Inscenace, která nestaví slavnému fotografu Drtikolovi pomníček

Když biograficky laděný román Dějiny světla o věhlasném fotografovi Františku Drtikolovi v roce 2014 vyšel, dočkal se nominace na cenu Magnesia Litera, ale i rozporuplných reakcí kritiky. Vyprávění v druhé osobě, které Jan Němec netradičně zvolil, považovali někteří za zbytečnou manýru. I mně jako čtenáři byla du-forma na obtíž. Simona Petrů, autorka dramatizace vzniklé přímo pro chebskou inscenaci, vycházela ze stěžejních pasáží románu, ale doplnila do příběhu několik dalších Drtikolových životních etap. Stejně jako v Němcově románu, i tady procházíme chronologicky zlomové životní okamžiky fotografa od důlního neštěstí, jehož byl v rodné Příbrami svědkem jako chlapec, až po jeho obrácení k buddhismu.

Obdobně jako v próze, tak i v inscenaci je všudypřítomný motiv světla a jeho formujícího vlivu na rodícího se umělce. Scénář ponechává pasáže určující vývoj hlavního hrdiny (například úvahy o tom, zda vše, co malý Fráňa nakreslí, už bylo ukryto v tužce, nebo pozorování klíčků brambor mířících za světlem). Du-forma je zachována jen v několika pasážích, kdy navozuje dojem důvěrnosti, niterného a zapáleného sdělení. Důležitým prvkem inscenace je výrazné až šokující svícení a také (mnohdy hlasitá) hudba Matyáše Krtičky, střídající žánry od industriálu až po operu.

Daniel Mišák a Vladimíra Vítová v inscenaci Dějiny světla Západočeského divadla v Chebu (ZDCH), foto: ZDCH

Autorka výpravy Magdaléna Teleky pracuje s celou hloubkou jeviště, odhaluje i jeho technické zázemí, všelijaké kabely, dráty nebo topení. Na tazích je zavěšená maketa kostelní rozety, ale ve zjednodušeném, industriálním tvaru. Veškeré jevištní proměny si vystačí s pomocí točny a paravánů, za vydatného přispění konstelací světel a stínů. U kostýmů dominuje oranžová barva, ta rovněž nese symbol světla – slunce, ale také pracovních montérek, jež si některé z postav oblékají; oranžová odkazuje i na roucha buddhistických mnichů.

Režisér Adam Steinbauer vytvořil inscenaci nápaditou, zábavnou, vyhýbající se doslovnosti a prvoplánovým efektům. V úvodní scéně důlní katastrofy je štola naznačena konstrukcí z lešení a podlážek, historický fotoaparát na stojanu je zase symbolizován objektem z různých reflektorů a zářivek. Pohyby herců jsou stylizované, inspirované polohami modelek na umělcových fotografiích.

V roli Drtikola se vymění pět herců, kteří se přitom střídají i v řadě dalších rolí. Pavla Janiššová je Drtikolem-chlapcem, zvídavým a hloubavým. Vladimíra Vítová propůjčila mladému Drtikolovi, který se vypravil na studia do mnichovského Učebního a výzkumného ústavu pro fotografii, chlapecký stud, klackovitost i neohrabanost ve vztahu k ženám. Daniel Mišák ztvárnil Drtikola během první světové války, kdy nebyl poslán na frontu, ale zůstal v kasárnách, kde byl svědkem i vykonavatelem fyzických trestů.

David Beneš, Stephanie Van Vleet a Pavel Marek v inscenaci Dějiny světla Západočeského divadla v Chebu (ZDCH), foto: ZDCH

David Beneš je Drtikolem-mužem, bojujícím se svou žárlivostí a mužským i uměleckým egem. Jeho múzu a manželku, tanečnici Ervínu Kupferovou, hraje Stephanie Van Vleet. Ocitáme se v prostředí meziválečné avantgardy, skvělá je například scéna divadla na divadle (snad odkaz na slavnou inscenaci Marinettiho Ohnivého bubnu v Národním divadle). Dvacátá léta byla přelomová nejen pro divadlo a další umělecké obory, ale i pro Drtikola, který opouští styl secesní fotografie zatížené dekoracemi. Pavel Marek je pak stárnoucím Drtikolem, který objevuje buddhistické učení, dokonce si otevírá buddhistickou školu a překládá náboženské texty. Inscenátoři předkládají obraz legendárního umělce jako velmi komplikované a problematické osobnosti. Muže, který si příliš nevěří, je zatížen negativními životními zkušenostmi i dobou, v níž žije. Muže žárlivého, egoistického, neschopného navázat vztah se ženou nebo vztah otcovský se svou jedinou dcerou. Akcentován je i jeho komunismus – Drtikolovo nadšené líčení jeho stranické angažovanosti je v inscenaci poněkud názorně prokládáno popisem výkonu trestu smrti v padesátých letech.

Jestliže první polovina inscenace pracuje více se symboly, s náznakem, druhá polovina je čitelnější. Herci, kteří se vystřídali v roli Drtikola, se nyní postupně do jeho role vrací. Rekapitulují, dovyprávějí ještě několik zásadních informací o jeho životaběhu a tvůrčích milnících. Skoro se mi po hravosti první půle stýskalo. Vnímám ale, že inscenace tohoto ražení může být na oblastním jevišti hůře přijata, možná bylo potřeba se takzvaně vrátit na zem. I tak Dějiny světla v Západočeském divadle v Chebu rozhodně stojí za vidění.