubka fotografie jste reflektovala, jak fotografii dotváří algoritmy. Co všechno se v mobilním telefonu děje, když zmáčkneme spoušť?
Když fotíme na portrétní mód, těsně před stlačením spouště mobilní telefon stabilizuje celou kompozici a začne si rozdělovat jednotlivé vrstvy – samostatně upraví pokožku, oči i pozadí. Udělá řadu dílčích úprav, o kterých vůbec nevíme! Rozostření pozadí se dá navíc upravovat i zpětně. Ten můj autoportrét je v podstatě mezisoubor, který při těchto procesech vzniká, je to vlastně hloubková mapa, která představuje vzdálenosti jednotlivých objektů na scéně. Z telefonu jde získat docela snadno, jsou na to i různé konvertory. Já se ale rozhodla tuto hloubkovou mapu zpracovat pomocí lentikulární tiskárny. Díky tomu jsem vytvořila zdání, že se fotografie před námi mění stejně jako její hloubka. Chtěla jsem tak zviditelnit právě ty běžně neviditelné procesy, o kterých jsme se bavily. Dokonce i firma Apple už mluví o mobilní fotografii jako o výpočetní fotografii. Otázkou je, kolik z toho, co na takovém snímku vidíme, je zprostředkovaná realita a co je dopočítáno. Kdybychom tuto fotografii opravdu hodně zvětšily, nenajdeme na ní žádná zrna nebo pixely, jako jsme byli zvyklí u analogové a digitální fotografie. Je to spíš taková rozmazaná zvláštní kresba.
Polaroid Cloud, 2023, foto: Tereza Bonaventurová
Tento problém ostatně reflektuje i vaše dílo Polaroid Cloud. Jednotlivé fotografie jste vytvořila dopočítáním reality pomocí nástrojů umělé inteligence. Lze na nich vůbec ještě demaskovat, co je skutečnost a co už nikoliv?
Není to možné. Tato i další práce ukazují absolutní hybridizaci mezi jednotlivými typy fotografie – digitální, výpočetní, analogová… Všechny se slévají do jedné. Z jednoho typu do druhého přestupujeme naprosto přirozeně, všechno je fluidní. Fotografií vzniká tolik, že skutečnost kolem nás pohlcují, překrývají ji. Část zůstane realitou, část bude dopočítaná, ale která část je která, to už nejspíš nezjistíme. Otázkou také zůstává, jestli je pro nás ještě důležité rozeznat, co je realita a co fikce.
Zničí umělá inteligence fotografii?
Věřím, že ne. Je fascinující sledovat alarmisty, kteří říkají, že je fotka mrtvá. V době, kdy přišla fotografie, se i o malbě prohlašovalo, že je mrtvá. Jsem optimista a věřím, že fotografie je vitální médium, které se dokáže opět přetransformovat. A to i pod vlivem umělé inteligence tak, aby dokázalo svou nevyčerpatelnost. A taky jde hlavně o lidskou kreativitu a schopnost najít nebo dokázat svou svobodu vůči technologiím. Ve svých pracích vycházím zejména z myšlenek českého filozofa Viléma Flussera, který hovořil o boji operátora s aparátem. V podstatě tvrdil, že abychom mohli dosáhnout naší svobody, tak musíme obcházet všechny naprogramované možnosti, přístupy a nabídky, které skrze aparát a jeho technologie dostáváme. Když je konečně obejdeme a najdeme něco, co naprogramované nebylo, nebo to použijeme jiným způsobem, tak získáváme svobodu.
Why look at cameras, 2022, foto: Tereza Bonaventurová
Mnozí už analogovou fotografii považují za mrtvé médium. Vy ne. Proč? Díky čemu?
Ten pomalý analogový proces je něco, co mi dává možnosti přemýšlet nad současností jinak. To, že analog dovoluje v podstatě jenom jeden originál, mi aspoň přináší utvrzení, že nějaký originál vůbec existuje, že je hmatatelný. A zároveň proces vzniku analogových fotografií má jasně stanovené pořadí, jasná pravidla. I díky tomu je mnohem jednodušší je obcházet, unikat tomu naprogramování stroje. Navíc časová investice a nejistota, kterou do procesu vzniku analogových fotografií vkládáme, už vytváří s danou fotografií vztah. Baví mě, jak například polaroidy mají svůj vlastní život – nemusíme je donekonečna zálohovat, je to samostatná jednotka, která díky nám vznikne. Ale pak už si žije vlastním životem – protože je to světlocitlivý materiál, může změnit barvu, vyblednout… Díky tomu má svou konečnost.
Na výstavě vystavujete i největší polaroid na světě. Ten asi nevznikl tak jednoduše a úplně instantně…
To tedy ne. Nejdříve jsem si vymyslela, co na tom obrazu bude. V softwaru jsem vymodelovala 3D model bílé kamery na bílém pozadí. Ten obraz jsem vyexportovala a odeslala jsem ho do fotolabu Supersense ve Vídni, kde měli poslední zásoby těchto polaroidů. Nabízeli dvě možnosti. Buď tam člověk mohl přijít a fotit jejich polaroidovým aparátem přímo na místě, nebo jim bylo možné obraz zaslat. Oni pak před objektiv toho velkoformátového foťáku dali něco jako komín a před něj displej s danou fotografií. Takže to, co vidíme na výstavě, je v podstatě fotka displeje. Tuto službu už nenabízí, takže předpokládám, že ty poslední zásoby velkých polaroidů už došly.
Na polaroidech v rámci souboru Proč se dívat do kamer? zobrazujete také průmyslové kamery, které nás dennodenně sledují. Vy jste je pro změnu přemístila do svého ateliéru – a tam sledovala je. Na co jste během toho přišla? Proč se dívat do kamer?
Kamera je pro mě zosobněním celého fotografického procesu. Zajímavé je, že se nebojíme dívat do fotoaparátu na mobilu, ale podívat se do bezpečnostních kamer se zdráháme. Hned nás napadne, jestli jsme neudělali něco špatně, jestli se tam vlastně můžeme dívat… Ale proč bychom nemohli? Vždyť jsme svobodní lidé, můžeme se dívat na cokoliv, stejně jako se na nás neustále dívají kamery. Když jsem je portrétovala v momentě, kdy byly vypnuté, musím říct, že to bylo v něčem úlevné. Ve skutečnosti se jich nemusíme bát, je to jen objekt, který sílu „velkého bratra“ reprezentuje, ale přitom si neuvědomujeme, že to samé, co dělají kamery, se děje během každého našeho kliku na internetu.
Takže takový panoptikon. I vy nicméně návštěvníky na výstavě neustále snímáte pomocí kamery zabudované v instalaci Black Box. Co se záznamem, který takto pořizujete, uděláte?
Ten záznam se pořizuje sám. Když v galerii nastane nějaký pohyb, automaticky mi přijde e-mail. Zatím si tak vytvářím archiv, který budu dále zpracovávat, přesný plán ještě nemám. Návštěvník získává možnost podívat se kameře „z očí do očí“. Chci tím taky probudit otázku, jak se liší a jestli je v pořádku, když je návštěvník na výstavě zaznamenávaný bezpečnostní kamerou organizátorů, nebo když jej natočí kamera umělce, který pak záznamy tvůrčím způsobem zpracovává. Aero fotografie pod kamerou s nápisem „You are here“ také upozorňují na to, kde všude se data z této kamery shromažďují. Kromě toho, že je tedy návštěvník fyzicky na výstavě, jeho obraz se nachází i v mém telefonu, stejně jako na různých úložištích ve světě. Naše přítomnost je skrze fotografie globalizovaná.
Změnilo tohle bádání váš pohled na soukromí? Střežíte si jej víc, nebo jste na to rezignovala?
Nevím, jestli je vůbec možné si soukromí ještě střežit. Neustále vyměňujeme pro nás možná bezcenné informace za to, abychom mohli pohodlně nakupovat, sledovat jiné lidi… Takže soukromí si asi nestřežím nijak víc, ale mám možná vědomější přístup k sociálním sítím. Ty svoje používám spíš jako portfolio. Zábavné je, že i na sítích klikáme na tlačítko follow, tedy sledovat – a nikomu to nevadí. Všichni sledují všechny.
Fotografka a vizuální umělkyně Ema Lančaričová, foto: ČT art – Kateřina Zemanová
Ema Lančaričová (* 1993, Trnava)
Vizuální umělkyně, fotografka. Pracuje hlavně s analogovou a instantní fotografií, svou volnou tvorbu staví na experimentálním přístupu. Prostřednictvím „starých“ technologií zkoumá, jak a kam se médium fotografie ubírá. Nejraději fotografuje na Polaroid. Nedávno čerstvě obhájila doktorát na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě, kde v roce 2020 absolvovala na Katedře fotografie a nových médií. Vystavovala na Slovensku i v zahraničí, například v galerii Fotohof v Salzburgu, na Rotlicht festivalu ve Vídni, ve Photon Gallery v Lublani nebo v Gandy Gallery v Bratislavě.
