Glosa: Hrozbou pro umělce nebude umělá inteligence, ale konzumenti kultury
Umělá inteligence pronikla i do světa umění. Umí psát, skládat hudbu či vytvářet obrazy (a to nejen v počítači, ale i fyzicky). Má ovšem jednu chybu. Není kreativní. Od toho je člověk – a prý tomu tak i zůstane.
Už v padesátých letech minulého století existovaly pokusy o produkování poezie za pomoci generátoru náhodných čísel, algoritmické hudební kompozice generované hody kostky sahají až do 18. století. Současné metody umělé inteligence tedy principálně nejsou závratně nové. Jen jsme do těch „černých krabiček“ už stihli nasoukat tolik, co normální člověk nestihne přečíst, naposlouchat a nakoukat za celý svůj život. Koneckonců naše životy se do těch „černých krabiček“ pozvolna přesouvají. Není tudíž důvod, proč by v nich nemělo mít své místo i umění a proč by ony samy umění nemohly vytvářet.
Nedávno měla premiéru divadelní hra napsaná umělou inteligencí (jmenovala se AI: Když robot píše hru), pro Český rozhlas takto vznikla série povídek, umělý skladatel dokončil dílo Antonína Dvořáka skladbou o třech větách nazvanou From the Future World a digitální sochařka Helena Lukášová v kooperaci s umělou inteligencí vytvořila několik děl. Veškeré tyto experimenty staví na dobrých úmyslech. Chtějí pomoci lépe pochopit náš jazyk, porozumět kreativním procesům, ušetřit čas ilustrátorům. S příslibem pomocné ruky tvrdí, že se umělci v budoucnu nebudou muset zanášet s „otravnými činnostmi“ jako je vybarvování postav nebo produkování hudby do reklam. Budou se tak díky tomu plně koncentrovat na tříbení kreativity. Opravdu?
Výstava v tureckém Instabulu, nazvaná Machine Memories: Space, je stvořena pomocí obrazů zaznamenaných vesmírnými dalekohledy, které do umělecké formy transformuje umělá inteligence; ilustrační snímek z 1. dubna 2021, foto: ČTK/Imago – Osman Orsa
Ušetření repetitivních činností může umělcům samozřejmě pomoci. Jenže lidské bytosti nefungují tak, že bez ustání produkují kreativní nápady. Člověk potřebuje „vypínat“ a dělat něco „nekreativního“, aby se tvůrčí energie nastřádala a mohla znovu proudit. To je jedna věc. A druhá: Bude po tolikeré umělecké kreativitě, jíž nejspíš otevře prostor umělá inteligence, poptávka?
Současným konzumentům masové kultury často ke štěstí stačí obrázky z Ikey, dojímají se rádiovými vykopávkami a čtení říkají i tomu, když brouzdají Twitterem. Umělá inteligence jako taková nejspíš nebude hrozbou pro umělce; opravdu pro ně může být parťákem, s nímž se naučí nějak vyjít a spolupracovat. To je už teď víceméně zřejmé. Hrozbou pro umělce bude daleko spíš náš vkus a citlivost k tomu, čím se obklopujeme. Což se konkrétně v naší zemi stává ještě větší výzvou ve chvíli, kdy se plánuje navýšit časová dotace hodin informatiky na úkor přírodovědných, společenskovědních a uměleckých vzdělávacích oborů.
Současná spotřební kultura nebere umění jako něco, co nás může prostoupit a obohatit, nýbrž coby spotřební artikl zaplňující prázdnou zeď nebo chvíli. „Černá krabička“ takovýchto produktů vychrlí kolik bude třeba, a ani nemrkne. Skutečná výzva, kterou umělá inteligence přinese, tedy nebude prvořadě adresována ani tak umělcům, nýbrž spíše divákům, čtenářům a posluchačům. Bude to spíše výzva pro nás, abychom se nespokojili se životy, v nichž kulturní potřeby plní kompiláty uměleckých děl bez názoru. Jestli tuto výzvu nepřijmeme, může nám být docela jedno, že počítače neumí být kreativní. A rezignace na námahu, kterou vnímání třeba i krajně rozporuplného uměleckého díla coby projevu cítící a uvažující lidské bytosti vyžaduje, může být tím hlavním ohrožením umělecké tvorby. Stane se ve společnosti naprosto okrajová, disentní a bude se trpět coby úchylka těch „divných“.
