Jedna báseň. Autoři čtou: Ladislav Puršl
Sbírku Různá není vyšla po dlouhých třinácti letech od předchozí básnické knihy Ladislava Puršla. Váže k cestě, kterou lyrický subjekt, zde autor, ušel zejména provázen svou dcerou, jíž je také sbírka dedikována.
Děti nás umějí odpoutávat od podstatností našich niter, ale také nás k nim náramně vracet: podrobovat je nesmiřitelné revizi, zkoušet naše charaktery, otvírat stará zranění, neznámé temné prostory, jámy, o nichž jsme neměli ponětí, nutit nás k rozhodnutím a výkonům, o kterých se nám ani nesnilo a do nichž bychom se nikdy nepustili, směrovat nás dolů a zas nahoru, pořádně s námi mávat. Děti umějí být nadlidským úkolem a skrze něj doslova životní cestou poznání sebe sama a rozvoje osobnosti směrem k lepšímu (nebo horšímu) člověku.
Pokud se jim skutečně věnujeme, pokud vezmeme doopravdy za své slovo „musíš“, nesmíš polevit, musíš tu být tak a tak: jak dítě chce a potřebuje v každý moment svého zrání zvlášť a po všechny momenty dohromady – ne tak, jak si přeješ coby pečovatel, rodič, ty sám či sama. Takový dětmi ukradený čas rodičů pro sebe sama se nejen nevrátí, jak nám namlouvají, ale především se o žádné obírání nejedná, ten čas je nám naopak věnován a je vzácný. Jak těžké je to nahlédnout, zvlášť když je s dětmi v prvním plánu jisté trápení, jemuž vnější svět nemůže rozumět. A nakonec? Jako nebyl předtím / není ani teď // Jsou to různá není.
Piják čaje v hospodě
Před několika lety se objevilo několik literárních reflexí a úvah tematizujících nedostatek české „otcovské poezie“. Básníci jako by nebyli otci; jen výjimečně se v jejich básních děti vůbec objevovaly, jen málokdy na ně autor při psaní poezie pomýšlel. Od té doby vyšlo hned několik sbírek (nejnověji třeba kniha Nevinnosti Martina Švandy nebo básně Tomáše Čady), které jsou v tomto ohledu změnou. Sbírka Různá není Ladislava Puršla k nim také patří, ale dělá to jinak a s jiným cílem.
Začíná básní, jejíž poslední verše znějí: Básně už nepíšu / mám se moc hezky. Čtenář to autorovi paradoxně věří, stejně jako mu věří všechny ostatní verše, vnímá jejich pravdivost. Třináct let trpělivosti jako by jim dodávalo důvěryhodnosti: nikdo tu nevyplňoval jara každoroční novou publikací, tady se destilovalo a koncentrovalo, aby ani slovo nepadlo zbytečně nebo mimo.
Obálka knihy, kterou graficky upravil Tomáš Nedoma s ilustracemi Marie Ladrové, repro: Trigon
Ladislav Puršl: Různá není
Ilustrace Marie Ladrová, Trigon, Praha 2023, 80 stran, doporučená cena 190 korun.
Do lyrické výpovědi Různých není nás uvádějí básně, které nejspíš chtějí napřed podat zprávu o prostředí, zachytit objevné okamžiky v daném časoprostoru: je to venkov ve výmluvných momentkách, ale ne ten úpravný, s pěkným životem na zahrádce a se sousedským tlacháním přes plot: tady páchne vepřín a slunci cloní cementárna, chlapi v hospodě tupě zírají na sportovní přenosy, v nichž spolu zápasí jiní, nedostižní muži, a náš subjekt je u toho sere pitím čaje skoro tak jako hřebíky zezdola natlučené do výčepního pultu – a taky nám tu nikdo / nebude jen tak mlátit do stolu. Tímto veršem se Puršl představuje znovu jako mistr zkratky a práce s přirozenými promluvami. Obraz se podobá jednomu z později následujících, který se odehrává v panelovém domě ve městě, kde z vánočních obýváků září videa, co už všechno viděla a osvětlují vánoční světýlka balkonových kuřáků.
Přítomna je bez ustání
Postupně se sbírka Různá není, kterou zdobí s texty souladné a působivé akvarely Marie Ladrové (není tomu tak u ilustrací básnických sbírek zdaleka pokaždé), přesmykuje k jiným prostorům a jiným cestám, těm nezbadatelným. Subjekt je vynikající pozorovatel, nic mu neunikne, hlavně to, co není nějakým pozorováním patrné, jelikož se „to“ odehrává nad a mezi: ten nekonečný prázdný prostor hledání, tepny úzkosti hluboko uvnitř souběh / věcí k výstupu do jediného teď, čekání na výbuch vnitřního ticha. Nahlížení za zástěnu duchů je pro Ladislava Puršla podstatným zdrojem poznání i tvorby.
Jakkoli je „dcera“ (ta, která „tam“ byla a ví, že „tam“ není nic) přítomná výslovně jen v některých básních, dobře víme, že je ve všech, ona a její proměna, která se odehrála uvnitř otce, jenž postupně na vnitřní scénu, jeviště paměti, uvádí předchozí generace: dědu, tátu, strýce, dlouhý zástup předků, jenž se v člověku nadechne po otcově smrti. Pak je tu uvolněný prostor pro ty současné: pro Terezku, jíž je věnována překrásná báseň (Terezka si s sebou nosí noc), nebo znovu tu, která umí vtiskávat prostoru úplnost.
Pro sbírku je důležitý motiv světla v mnoha variacích včetně jeho zamlžení a zastření: světelná koruna, sluneční stolec, vánoční světýlka zapálených cigaret, světlo posekaných horských luk, jas vylévající se z očí postících se posluchačů, tekuté světlo řeky, předkové zjevení v lipovém světle, ohnivá žlutá kdoule nebo zas zářivá oranžová čočka, lesk vrcholků, sopky a zemědělské stroje zářící do tmy, král světla, světlo procházející, záblesk úsměvu. Důležité rovněž je sloupoví významných symbolů, jež se opakují, jako je kámen (třeba ten, v nějž ztvrdnou slova, nebo ten hozený vzhůru na ptáka či mrsknutý po myši, štít hvězdy se třemi kameny, pocity jako pouhé kameny z cesty) a had (had světla, zmije, která zmizí, had s korunou, která jako by byla částí jeho těla).
Takové výčty by ovšem nic neřekly o verších vedoucích čtenáře k vytržení, jako třeba Horizont středu / jako vlas vytažený z másla. Tato kniha o složité a nenaplnitelné duchovní cestě plná abstraktních příslovcí ve funkci substantiv (tady, tam, nikde, nic, není, teď) jdoucí nekompromisně, ale tiše, prostřednictvím pádů a s nesmírnou trpělivostí vzhůru za tichem a létajícím hadem světla, za prázdnotou (tehiru), si na svou záři musela počkat. Mezitím se smála se lvy, kteří se jí smáli.
Ladislav Puršl, foto: ČT art – Hedvika Edie Ptáčková
Ladislav Puršl (* 1976), básník, redaktor, překladatel. Narodil se v Roudnici nad Labem. Maturoval na gymnáziu Vítězslava Nováka v Jindřichově Hradci. Ze studií v Ateliéru audiovizuální tvorby Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích odešel do Prahy. Vystudoval sociálně-teologickou VOŠ Jabok. Absolvoval obor Sociální a pastorační práce na ETF UK. Pracuje v depozitáři Sbírky umění 19. století v Národní galerii v Praze. Působil jako redaktor a editor v Centru biblických studií AV ČR a ETF UK (2003–2010), redakčně spolupracoval s různými nakladatelstvími (Fra, Malvern či Dauphin) a institucemi, v letech 2001–2010 byl střídavě redaktorem a šéfredaktorem Revue Společnosti křesťanů a Židů, v letech 2011 až 2017 byl redaktorem sborníku pro esoterní chápání života a kultury Logos. Zabývá se naukami vadžrajánového buddhismu a dzogčhenovými praxemi, které do češtiny také překládá. Příležitostně organizuje návštěvy dharmových učitelů po Evropě. Hrál amatérské divadlo, zabývá se astrologií, příležitostně hlubotiskovou grafikou.
Básně, texty, články a rozhovory publikoval časopisecky (Revolver Revue, Host, Souvislosti, Weles, Listy, UNI, Protimluv, Revue SKŽ, Logos aj.) či na internetu (A tempo Revue a Almanach Wagon). Ukázky z jeho textů byly přeloženy do angličtiny, němčiny, francouzštiny a italštiny. V roce 2008 byl nominován na Drážďanskou cenu lyriky. Knižně vydal sbírky Paměť vody (2004), Mločí mapa, 2008), Záznam (2010), Různá není (2023).
NATOČILA: HEDVIKA EDIE PTÁČKOVÁ, STŘIH A POSTPRODUKCE: ONDŘEJ MAZURA
Poznámka redakce: Rubrika Jedna báseň má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou. U některých autorů/autorek se může stát, že při četbě změní některé slovo oproti tištěné podobě, z níž přebíráme text, který za čtoucím běží.
