Jedna báseň. Autoři čtou: Miloš Doležal podruhé
Výbory z díla žijících básníků či básnířek nejsou v našich nynějších krajích častým úkazem. Vzniká při tom pořadatelský oříšek: jak celoživotní úsilí a koncentraci, které ovšem neustávají, uspořádat, kategorizovat, jak dílo předat publiku v úhrnu, zvlášť je-li to dílo živé, ale také rozsáhlé a třeba ještě i prochází zákrutovým vývojem.
Z druhově i žánrově pestré tvorby Miloše Doležala, zahrnující poezii, prózu či publicistiku, se editor Petr Adámek zaměřil na autorovo básnické dílo z let 1995–2022. Svazek nazvaný Trnem rejnoka uspořádal nikoli chronologicky s uvedením sbírek, z nichž čerpal, ale tematicky. Rozdělil vybrané texty do šesti oddílů vždy o dvanácti básních s tématy smrt (oddíl Černý hranostaj), paměť a historie – rodný kraj (Hnízdo paměti), podzim (Listí bronzové), české dějiny a osobnost P. Josefa Toufara, jemuž se Doležal opakovaně věnuje (oddíly Neprominuté minulosti a oddíl Hvězda jitřní), a všeprosvětlující naděje (Boží hrst).
Tedy tématy, která zhodnotil jako ilustrativní pro Doležalovu poezii. Vybíral ze sbírek Podivice, Obec, České feferony, Čas dýmu, Bodla stínu do hrudního koše, Ezechiel v kopřivách, Maso se stává slovem a Jana bude brzy sbírat lipový květ.
Jinými slovy: editor nevybíral úplně ze všech autorových sbírek, zato přidal dvě básně z rukopisu, které zapadaly do zvoleného konceptu (Ornitologové kolegové, Litanie za české dějiny). Petr Adámek volil pouze lyriku psanou vázaným veršem, nikoli básně v próze, jež autor také tvoří. Oddíly nápaditě provázal tak, že některá slova z verše, jímž jeden oddíl končí, dávají následujícímu oddílu jméno – poukázal tak originálně na celistvost autorova díla, která se ovšem projevuje i v provázanosti témat, která editor pracně definoval.
Pokud se někdo seznámil s básníkovou tvorbou až díky jeho předloňské sbírce Jana bude brzy sbírat lipový květ, která vzápětí získala titul Kniha roku v soutěži Magnesia Litera, a zatouží proniknout do celku básníkova díla, může sáhnout právě po výboru Trnem rejnoka. Zjistí, že Doležalova poetika byla vlastně docela pevně zformována už v devadesátých letech, kdy publikoval své první sbírky. A z toho vyplývá, že není úplně nutné zachycovat přechody a proměny autorského rukopisu, aby byl obraz o básníkově světě úplný.
Pozorný zapisovatel z Mrchoviny
Dílo Miloše Doležala lze považovat za novodobou českou klasiku. Však je editor v doslovu opakovaně přirovnává k hvězdám zdejšího básnického nebe, jejichž ozvuky lze u Doležala nacházet (Kainar, Reynek, Halas a četní další).
Doležalův básnický lexikon obsahuje kromě nadčasových témat klasické formy: litanie, modlitba, prosby, zaklínání a přímluvy, ukolébavky a smuteční, obřadní písně, pětiverší…, bohaté, ale nepřezdobené invenční rýmy, četné personifikace… Důležitá je pro něho emocionální nevyhýbavost a expresivita až rozervanost výrazu (V noci smrt mě škubala / černý hranostaj hryzal do srdce; co dál si urveš z masa duše mé? / Jak chán dáváš a pak na hostině žereš) v často drastických výjevech (obecní blázen dekapitovaný v opilosti vlakem se po smrti posadí, děsivé obrazy mučení v symbolu drénu ponechaného mrtvole pátera Toufara).
Častým prostředkem jsou apostrofy upomínající oslovováním věcí na Demla (květino, která voníš po fiale) nebo oslovováním symbolů a abstrakt na filozoficko-duchovní básnické texty až Bridelova barokního formátu (Osnovo, která mne vineš k sobě; hřebe zlomený / strupe stržený / kredenci stulený / srostliště kytek s hubou / bažino propadání); narazíme tu i promluvy k Bohu.
A tradiční, sveřepě konzervovaný svět neúprosného, svébytného řádu přináší i orientace na minulost a venkovské prostředí, často krajina Mrchoviny (Vysočiny), v níž se básně odehrávají: to nejsou kulisy zvolené pro vyprávěný příběh, nýbrž spoludůvod, proč se příběh právě takto odehrál (Otevřená rakev, umíráček, průvod kráčející sadem…, duchny na bidlech…, S konví na mléko / pro vodu ke studni – všechny podobné obrazy jako by patřily jinému století).
Obálka knihy v grafické úpravě Luboše Drtiny, repro: Dauphin
Miloš Doležal: Trnem rejnoka
Uspořádal Petr Adámek. Dauphin, Praha 2023, 120 stran, doporučená cena 268 korun.
Kombinace prudkých, kovově-kamenitých hovorových slov s dialektismy, novotvary (životamách), drhnoucí obecnou češtinou (nohy jak lajsny křivý) a kouzelnými archaismy opět vytváří – zejména v apostrofách – dramatickou, účinnou a silně naléhavou atmosféru (paras, opálka, šrajtofle vyplacená) a přispívá k napjaté sugestivnosti principu paradoxu, který je pro Doležala poznávacím znamením. Ten se projevuje i v podprahovém humoru, pološílené tragikomičnosti smrtelných výjevů a všemožných tragédií a selhání (kocour na omylem kosou useknutých nohách se šourá za svým člověkem, který žal trávu). Pořadatel v dovětku k výboru poznává, že básníkova poezie je „drsná jako rašple a jemná jako hedvábí“. Právě spojování různorodých protikladů, antiteze ji činí silnou: stálé pobývání, žití s mrtvými. Do posledního oddílu pak patří léto, teplo, strnulé bezčasí přítomné vlastně v celé sbírce, děti a žena, vřelost a jas, zrození a mládí, zdravé střídání sucha s deštěm (jakkoli i ty jsou věcí minulosti).
Cit, ba vášeň pro dokument všeho druhu, pro odpovědnost svědectví, je patrný i z Doležalových básní: také ony mají ráz dokladu a připomínky, posmrtné péče o nespravedlivě pronásledované tím, že na ně nebude zapomenuto (jako když na půdě zaniklé vesnice vykopeš křen) a jejich příběhy budou uvedeny na pravou míru se všemi daty, místy, okolnostmi, s přesným uvedením jména a příjmení, povolání (Zednický přidavač Karel Hřebík; na laně vedle sebe uzle / děkana Pecky zametače Škvora / řezníka Bukače hodináře Klepla…, ale i podrobný výčet domácích mazlíčků, psů a koček jednotlivých osobností české historie a kultury v rukopisné básni Litanie za české dějiny, kupříkladu … Ferdiši Jaroslava Seiferta / Lassie Jana Palacha / Julinko Josefa Škvoreckého v 68Publishers / Bronzino, Jaško a Zlatánku Bohuslava Reynka).
Přesné bodnutí
Ústředním pocitem z četby výboru Trnem rejnoka (škoda těch chyb v něm) je pokornost a nadějeplnost, ono světlo, k němuž se vše upíná a na něž je bezesporné spolehnutí, když navíc zemřelé, odešlé, ztracené a ukradené nezmizelo docela: a já překvapen, že nic se z toho neztratilo/ a že pouze zprůsvitnělo.
Svět Doležalovy poezie je jistě plný utrpení, bezmoci a bolesti, smrti a ztrát i bezbřehého bezpráví od člověka na člověku, které je potřeba připomínkou vyvolávat jako memento – ale nakonec vždy je možné se poznat v dítěti, přiložit ucho k mušli a k hnízdu paměti a znovu uslyšet zázrak: na konci předaného světa ve výboru je to poslední oddíl a jeho hrst.
Tenhle rejnočí trn zasáhne a bodne přesně tam, kde je to potřeba, jako šlehnutí kopřivou, které probouzí k životu, bystří smysly a pozornost: Silnou výrazovou expresivitou, smyslem pro vázaný verš a jeho podoby, neskrývanou emocionalitou a reálným detailním prožitkem i bdělostí vůči historickým skutečnostem, konkrétnosti osob, časů, míst a osudů, a tedy oživováním paměti nedávné i velmi zašlé, která nepřestává být současná a žitá právě i díky těmto básním.
Miloš Doležal, foto: ČT art / Ondřej Mazura
Miloš Doležal (* 1970), básník, prozaik, publicista, scénárista, editor, dramaturg, kurátor. Vystudoval katedru tisku a nakladatelství na Fakultě sociálních věd UK. Byl zaměstnán jako redaktor v Perspektivách (1991–1993), dramaturg Divadla za branou II a III (1993–1995), dvacet let redaktor a dramaturg v Českém rozhlase (1998–2018). Podílel se na několika projektech České televize (například na dokumentárních cyklech Neznámí hrdinové, Heydrich – konečné řešení, Rudí prezidenti). Spolupracuje s humpoleckou galerií 8SMIČKA a věnuje se ochotnickému divadlu. Jeho práce byla několikrát oceněna (za knihu Jako bychom dnes zemřít měli, která byla v anketě Lidových novin vyhlášena knihou roku 2012, převzal v následujícím roce pamětní medaili České biskupské konference; vloni mu byla udělena Cena PEN Klub;, básnická sbírka Jana bude brzy sbírat lipový květ získala ocenění Kniha roku v rámci cen Magnesia Litera 2023). Kromě několika básnických sbírek publikoval knižní rozhovory a svazky dokumentaristických povídek. Žije v Praze a v Horní Pasece na Vysočině.
NATOČIL, STŘIH A POSTPRODUKCE: HEDVIKA EDIE PTÁČKOVÁ, ONDŘEJ MAZURA
Poznámka redakce: Rubrika Jedna báseň má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou. U některých autorů/autorek se může stát, že při četbě změní některé slovo oproti tištěné podobě, z níž přebíráme text, který za čtoucím běží.
