Jedna báseň. Autoři čtou: Lukáš Zádrapa podruhé
Básnickou prvotinu Navěky říjen sinologa Lukáše Zádrapy představila tato rubrika v lednu 2020. Nyní se sem autor vrací, a to se svou třetí sbírkou, nazvanou Sestra propasti. Rovněž v ní je Zádrapa intimní, přesto v této knize více inklinuje k obecnému.
Podstatné pro Lukáše Zádrapu zůstávají pocity (pochmurné), nálada (melancholická) a prostředí (střídání kulis středu Prahy a venkovských břehů rybníků, okrajů polí a lesů), ale hlavně ozkušování možností poezie směrem k pokusnictví starému (zejména česká poezie 19. století). Zesiluje zvuková a melodická stránka, básně jsou výrazně hudební, se silnou složkou souzvučnou a zvukomalebnou (slitovné olše vrší rubáš; Ti kyji hnijících hnátů; Osrdí okorá, ptačí pítka; úniky z udírny).
Atmosféra je ještě více deštivě a rozvalinově noirová (obloha je tu potažená lišejníkem soumraku; čáry čerchovatí), verše jazyka moderního nadále střídají verše archaické v nepravidelném rytmu, noc převládá a mlžný podzim se přelévá v mrazivou zimu, záhrobí sákne. Do morku kostí se vkrádá úzkostný třas zbylých světlých dní (báseň Pozdní lítost). Kolik jich ještě lze napočítat, než se sestra propasti bude chtít nažrat?
Co se děje pod ledem
Jmenuje-li se třetí sbírka Sestra propasti, obeznámený čtenář si může vzpomenout na zmíněný básnický debut, v němž chřtán propadliště, v němž se lyrický subjekt ocitá, polyká celý jeho básnický svět. Jak vypadá sestra této propasti – je to trhlina po způsobu básníka a esejisty Miloslava Topinky, v níž lze zahlédnout pravdu? Nebo útulná jeskyně, do níž se dá od reality unikat? Je to hrozba, nebo její laskavé a lákavé alter ego? Je snad konečně sestrou propasti hora, vyvýšenina, z níž je konečně výhled, na niž lze namáhavě vyšplhat a stanout na vrcholu? Šachta, sloj se rozevírá hned ve třetí, vzpomínkové básni, nazvané Na točně stopy:
To mi v cévách s lihem
perlila uhlířská víra
že někde i pro mě
hrouda něhy nyvě nyje
Perlí ještě, nebo už vyprchala? Zřejmě spíš to druhé: zbyl roztřepený hlad, cosi neukojitelného, protože fragmentárního a nezacelitelného. Odpověď v podobném duchu podávají i následující básně: už jsme na druhém břehu, na nás všechny se snáší noc, už se snesla. Ta čerň není ani tolik děsivá jako spíše lákavá: i to známe z předchozí sbírky Lukáše Zádrapy. Vždyť jistá je jen ona:
I pod ledem domoviny
tečou zrádné proudy
v jejich vývěrech nezamrzlá
místa vábící na svou čerň
Sbírkou se vine (kromě průběžného pozorování slunce a měsíce a s jejich střídáním i ubíhajícího času) lodní linka: pramice, unášené punkevní řekou do záhrobí i s mrtvým, vzpomínkou neoživitelným nákladem, podsvětní prám co sám se pohání a sám se řídí, na jedné straně – a banalita rybníka plného žab na straně druhé. Na temné řece dnem vzhůru lekliny lodí, na hnědém rybníce pod ledem živo, jenže hebká kůže rybníka skrývá – sestru propasti. Na všech rybnících jdou vlny stejně, těžko si nárokovat cosi zvláštního, výjimečného pro sebe. Těmito vlnami je nesen také těžký humor a pousmání z dekadence této sbírky, jimiž se ufukuje z nostalgie a patosu.
Obálka básnické sbírky Lukáše Zádrapy Sestra propasti, repro: Aula
Lukáš Zádrapa: Sestra propasti
Aula, Praha 2023, 98 stran, doporučená cena 200 korun.
Kdo je tou sestrou propasti
Dojemná báseň o přátelství shrnuje všechny právě zmíněné motivické niky a také bohatou škálu jazykových modalit, kterou autor obratně využívá a kombinuje: přechodníky, historismy a archaismy, neobvyklé slovní tvary bystřící pozornost (vyšedše, tma tem, lícha, sudice, přadeno – vše v básni Setkání II), slova málo známá (převěj), lidová (šturc) nebo odborná (vřecko), novotvary těžící ze starobylých slov, která mají tíži a závažnost (prasoupodstatní); je zde i hra na to, co všechno vydrží a unese rým a smysl básně (brť-vrť-škrť-drť). Všechny tyto jazykové uměnosti se tu nacházejí s myšlenkou – Zádrapa je zmiňuje v dedikacích – na české básníky počátku 19. století (M. Z. Polák, Ján Kollár), ale i autory starší, barokní (V. J. Rosa) a jejich styl a prostředky (zejména pandán Popisné básně o dešti).
Co je tedy ta jáma, do které si mluvčí básní svítí příliš krátkým knotem svíce? Zdá se, že sestrou propasti bude spánek. To do jeho jámy se padá bez jistoty probuzení. I ve třetí sbírce Lukáše Zádrapy lyrický subjekt opakovaně váhá, zda setrvávat na tomto světě, a proč. Jeho trosečníkovi nezbývá než plout dál ze vzdoru a díky povinné záchraně. Ale jednak tu jsou vzpomínky na jinocha, který dívkám stavěl vyzývavé sochy ve svých snech, který věřil v hroudu něhy čekající jen na něj; jednak lze hosty pořád ještě uvítat u stolu v děravém domě paměti a s dvojjediným blízkým si lze u hospodského stou mlčky rozumět. Lze se obracet s důvěrou k minulosti, k dějinám a nepřestávat hledat způsob, jak skloubit všechny ty časy / na jednom místě a v jedné osobě.
A pak je tu taky samozřejmá síla přírody, podobně jako v Zádrapově prvotině: šípkový keř, který každoročně uzurpuje kousky šedivé Prahy a prostřílí ji svou růžovou krásou. Borůvčí je vždycky silnější, střevlík se dál batolí, na lipách se rozrůstají šifry lišejníků a ptáci pořád zpívají. To vše proto, že paměť přírody je krátká. Červená šípků pořád ještě svede prozářit černou – to proto, že šípek je planý.
Lukáš Zádrapa, foto: ČT art – Hedvika Ptáčková
Lukáš Zádrapa (* 1980) sinolog, lingvista, překladatel, básník. Jindřichohradecký rodák vystudoval dvouobor lingvistika a fonetika + sinologie Filozofické fakultě UK v Praze, kde je nyní docentem a vede zde Katedru sinologie. Zádrapovým odborným zaměřením je jazykověda čínštiny, zejména čínštiny starověké. Zasedá v redakční radě časopisu Nový Orient a v redakční radě knižní edice Orient nakladatelství Academia. Věnuje se překládání staročínských filozofických spisů (Chan-fej-c’ I a Chan-fej-c’ II, Sün-c’). Dvou vydání se dočkala kniha Čínské písmo (2009, 2011), kterou připravil spolu s Michaelou Pejčochovou. Z moderní čínštiny přeložil výbor básní Liou Sia, manželky laureáta Nobelovy ceny za mír Liou Siao-poa (Prázdné židle). O sinologii a současné Číně zveřejňuje i publicistické a popularizační texty (Tvar, Aktuálně.cz, Přítomnost ad.). Je členem sinologické hudební skupiny Kungpao – China Rock Revival Band. Publikoval sbírky Navěky říjen (2019), Vzkaz na kůře (2022), Sestra propasti (2023).
NATOČIL, STŘIH A POSTPRODUKCE: HEDVIKA EDIE PTÁČKOVÁ, ONDŘEJ MAZURA
Poznámka redakce: Rubrika Jedna báseň má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou. U některých autorů/autorek se může stát, že při četbě změní některé slovo oproti tištěné podobě, z níž přebíráme text, který za čtoucím běží.
