Fotograf Čejka nevytvořil jen „Jižák“. Zanechal po sobě výrazné dokumentaristické stopy
Těsně před svou smrtí se Jaromír Čejka dočkal monografie, která „zakonzervovala“ to, jak vynikajícím dokumentárním fotografem byl a jak si dokázal stabilní formu držet desítky let. Jeho kniha Stopy do určité míry dokonce naznačuje, proč je na tom česká společnost tak, jak je.
Jaromír Čejka (1947–2023) je v české dokumentární fotografii zapsán především jako autor volného cyklu Sídliště Jižní Město, který nejprve představil na samostatné výstavě v pražské Galerii Fotochema (psal se rok 1984); ovšem s odstupem a bez jakýchkoliv cenzurních ohledů jej uchovala obrazová publikace, která vyšla poprvé v roce 2014, podruhé o šest let později. Letošní monografie Stopy / Traces nepomíjí snímky ze zmíněného souboru, jímž tvůrce vyhmátl estetické a sociální bolesti a paradoxy největšího sídliště v České republice, nicméně tyhle práce tvoří pouhý zlomek ze sestavy, jež je komponována jako nikoliv chronologický průřez autorovou tvorbou z let 1968–2020. „Jižák“ sice zůstává svého druhu ikonickým dílem Čejkova odkazu, přičemž některé snímky z cyklu byly opakovaně publikovány při různých příležitostech, ovšem Stopy poskytují komplexnější obrázek autorova dokumentarismu, jemuž dominuje černobílá škála a vizualita odkazuje k humanistické fotografické tradici.
Čejkovy snímky jsou zdánlivě docela obyčejné, nic dramatického se v nich na první pohled neděje, ale zároveň jsou ve sdělení velmi přesné, aniž by na sebe formálně upozorňovaly. Můžeme říci, že jsou maximálně účelné, ale ani trochu účelové. Autor velmi funkčně těžil z různých ohniskových vzdáleností objektivů; stejně dobře dokázal zúročit zobrazovací možnosti jak „širokáčů“, tak teleobjektivů. V autorově díle se vyjma „Jižáku“ nevyskytuje esejistická koncepčnost (natož jakákoliv konceptualita), ani investigativní vytrvalost. Jeho snímky lze sice považovat za snůšku solitérů, jenže tyhle jednotlivosti z různých prostředí a časů v úhrnu svědčí o trvalé pozornosti vůči světu, stvrzují neutuchající vizuální i sociální senzitivitu.
Asi víc zpětně než za jeho života se ukazuje Čejkův smysl pro kontext. Projevuje se jak v celkové skladbě knihy Stopy, tak u jednotlivých snímků, kdy děj nebo konstelaci předmětů fotograf zaznamenává z určitého odstupu – ať již prostorového, či významového (občas jsou obě ty distance přítomny v jednom záběru). Čejka uměl pracovat s detailem, s jeho akcentací, stejně dobře však volil polocelky a celky, jichž využíval ke „konstatování“, jak se ta či ona stavba nebo reklama drze a tupě vtlačila do prostoru, nectila okolí nebo znásilnila krajinný horizont. Autorova promyšlená střídmost a současně pro něho nejspíš přirozená neokázalost může ve výsledku působit jako něco samozřejmého, ale umět tu „obyčejnost“ tematizovat, o to běží!
Fotografičtí spřízněnci
Stopy jsou promyšleně komponovány především na principu motivických dvojic, neboli – protilehlé strany spolu v knize pěkně hrají. Dvojice jsou založeny buď na obsahové, nebo vizuální spřízněnosti. Příklad: vlevo až graficky působící dav na Václavském náměstí během „sametu“ v listopadu 1989, vpravo pak v roce 1991 detail poškozených kamenných bot, jež jediné zůstaly z někdejší desetimetrové sochy T. G. Masaryka postavené v Kunštátu roku 1928, kterou za války rozstříleli nacisté. Jen v několika málo případech lze o sousedství lehce zapochybovat; asi nejblíže ke schválnosti má dvojice záběrů exponovaných roku 1998: vlevo oproštěná krajina s křížem a stromem při cestě v drobné obci Podbořanský Rohozec, vpravo prostitutka v Mostě, u silnice na Horu sv. Šebestiána. Dimenzi bizáru nepřekračuje snímek sflikovaného plavidla a jeho posádky na recesistickém závodu Rio Botičo (1983) a hned vedlejší záběr koně, který je zapřažen do vozítka vzniklého ze zadní části vozu trabant (1998).
Samostatnou podkapitolu vytvářejí záběry exponované ve městě (dnes třítisícovém) Miroslav na Znojemsku. Tam se Jaromír Čejka narodil, tam vyrůstal, tam se také později vracel, jak o tom píše v nedlouhém autorském slově ke konci knihy. Snímky z Miroslavi procházejí monografií průběžně, některé jsou velmi osobní povahy a mohou být blízké a těsně oslovující asi jen pro nejbližší autorův okruh, ale jejich dávkování je uvážlivé a vtiskuje celku určitou intimitu; jemně sdělují, že fotografování bylo pro Čejku neoddělitelné od jeho osobního života.
Z řady prací vane tichá výčitka vůči modernistickému buranství s jeho neúctou k minulým stavbám a stylům, k uspořádání celku, jenž sice nedisponoval komfortem, který vykazují dnešní sídla, zato však domy, kostely a další příbytky ústrojně sedaly jeden k druhému a ctily určité formotvorné detaily. Kdežto starý opravený dům v Českém Krumlově se nad vchodem pyšní příšerným názvem Moldau Hilton a okolo toho sousloví se stejně příšerně vznášejí andělé (snímek z roku 1996). Ve vojenském Újezdě Brdy muž s fotoaparátem narazil (1988) na prostřílené torzo nejspíš kapličky, na šumavských Knížecích pláních potom na zbytky německého hřbitova u odstřeleného kostela (1991). V devadesátých letech fotograf s údivem nebo možná se smutným pobavením pozoroval gründerské záseky do krajiny, až surrealistická sousedství starého a nového. V tom si předlistopadová doba podává ruce s dobou polistopadovou a tato smutná kontinuita vlastně dosud nevymizela úplně, její setrvačnost je obrovská a děsivá (viz třeba křiklavě zeleně natřené domy v současných českých obcích).
Při ohlédnutí za tvorbou Jaromíra Čejky, k němuž publikace Stopy poskytuje příležitost, není od věci připomenout dvě skutečnosti. Čejka zejména počátkem devadesátých let spolupracoval s agenturou ČTK, také byl jedním z fotografů, kteří tvořili silný obrazový tým velkorysého, ale pouze v roce 1992 existujícího deníku Prostor. Bytostným reportérem však nebyl, ačkoliv některé jeho snímky využité v knize lze nalézt i v nabídce archivu ČTK (jeden ze srpna 1968, dva z listopadu 1989). Na to byl moc zahloubaný, příliš zvažující, neměl instinkt lovce.
Fotografie jako společenská paměť
Druhá věc. Když do internetového prohlížeče zadáte jaromircejka.cz, dostanete se na autorovy stránky, na něž nahrál několik stovek svých fotografií z let 1968–1991; řazeny jsou chronologicky, podle jednotlivých letopočtů (po jedenadevadesátém roce následuje už jen dávka snímků z roku 1994, které autor „nacvakal“ na britských ostrovech, jinak už bohužel nic dalšího). Osobně bych některé z prací zavěšených na webu zařadil do knihy namísto některých snímků, jež v ní jsou reprodukovány, ale to je prostě věc osobního názoru, a nemá cenu to víc rozvíjet.
Daleko podstatnější je toto: Čejkův materiál na webu je syrovější a pracovnější než v knize, v níž jsou, to se sluší zmínit, zařazené práce kvalitně reprodukovány, zatímco na síti jde o náhledy. Autor na web zavěsil i řadu variací, k fotkám nepsal popisky. Jde – zhruba a přibližně řečeno – asi o takový rozdíl, jaký existuje mezi „surovými“, nečesanými verzemi textů Bohumila Hrabala, které byly přetištěny v jeho sebraných spisech v devadesátých letech, a mezi verzemi, které od něho vycházely pro školu a dům i v desítkách tisíc exemplářů. Ty „hromádky“ Čejkových fotografií řazených podle let představují cennou společenskou paměť. Neměla by se ztratit s tím, že jednoho dne autorovy stránky „zhasnou“ a snímky zůstanou v rodinných análech. (Ostatně jen za poslední týdny jsem narazil na to, že webové stránky dvou žijících fotografů už nejsou funkční, byť je u profilů obou autorů na Wikipedii uveden odkaz na ně – viz www.jaroslavbenes.com a www.nozicka.org).
Co s tím? Chci poukázat na to, že dosud v této zemi neexistuje ani muzeum fotografie (mluvit se o něm začalo v osmdesátých letech, dosud se nestalo nic!), ani instituce, která by byla primárně fotografickou obdobou převážně textové a audiovizuální sbírky Paměť národa. Jistě by se dalo najít takové technické řešení, aby díla byla patřičně autorskoprávně ošetřena. Právě i snímky Jaromíra Čejky by v instituci tohoto typu mohly mít své místo a napomáhaly by udržovat vědomí o odešlých časech, jejichž stopy ovšem nacházíme i v dnešní době a někdy i ve velmi znepokojivé podobě.
Obal Čejkovy monografie, repro: KANT
Jaromír Čejka: Stopy / Traces
Texty: Michal Janata, Jaromír Typlt, Jaromír Čejka, překlad: Stephan von Pohl, Martin Tharp. KANT – Karel Kerlický, Praha 2023, 132 stran, doporučená cena 550 korun.
