Jedna báseň. Autorky čtou: Klára Krásenská
Básnický debut Kláry Krásenské Mýtinami byl letos nominovaný v kategorii debutů cen Magnesia Litera. Upozornil na sebe zejména zralostí výpovědi, která bývá spojována spíše se zavedenými autory a autorkami. Celek knihy působí jako jednotná, promyšleně komponovaná lyrická výpověď, jejíž mluvčí své soustavné obrazy drží pevně v rukou.
Na solidním (ve smyslu pevném) dojmu ze svazku Mýtinami se podílí mimo jiné provázanost jednotlivých oddílů sbírky i básní mezi sebou: propojeny jsou návratnými motivy i dílčími scénami, a zejména atmosférou a prostředím, které tvoří ústřední metaforu sbírky, jež se odráží i v jejím titulu: mýtina, holina, místo, které zbylo po vykáceném lese – a také slovo, v němž můžeme slyšet „mýtus“, a i tehdy uslyšíme správně.
Smysly jsou prostupné
Mýtina je něco, co není, absence existence a přítomnosti, černá díra. Ve skutečnosti ji však lze navštěvovat a původní stromy stále vidět, svezením kulatiny les nemizí (Kmeny složili za vsí, ale rozlomit pečeť znamená/ vydat se k vidění jednou provždy.). Existuje ohavné rčení „pro stromy nevidět les“, a Klára Krásenská jde ještě dále: to, že bylo něco přerváno, ještě neznamená, že to zmizelo docela. Na mýtině bude les vždycky přítomen, a chceme-li být doslovní, kořeny ostatně zůstaly v zemi. Ale potřebujeme k tomu dovednost „absolutního vidění“, vidění za horizont.
Krásenská a její subjekt do tohoto fenomenologického i metaforického lesa mýtin, té „možnosti nepřítomného“, dochází, vstupuje s ním do kontaktu, který zdaleka ne vždy musí být milý a přívětivý, a takto obcuje s lesem, jenž je, není a může či nemusí být. Ta zahrada tam nikdy nebyla jmenuje se jiná báseň z prvního oddílu Zakleté ryby, a upomíná na podobný princip.
Motto sbírky, v níž často jedna báseň výmluvně navazuje na druhou (báseň Advent a báseň Vlasy mimo tělo), zní „Vyslovení započalo vidění“. Autorka v něm nabízí klíč ke čtení své prvotiny. „Absolutního vidění“, které autorka vyslovuje a požaduje v jednom z prvních veršů knihy, poté piluje a zjemňuje poezií, která nabízí možnost, jak jej najít a uplatnit i v životě. Vidění nemusí mít s obhlížením ani očima nic společného, looking is not seeing. Navíc smysly se vzájemně ovlivňují – a patří mezi ně i jazyk (Vyslovení započalo vidění; … jakmile se slova/ smísila s prostorem, začal se množit ve všech/ svých pohybech a časech.); percepce je prostupná, tady je synestezie přirozeným jevem, kterému stačí otevřít dveře (Po hmatu poznáš, že je to hudba). Je možné hmatat očima nebo zaslechnout vůně, uhlí kutálející se po schodech trpce a svíravě chutná. Oči v touze po absolutním vidění propadají hltavosti, hamižnosti, potřebě stálého přísunu potravy (Očí přibývá, pátrají,/ co by ještě zhltly).
Knihu svými kresby uhlem, včetně obálky, doprovodila sama Klára Krásenská, repro: Viriditas
Klára Krásenská: Mýtinami
Viriditas, Stříbrná Skalice 2023, 64 stran, doporučená cena 250 korun.
Přirozené blízkosti
Přítomnost jevu či bytosti signalizují navíc úkazy nezachytitelné smysly a slovo „cit“ není tak blízké slovům „pocit“ a „počitek“ zbůhdarma, stejně jako „mýtina“ není pro nic za nic věrna „mýtu“. Ve vlastním stínu můžeš najít cosi, co postrádá jevový reflektor. Smysly, tolik tělesné, navíc rády klamou, můžeš křičet, ale neslyšet ani zvouček (báseň Volal jsem a neslyšel se), z čehož plyne řada otázek, které se tu v básních objevují (Smráká se, nebo je potopa?).
Jen krůček od lesa je vesnice, jev stejně bezčasý jako les, metonymie přírody – se stejným způsobem existence. Proto má čtenář dojem, když čte básně zasazené do venkovského prostředí, jako by se mikropříběhy v nich obsažené mohly dít kdykoli a kdekoli. Klára Krásenská přiblížila univerzálnost a nesmrtelnost venkova: zaniklé vesnice a nevrácené půdy jsou další takové mýtiny. Lomy jsou takové mýtiny. Města jsou takové mýtiny po předchozí neurbánní krajině. Navždy budou žít v mýtech a kdykoli vstoupíte mezi ty zbylé oharky zdí nebo zahlédnete zrezivělou konev v náletových křovinách, pocítíte přítomnost jejich dávných obyvatel, zaslechnete hlasy, zažijete neoddiskutovatelnou platnost pověr a zaříkání i paměti míst, zjitřené smysly zavětří přízraky zemřelých, dávných stodolních oběšenců, ať už jsou to stromy nebo lidé, zpečetěných v průvanu, který má přece směřovat odněkud někam. Ta krajina bude už vždycky povědomá.
Jak bylo řečeno, krajina (les, ves, město) není vždy přívětivá, neodpouští a vrací úder, což se projeví v drobných zraněních bez zjevné příčiny (Ráno jsme nacházeli ranky na rukách,/ ale stopy jsme nenašli), ve varováních, která není radno překročit stejně jako zákaz vstupu. Krajina je s lidmi varovně provázaná, mrtvý zajíc v příkopu dokáže spustit horečku, krvácí-li pařez, najdeš si ráno strup. Měsíc se neliší od lačné bílé sovy, zajíc od smrku, káně od jedle – smysly klamaly a říkaly pravdu vždy. Když se krajina rozhodne, umí uhranout. Ani se nevyspíte, a vzbudíte se naklíčení.
Těžko oddělitelné
Další linií, jíž je sbírka obvázána, je motiv fotografování a fotografie (básně Závěrka, Hlasy a další). Autorka je nejen fotografka, ale svoji knihu si také ilustrovala uhlem (zbytkem z ohořelých větví a kořenů). „Absolutního vidění“ je možné docílit i prací se závěrkou, prohloubením kontrastů, eliminací zrnitosti, prohloubením stínu. Rozšířené vědomí, totiž vidění, nenavodí halucinogenní houby ani experiment s vraním okem (napínáme zrak ale nevidíme nic).
Podobný význam má i linie „vodní“ – sbírkou prostupují obrazy vody ve všech skupenstvích, protože právě voda je příkladem paradoxu naprosté proměny za zachování podstaty, a tento paradox úzce souvisí s dvojím smyslem mlhy, totiž zahalovat, tajit – a odkrývat, zvýrazňovat současně.
Básně sbírky Mýtinami, s fantastickým, až magicko-mysteriózním názvukem, se velmi nápaditě řadí do mladého proudu poezie laděné spirituálně i do sféry přírodní lyriky. Těžko tyto dva principy od sebe tak docela oddělit. Navíc jsou to také básně milostné, protože ani lásku nelze z ducha a přírody beze všeho vyjmout.
Klára Krásenská, foto: Hedvika Edie Ptáčková
Klára Krásenská (* 1995) vystudovala historické vědy na KTF UK a bohemistiku na FF UK a tamtéž pokračuje studiem komparativní literatury. Působí jako knižní redaktorka a literární publicistka, příležitostně překládá a fotografuje. Publikovala časopisecky a loni debutovala básnickou sbírkou Mýtinami (Viriditas, 2023), je spoluautorkou knihy Teorém kamenné zahrady (UMPRUM, 2023), která obsahuje některé básně z této sbírky, kromě toho byl v ní obsažený cyklus Mytologie lesa publikován ve sborníku Básne SK–CZ 2022. Její prvotina byla letos nominována na Dillia Literu za Objev roku.
NATOČILA, STŘIH A POSTPRODUKCE: HEDVIKA EDIE PTÁČKOVÁ
Poznámka redakce: Rubrika Jedna báseň má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou. U některých autorů/autorek se může stát, že při četbě změní některé slovo oproti tištěné podobě, z níž přebíráme text, který za čtoucím běží.
