Výtvarný parťák, anebo konkurence? Druhý díl minisérie o umělé inteligenci v dnešním umění

Umělec jménem min G max D x [log (D(x))] + z [log(1 – D (G(z)))] vytvořil v roce 2018 portrét Edmonda de Belamy, který se vydražil v prestižním aukčním domě Christies za 432 500 dolarů. Ten šílený vzoreček není jméno člověka: dotyčný obraz vytvořila umělá inteligence pařížské skupiny Obvious, jejíž algoritmus se učil na patnácti tisících obrazech. A vepsala se tak i na trh s uměním.

Autor: min G max D x [log (D(x))] + z [log(1 – D (G(z)))], dílo: Edmond de Belamy, 2018, 70 x 70 cm; vydraženo za 432 500 dolarů, repro: Wikipedia.org / Christies

Jak to celé funguje? To přesně neví ani samotní vědci, kteří s umělou inteligencí operují. „Tento vědní obor postupně přešel od algoritmického přemýšlení a pochopení problému k tak trochu alchymistické metodě, kdy zkoušíme přepojovat drátky v černé krabičce a předkládat jí spoustu dat, s důvěrou, že na jejich základě pochopí, co od ní vlastně chceme a s nimiž se snad nějak popere. Je k tomu však potřeba neskutečného množství elektrické energie a spoustu silných grafických karet. Ve škole jsme kvůli tomu museli postavit nový rozvaděč,“ přibližuje Daniel Sýkora z Katedry počítačové grafiky a interakce Fakulty elektrotechnické pražského ČVUT.

Neuronové sítě se učí tvořit na základě velkého množství příkladů – pravděpodobně viděly více uměleckých děl než vy za celý svůj život. Díky tomu dokážou samy vygenerovat celý obraz. „Vznikne něco zdánlivě nového. Ale jenom zdánlivě. Umělá inteligence v podstatě vhodně recykluje a přeskládává to, co už viděla. Nemá moc přijít s něčím úplně novým,“ vysvětluje Sýkora.

Takže umělá inteligence neumí být kreativní a přicházet s novými impulsy – jako lidé? Podle digitální sochařky Heleny Lukášové to zatím skutečně nezvládne: „Nechápe konotace, nedokáže pracovat se symboly, nemá asociace. Nerozumí rámci lidské kultury, není schopná přijít s konceptuálním rámcem uměleckého díla. A to je to, co u díla hodnotíme, to, co komunikuje s divákem. Zatím si tedy myslím, že umělá inteligence není umělec.“

Černá skříňka jako parťák

Budoucnost umění „černých skříněk“ tak oba – Sýkora i Lukášová – vidí spíše v kooperaci se samotným umělcem. Počítač by měl poskytovat nástroje, které budou výtvarníkům pomáhat. Zachovají jejich tvůrčí svobodu a způsob jejich vyjádření, ale ušetří je repetitivní činnosti. „Výtvarník nakreslí například jednu animační fázi a úkolem stroje bude ten daný styl rozvést do celé sekvence. To se dá řešit pomocí algoritmů, které dokáží jeho vzorovou malbu přeskládat tak, aby vznikl nový věrohodný obraz – se správně stylizovanými odlesky i stíny. Něco podobného už nyní umí i neuronové sítě, které začínají být navíc více flexibilní a rychlejší než předchozí algoritmické přístupy,“ vysvětluje Daniel Sýkora. Tyto postupy se hodí nejenom pro tvorbu animovaných filmů, ale také k oživení existujících výtvarných děl. V nedávné době tak byla vytvořena například i multimediální výstava iMucha.

Z prací Heleny Lukášové: Cumulus, 2020; akryl 200 × 190 cm, foto: archiv umělkyně

Ve spolupráci s umělou inteligencí tvoří i Helena Lukášová. Například dílo Cumulus vzniklo tak, že umělkyně z tisíce obrazů, které umělá inteligence na její povel vytvořila, vybrala jeden, který pak přemalovala na plátno. „Médium malby je pro mě zatím čistě lidským prostředím. Umělá inteligence sice už umí malovat pomocí robotického ramene, zatím však nedosáhla nuancí malby, jako je míchání barev, uvažování o jejich skladbě, proporcích…“ Přemalováním obrazu tak umělkyně získala prostor pro jeho „lidskou“ interpretaci a mohla do něj aktivně vstoupit svým výtvarným názorem. „Umělá inteligence nemá záměr, neví, co a proč produkuje. Právě proto její díla nejsou plnohodnotná, díla z nich dělají lidští autoři, kteří experimentují s nějakým záměrem…“ Podle Lukášové se však role lidského umělce mění – pořád je to katalyzátor, nově však mnohem více také jakýsi filtr, tlumočník obrazu, mediátor a kurátor.

Robot malíř

Existují už také roboti, kteří spolupracovat s lidským umělcem nepotřebují, mají vlastní robotické paže a k tomu vypadají docela realisticky. Například předloni vytvořený robot jménem Ai.Da pracuje za pomoci kamer umístěných v očích, jimiž snímá portrétovaný objekt. Předlohu také už může mít nahranou ve své vnitřní paměti a kreslit „z hlavy“. Princip je obecně ten, že algoritmy přenesou předlohu do souřadnic, které robotické ruce Ai.Dy potom přenesou na papír. Tato „umělkyně“ má vlastní rozpoznatelný styl. Nebyla však prvním robotem, který dokázal malovat bez pomoci.

Ai-Da Robot v akci, zdroj: YouTube

Londýnský umělec Patrick Tresset přišel v roce 2011 s robotickýma rukama, které pojmenoval Paul. Jejich styl vychází z umělcových kreseb. Paula stvořil Tresset prý proto, že jednak chtěl více porozumět tomu, jak lidé kreslí, jednak umělce už malování nenaplňovalo, takže si vytvořil jakousi „protézu“ své ztracené kreativity. Paul funguje na stejném principu jako Ai.Da. Člověk si před něj sedne, umělec zmáčkne tlačítko, robot si člověka naskenuje pomocí kamery a začne kreslit.

Ai-Da Robot se představuje: dáma-stroj a její dílo; Abú Dhabí, 2019, zdroj: Wikipedia.org

Výtvarné roboty rovněž vytváří umělec a softwarový vývojář Pindar Van Arman. Věnuje se jim od roku 2005. Zpočátku jeho stroje pouze spojovaly předem definované tečky. To se změnilo, když vývojář začal experimentovat s algoritmy umělé inteligence a se zpětnou vazbou, díky níž robot za pomoci kamery porovnává, jak moc se jeho výtvor liší od předlohy; podle toho se rozhoduje, jak a zda vůbec ještě do obrazu zasahovat.

Kdo je autor?

Autorský zákon si s použitím umělé inteligence k výrobě uměleckého díla zatím láme hlavu. Jak píše advokát Ondřej Vykoukal v magazínu Marwick – autorský zákon sice nevylučuje použití softwaru coby nástroje pro výrobu díla, ovšem předpokládá, že ho ovládá člověk. Jenomže umělá inteligence tvoří sama.

Různé země se k tomuto zapeklitému právnímu problému postavily v zásadě dvěma způsoby. Například Úřad pro autorská práva ve Spojených státech originální autorské dílo zaregistruje jen pokud je vytvořil člověk. Naproti tomu například ve Spojeném království je autorem osoba, která „provedla opatření pro vytvoření díla“. Což však může znamenat pouze to, že stiskla jedno tlačítko. Je to potom fér?

V posledním dílu této minisérie zamíříme k hudebníkům a zjistíme, jak se umělé inteligenci daří skládat hudbu.