Výtvarnice a pedagožka Helena Lukášová: Zatím mě z pandemie nejvíc bolí záda
„Jestli vnímám nějakou změnu jako možná nezvratnou, tak je to nově nastolený způsob komunikace mezi staršími dětmi, jejichž vztahy a interakce se formují přes sociální sítě. A vlastně se už ani nepotřebují vidět,“ poznamenává v následujícím rozhovoru vedoucí Ateliéru grafického designu a multimédií Fakulty informatiky Masarykovy univerzity.
Helena Lukášová (*1970). Umělkyně a vedoucí Ateliéru grafického designu a multimédií FI na Masarykově univerzitě. Věnuje se digitální sochařině a zároveň zkoumá umělou inteligenci v kontextu umění. Studovala na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě, na Princetonu a Mercer County Community College v USA. Byla zařazena do skupinové výstavy Tady a teď! (kurátorky: Jana Písaříková, Marika Svobodová), připravené ke 110. výročí Domu umění města Brna a zasvěcené místní umělecké komunitě. Ačkoliv výstava byla zahájena 16. února a má trvat do 16. května, zatím zůstává kvůli pandemickým nařízením uzavřena.
Helena Lukášová, foto: archiv umělkyně
Co pro vás jako pedagožku, navíc uměleckého oboru, znamenal přechod na online výuku?
Bolest v zádech od neustálého sezení u počítače. Problémy s internetem v naší domácnosti, když se souběžně připojí děti do online školy. Nespokojenost s tím, jak na online platformách vypadám. Domácí život mi splývá s profesním, kočka skáče po klávesnici, papoušek vřeští, že neslyším, co kdo říká online, během přednášky se děti ptají, co bude k obědu. Ale můžu odejít a najít si svůj klid, čili to není nic tak strašného.
Vnímáte rozdíl v současné výuce oproti loňskému letnímu semestru? Proměňuje se nějak přístup studentů?
Všichni jsme se učili komunikovat novým způsobem. Od naší Fakulty informatiky se očekávalo, že samozřejmě tento přechod zvládneme. Nejtěžší pro pedagoga je odhadnout, jaké nároky na studenty mít, aby jich nebylo málo, anebo moc. Za běžných okolností je výuka, mám na mysli výuku ve škole, méně vyčerpávající a rychlejší pro všechny zúčastněné. Studenti jsou fajn, snažíme se s nimi komunikovat, jak jen to jde. Horší jsou velké přednášky pro spoustu studentů, kdy vidím na obrazovce pouze písmena, eventuálně zástupná zvířátka a různé charaktery, které si studenti v online komunikaci nastavili. A já v podstatě mluvím do zdi. Studenty nevidím, je těžké se na něco zeptat, chybí tam přirozené propojení s publikem. Když vidím dceru, která je sice na výuce online, a přitom leží ve vaně, tak opravdu spíš odhaduju, jak moc mě studenti poslouchají.
Vloni na jaře jsme se do výuky online vrhli prakticky ze dne na den. Vlastně jsem jen šila roušky a chystala studijní materiály pro studenty. Téměř po roce, mám pocit, že nastal „new normal“. Roušky už nešiju, s výukou online mám víc zkušeností. Spíš vnímám jakousi únavu z tohoto stavu. Ale stačí si uvědomit, že stejně tak to vnímají i studenti, a tak si pak říkám, že to holt musíme ustát.
Dlouhodobě se věnujete novým technologiím, především ve spojení s tvůrčí produkcí. Byl pro vás díky tomu přechod do online prostředí o to snazší?
To, že učím na Fakultě informatiky Masarykovy univerzity vůbec neznamená, že počítač beru jako extenzi člověka a všechny úkony skrze něj mi přijdou přirozené. Jsem generace, která ještě psala dopisy. Digitální technologie jsem nikdy nevnímala jako médium hlubší mezilidské komunikace.
Kromě toho, že jste pedagožka a umělkyně jste i matkou dvou dětí školního věku. Něco už jste naznačila, ale přece jen se ještě zeptám: jak zvládáte jejich online výuku a zároveň vlastní práci?
Partner je pořád v práci, děti mám naštěstí už větší a samostatné. Starší dcera zvládla pletení a u Netflixu si upletla svetr. Mladší jsme pořídili kuchařku, tak nás mile překvapuje dobrotami. Občas mi jich je líto, že jsou doma zavřené a neví co se sebou. Ale máme doma zvířátka, která jsem už zmínila, kočku, která je šťastná, že jsem pořád doma a papouška, který pořád říká čau, miláčku, pupíčku…Takže je hned všechno veselejší.
V Domě umění města Brna byla v polovině února zahájena skupinová výstava, jíž jste součástí. Kvůli pandemii zůstává prakticky uzavřená. V jakém duchu probíhala instalace a jak osobně vnímáte situaci, v níž není jasné, kdy a zda bude výstava vůbec přístupná?
Nějak zvlášť mě to nedeprimuje. Nacházíme se v době, kdy nikdo z nás vystavujících ani neočekával, že by se expozice povedla otevřít. Je mi spíš líto úsilí, které do výstavy kurátorky a všichni ostatní v Domě umění vložili. A čekáme a doufáme, že se přece jen povede ji ukázat lidem.
Z prací Heleny Lukášové: Man-made secret, 2015; záběr z CT vyšetření 3D tisku (vlevo) + render a CT skeny, foto: archiv umělkyně Co na ní prezentujete vy?
S kurátorkami jsme vybraly velký tisk, který interpretuje data mozku z magnetické rezonance. Model sestavený z těchto dat vytváří složitou strukturu převedenou do trojrozměrného tvaru, který asociuje kládu, kmen stromu. Struktura mozku se stává jakoby letokruhy. V obou případech se jedná o místo uložení paměti. Právě tato vizualizace medicínských dat hledá spojení člověka s přírodou. Medicínská data mě zajímají, je to reprezentace lidského těla, jejich „čtení“ rozhoduje o životě a smrti. Vnímáme je jako objektivní, nezaujatá, ale v případě jedince, jehož tělo je zobrazené, jsou tyto obrazy spojené s hlubokými emocemi.
Obraz částečně visí na zdi, částečně leží na zemi. Právě na té spodní části je zobrazení jakoby rozmázlé. Tato deformace se jmenuje anamorfická distorze a byla velmi oblíbená v baroku v iluzivních malbách. Vlastně se mi líbí samotná idea proměny pozorovaného obrazu a důležitosti pozice diváka.
Čemu se aktuálně věnujete, pokud zbývají čas a síly?
Maluju. Hlazení plátna štětcem mě baví, je to tak meditativní a barvy jsou takovou výzvou! Vlastně i téma přirozeně splývá s tím, co se děje. Mutuji různé vstupy pomocí umělé inteligence, které se pak snažím přeložit do média malby. Vztah mezi přirozeným (mimetickým) a umělým (rekonfigurovaným nelidskou entitou) je tu smíšeno do kombinací, které překvapují i mě.
Sledujete nějaké konkrétní nezvratné či zásadní změny, které se nyní dějí? Ať již v rámci výuky, uměleckého prostředí či skrze nové technologie?
Z různých rozhovorů usuzuji, že si lidé uvědomují neudržitelnost stavu světa. Pandemie je pouze jakýmsi pohlavkem, který nás donutil vykouknout z bubliny. Moc bych si přála, aby tato zkušenost vedla k větší pokoře, přehodnocení vlastích hodnot a ohleduplnosti. Obávám se ale, že spousta lidí bude chtít zpět „normální“ život, což znamená se všemi výhodami konzumní společnosti.
Jestli vnímám nějakou změnu jako možná nezvratnou, tak je to nově nastolený způsob komunikace mezi staršími dětmi, jejichž vztahy a interakce se formují přes sociální sítě. A vlastně se už ani nepotřebují vidět.
Dále pandemie rozkrývá nepřipravenost společnosti nebezpečí čelit. Protože svět, který je nám předkládán, je voňavý, co chybí, to se koupí, každý může být krásný, jestliže chce, a pokud si připadá neúspěšný, osobní kouč mu pomůže. A všecko je fajn. A najednou není.
Z prací Heleny Lukášové: Whatever is not said matters, 2019; z rozhovoru s umělou inteligencí, LED tabule, foto: Michaela Dvořáková Čím nejvíce zasáhla pandemie vás osobně? A ovlivnila nějak vaši tvůrčí rutinu?
Nevnímám pandemii osobně jako zásadní životní zvrat. Zatím. I to se samozřejmě může změnit. Věnuji se malování, jak už jsem zmiňovala, bolí mě záda a sedět u počítače se mi tedy nechce více, než musím.
Pandemie mi narušila cestovatelské plány. No, ráda bych viděla sestru a její rodinu, kteří žijí v Londýně, v tom nám tato situace zatím brání. Samozřejmě mě to mrzí, ale to jsou věci vis maior. A když je něco vis maior, neboli mimo možnost události ovlivnit, nemá smysl se jimi trápit.
Zajímá mě, jak se vlastní existenciální pocit ohrožení, úzkosti, prolíná se snahou automatizovat společnost, hledat chytré řešení pro kdeco. Zajímá mě, kde je onen zlom – moment motivovaný snahou o změnu, kdy se člověk nějak aktivně postaví k dané situaci, utvoří si názor a jedná.
V této souvislosti se mi vybavuje výstava amerického tvůrce Jamese Benninga nazvaná Decoding Fear, která se v roce 2014 uskutečnila v Grazu. Benning skrze artefakty a instalace vedle sebe postavil životy básníka a filozofa Williama Thoreaua a Theodora Kaczynskeho, známého jako unabomber. Oba horovali k návratu k přírodě, neměli v lásce technicistní společnost. Zatímco Thoreau psal básně a filozofické úvahy, Kaczynsky rozesílal bomby a zabíjel lidi. Stejné pohnutky, zásadně jiné zásahy do dějin.
Zkušenost s globální epidemií rozhodně zanechá stopy na chování člověka a celých společností. A jak naznačuji výše, myslím, že povede k dobrým i špatným věcem. Nikdy není nic jednoznačné.
