Nejprve Hraběnka, Gejza, ctitel Gotta a jiní týpci. A potom něco, po čem ztratíte chuť na „hambáče“
Dvě drobné fotografické výstavy. Práce na nich se zásadně odlišují. Černobílý dokument z normalizačních Čech na první z nich; digitální obrazy vzniklé bez fotoaparátu, „jen“ prací s virtuálním globem Google Earth, na druhé z nich. Obě expozice stojí za návštěvu. Mají svůj étos a jsou svým způsobem drsné.
V roce 2019 nakoupilo Uměleckoprůmyslové museum v Praze (UPM) do svých sbírek soubor černobílých fotografií Jana Glozara (* 1955), které autor exponoval během normalizace. Nyní UPM tuto položku vystavuje ve své komorní Galerii Josefa Sudka pod jednoduchým názvem Portréty.
Jako téměř všechny dosavadní expozice ve dvou galerijních místnostech, které od konce padesátých let až do jeho smrti (1976) byly bytem fotografa Sudka, je i tato uvozena hutným, informačně bohatým textem kurátora UPM Jana Mlčocha. Vrací v něm do širšího povědomí autora, který z něho zmizel v průběhu devadesátých let.
Hraběnka: „Ještě mi nebylo čtrnácte let a dosud jsem nepoznala muže. Vzala jsem si noční košilku z růžového tylu, roztrhla si živůtek a řekla: Střel!…“, 1986, 24 x 25 cm, foto: Jan Glozar
Své „hvězdné chvíle“ Glozar zažíval na samém počátku porevoluční dekády, kdy už byl třicátníkem, ale současně i studentem fotografie na FAMU. Jeho snímek Gejza, který je v Sudkově galerii rovněž přítomen (a zde jej reprodukujeme hned dvakrát), zvolily kurátorka Anna Fárová a pořádající (v revolučních dnech roku 1989 založená) agentura Radost na plakát k velké výstavě Česká symbolika. Ta se konala v prosinci 1990 v Praze (tam, kde teď sídlí Divadlo X10) a bylo na ni sneseno přes pět set fotografií od šesti desítek autorů.
Pan domovník: „Někdy tu mám tři, někdy pět, rekord tu byl 11 hoven!“, 1988, 18 x 24 cm, foto: Jan Glozar
Glozarův přístup se v něčem podobal tvorbě Bohdana Holomíčka. Konkrétně v tom, že rovněž zachycoval lidi, které potkal při svých pouličních výpravách, a na bílý spodní okraj zvětšenin stručně, lapidárně připisoval, o koho na fotce jde, jak k setkání došlo a podobně. Holomíček v tom byl ovšem o dost osobnější, přistupoval k těmto záznamům jako k obrazovému deníku, k soustavnému, dlouhé roky rozvíjenému konceptu. Takže někdy tyto jeho fotografie byly o poznání „obyčejnější“ a slovní doprovod heslovitější, než expresivní portréty a drobné epické útvary Jana Glozara. Nadto zápisníková, deníková povaha i estetika Holomíčkových snímků byla podtržena tím, že pozitivy zvětšoval na (dnes již nevyráběný) tenký fotopapír Dokument, který v účinku podtrhoval průběžnost obrazového sběru.
Pan Pulda: „Jsem jeden z největších znalců Karla na světě. Ale ty slepice mi tady fakt serou!…“, bez data, 24 x 29,8 cm, foto: Jan Glozar
Glozar se naproti tomu zdál být způsobem snímání ctitelem tvorby Američanky Diany Arbusové, která direktně portrétovala Američany jistého typu, ne úplně standardního osobnostního „nastavení“, které potkala na veřejných prostranstvích, nebo je snímala v jejich příbytcích. Glozar stejně jako ona některé ty bytosti při expozici přisvětlil bleskem a dodal tím portrétu jemnou přízračnost. Jeho hrstka prací z druhé půle osmdesátých let je skvělou sondou do jisté sociální a kulturní alternativy té doby a současně je v tuzemské tvorbě dané dekády i obrazově ojedinělá.
Starej hašoun: „Cestou domu jsem zcepeněl. Zazvonim na starou, viď, a teďka tam se motá nějakej eman v pyžamu po předsíni. Tak jsem ho vzal roxórem přes rypák. Jenže jsem se splet a byl jsem vo patro níž!“, 1987, 48,4 x 56,7 cm, foto: Jan Glozar
Škoda, že se těchto děl příliš nedochovalo, jak podotýká kurátor Jan Mlčoch v doprovodném textu, ale dá se to i vytušit z obrazové přílohy bakalářské práce Agentura Radost a časopis Post, kterou v roce 2012 na Fakultě sociálních věd UK obhájil Jan Maršíček. V práci je reprodukována dvoustrana z druhého čísla časopisu Post, který v roce 1989 vyšel na FAMU s osmi Glozarovými fotkami lidí, které potkal, přičemž polovina z prací nebyla v nákupní kolekci UPM; nejspíš ty fotky už prostě nejsou.
Užovka: „Hele, až budeš mít ty fota, tak zasyč….!“, bez data, 46,7 x 49 cm, foto: Jan Glozar
K těmto dílům je připojen starší soubor dvanácti zvětšenin Vltavěnka (1975), zpodobňující ženu, která žila stranou spořádané společnosti, v ratejně u Slapské přehrady. Tehdy dvacetiletý Glozar nasnímal tuto svéráznou bytost, jejíž „případ“ se dostal i do odborné literatury pro její potamofilii (tedy abnormální oblibu řeky), s velkou citlivostí, ale také s určitou – jakkoliv možná intuitivní – koncepčností projevující se například v práci s polodetaily. Publicistka Blanka Kovaříková na svých stránkách připomíná, že „o Vltavěnce napsala před lety pozoruhodnou knihu Blanka Kubešová, česká spisovatelka, která žije od roku 1969 ve Švýcarsku. Shodou okolností se jí dostaly do rukou deníky otce Vltavěnky, které zpracovala do beletristické podoby.“ Dodejme, že jde o titul Vltavěnka, který roku 2004 vydalo nakladatelství Šulc & spol.
Kurátor Jan Mlčoch o dalších osudech autora v textu na stěně Galerie Josefa Sudka decentně mlčí, ale publicistka Kovaříková zmiňuje notný podíl alkoholu na Glozarově zvadlé fotografické dráze. Že nepokračovala, je škoda. Je v tom cosi trpce romantického. Talent svítil pár let a dnes jeho nositel existuje kdesi na okraji společnosti…
Gejza: Vyřítil se na mne pod lešením a chtěl love za kilo. „Vydrž! Skočím si domu pro prachy a foťák!“ A vydržel…(V 60. letech statoval ve filmech s národně-osvobozeneckou tematikou.), 1987, 30 x 33,1 cm, foto: Jan Glozar
Vytrvalec u počítače
Ve Velké Británii žijící umělec belgického původu Mishka Henner (* 1976) je zcela jiný případ. V těchto týdnech má po Evropě hned tři výstavy – a jednu z nich v pražské Galerii Fotografic. Osobně byl přítomen při otevření zdejší expozice Earth Works, která sestává ze šesti tisků a tří videí.
Henner nepotřebuje ke své tvorbě fotoaparát. Spoléhá se na počítačové „vysávání“ otevřených zdrojů. Výstava demonstruje, jak se dokumentární tvorba rozkošatěla od časů, kdy s fotoaparátem chodil za lidmi Jan Glozar. Dnes můžete „jen“ sedět doma u počítače, a přesto při dobrém nápadu získáte autentické a vzrušující svědectví.
Z cyklu Feedlots, 2012-2013. Z výstavy Mishky Hennera v pražské Galerii Fotografic, foto: Mishka Henner
Hennerova prezentace v Galerii Fotografic se dělí na dvě části – statickou a pohyblivou. Ta fotografická se nachází v místnosti, která tvoří centrální prostor galerie. Zde jsou na zdech práce z let 2012–2018. Ale když projevíte zájem, personál vám v přilehlém, poněkud punkovém prostoru/kutlochu pustí set tří autorových videoprací z let 2016–2023.
Jednotlivé obrazy ze souboru Feedlots (2012–2013) je vhodné vidět v co největším formátu či rozlišení. Nejlépe tedy přímo v galerii v metrových tiscích na stěně, a co se reprodukce týče, pak toho o něco víc než presprint určený pro publikaci v médiích ukáže přece jen detailnější náhled na autorových stránkách. Henner pomocí internetového globálního globusu Google Earth složil obraz některých amerických velkochovů skotu, jak se jeví z pozice družice.
Svým způsobem se vzniklé vizuální kompozice jeví coby pohledná struktura, obrazová abstrakce svébytného kouzla. Potíž je však v tom, že „plástve“ jsou ve skutečnosti pastviny, na nichž váhu nabírá skot určený na porážku. Každá tečka na tom obraze je jedno zvíře. Někde těch teček jsou i desítky tisíc. A ty až křiklavě probarvené plochy jsou laguny s exkrementy prosycenými toxickými látkami, neboť zvířata jsou nadopována tak, aby porážkové váhy dosáhla namísto přirozených pěti let za zhruba rok a půl.
Z cyklu Feedlots, 2012-2013. Z výstavy Mishky Hennera v pražské Galerii Fotografic, foto: Mishka Henner
Svým, způsobem podmanivé jsou i obrazy souběžně vzniklého a technicky obdobně získaného souboru Oil Fields (2012–2013), jenž je v galerii zastoupen jedním několikametrovým tiskem. Ani tento půvab není nevinný: Zářezy do krajiny představují ropná a plynová pole v některých amerických státech (Texas, Utah, Kalifornie). „Chapadla ropného a plynárenského průmyslu se rozprostírají na obrovském území americké krajiny jako žíly a tepny těla. Ropa teče jako krev,“ konstatuje autor a víc než přímočarou kritiku formuluje znepokojivé otázky, jaká je cena té „krve“.
Rovněž jedním exponátem, ze všech přítomných tisků nejmenšího formátu (50 x 53 cm), je zmíněn soubor Evaporating Ponds (2018). Vidíme nebesky krásný shluk světýlek. I tady se jedná o zdání. Fakticky jde o odpařovací jezírka viděná z vesmíru; nádrže jsou součástí elektráren na zemní plyn a kontaminovaná voda v nich se posléze, jak jinak, odpařuje zpět do atmosféry.
Když se tedy pod dojmem této zvrhlé krásy odporoučíte k videím (autor ve své tvorbě pracuje s celou plejádou médií), nastupují živly, animalita, blízkost. Videa vyžadují ještě o něco větší znalost kontextu prací, než digitální obrazy na zdech. U Hennera obecně jde o díla, u nichž se divák musí informovat, aby domyslel a docenil jejich sdělení.
Z cyklu Feedlots, 2012-2013. Z výstavy Mishky Hennera v pražské Galerii Fotografic, foto: Mishka Henner
Sedmnáctiminutové video Energy Goast (2020) je součástí širšího stejnojmenného projektu, na němž Henner spolupracuje s britsko-pakistánsko-indickým vizuálním umělcem Vaseemem Bhattim (* 1973). Jde o sestřih videí z Instagramu zachycujících rozličné „řádění“ živlů (vítr, voda, oheň), s nimiž se lidé potýkají, přičemž záběry jsou rámovány grafikou inspirovanou vojenskou optikou, konkrétně puškohledy.
To má svůj důvod. Autoři zde vtahují do hry komodifikaci krajiny v hrabství Cumbria na severozápadě Anglie, kde je tamější pobřeží na sítích naopak prezentováno v nerealistické kráse za účelem nalákání investorů (navíc zde existují vazby na britský vojenský průmysl). Jde tedy o autorský projekt o několika vrstvách a promítání samotného videa je vlastně problematické. To naštěstí neplatí o jednominutové hříčce Calming the Storm (2016), kdy jsou vedle sebe poskládány záběry různých plavidel snažících se udržet na rozbouřené mořské hladině; člověk tu není ničeho pánem a může být rád, že jej síla moře nesmete.
Oil Fields, 2013. Z výstavy Mishky Hennera v pražské Galerii Fotografic, foto: Mishka Henner
Expozice Earth Works začíná u zvířat, a když si na závěr necháme pět tříminutových videí Scopes (2021), tak u nich i končí. Na každém z nich nějaké zvíře (medvěd, slon, divoké prase apod.) polkne spolu s potravou minikameru s utraširokoúhlým objektivem, která prochází zažívacím ústrojím zvířete a nakonec je dle všeho i vyloučena – neboť jak jinak by pak ty záběry autor získal? Samozřejmě, může jít i o simulaci tohoto procesu, o koncept velmi pracující s postprodukcí. Každopádně soubor Scopes s ironií i věcně podotýká, že vše na Zemi podléhá nekonečnému procesu konzumace – zpracování – vylučování. A že možná takhle jednou bude zpracována lidská civilizace se všemi svými technickými výdobytky.
Na to, jak prostorově skromná pražská prezentace Mishky Hennera je, říká toho dost. Mám-li ale zastoupená díla přece jen hierarchizovat, tak Feedlots a Oil Fields jsou těmi nejsilnějšími.
Jan Glozar: Portréty
Kurátor Jan Mlčoch. Galerie Josefa Sudka, Úvoz 24, Praha 1 – Hradčany. Výstava trvá do 15. října 2023.
Mishka Henner: Earth Works
Galerie Fotografic, Stříbrná 2, Praha. Výstava trvá do 7. října 2023.
