Verhulstova působivá a vtipná novela krouží kolem otázky, zda život stojí za to

Jedenapadesátiletý Vlám možná není v českém prostředí nejviditelnějším zástupcem nizozemsky psané literatury, přesto mu zde vychází již třetí kniha. Tak jako dvě předchozí, novinku přeložila Veronika ter Harmsel Havlíková.

Na prostoru čítajícím něco málo přes sto tiskových stran sledujeme zásvětní putování muže jménem Malodot, který zahynul při dopravní nehodě a nyní se po onom světě potácí s promáčklou hlavou – nemůže se však o tom přesvědčit, neboť zrcadla „jsou pro živé“. A tak ho o jeho fyzickém vzezření musí zpravit devětadvacetiletá Albertina, jejíž zadnici by měli „vystavovat v Pradu! (…) Vyrobit z ní puzzle, natisknout ji na hrnečky a prodávat v muzejním obchodě!“

Jak vidno, kdo by čekal nějaké temné, ba dokonce suchopárné úvahy o smrti, bude překvapen – a patrně nezná svižnou, jízlivou, břitkou tvorbu belgického spisovatele. Malodotovo putování po zásvětí je plné drsného humoru. Ti, kdo sem ze světa smrtelníků zamíří, přicházejí ve stavu, v jakém zemřeli. Takže například Malodotův spolubydlící, kterého zastřelil manžel, zrovna když na pračce souložil s jeho ženou, se po zásvětí pohybuje s erekcí.

Dimitri Verhulst s výchozí situací zachází neotřele a zábavně, do toho však nastoluje i poněkud důmyslnější problém. V zásvětí mají zemřelí v podstatě jediný úkol: zbavit se závislosti na životě. Přijmout smrt a dojít k přesvědčení, že život nestojí za všechny strázně, které s sebou nese. „Nevyléčitelné“ postavy se mohou vrátit zpět do světa živých – avšak s tím, že opětovně prožijí všechno, co je v životě potkalo. Albertina se například Malodotovi svěří: „V mým případě (…) to znamená, že se budu muset znovu narodit v Alžíru španělský matce, která mě nebude chtít a šoupne mě do sirotčince. Ve dvou letech dostanu zase malárii a adoptujou si mě francouzský kolonisti, vojenskej lékař s manželkou, co zůstali bezdětný. (…) Až mi bude deset, tak mě příbuznej z otcovy strany několikrát znásilní.“

Znásilnění si v dětství prožil i „Pouštní upír z Teheránu“, který se na onen svět dostal poté, co byl popraven, když v poušti znásilnil a zavraždil přes šedesát dětí. Nelze se divit, že si mnozí z těch, s nimiž se Malodot potkává, nakonec dříve či později volí namísto návratu do života definitivní odchod na druhou stranu.

Verhulstův text není plný pouze černého humoru, nýbrž také nihilismu. Zároveň nejde výlučně o tyto dvě ingredience. Když Malodot například hovoří s Přednostou – jehož úkolem je přimět všechny zbavit se jejich závislosti na životě – padnou tato slova o narativní povaze člověka: „Dejte lidské bytosti abecedu, dobře nabroušený nůž a strom. A co vyryje do kmene? Nikoli: ‚Jsem tady.‘ Vyryje: ‚Byl jsem tady!‘ (…) V duchu se přesouvá, čte nápis na stromě již očima zítřka. (…) Proto je smrt taková mrdka z krtka: nedá se o ní vykládat. Než člověk to téma načne, tak mu dojdou slova.“

Obálku navrhl Ivan Brůha, repro: Odeon

Co znamená zítřek pro někoho, kdo má už jen dvě možnosti: buď znovu prožít to, co již prožil, anebo se rozplynout v zapomnění? Protagonista má sice touhy jako zaživa – chuť na cigaretu, na sex –, ty se však jeví jinak, když cigarety již nejsou „hřebíky do rakve“, namísto toho jich je v zásvětí nedostatek a sex se odehrává za dramaticky jiných podmínek než ve světě živých (za jakých, to zjistí čtenáři a čtenářky v závěru novely).

Verhulstova novela není v kladení otázek urputná, nesměřuje k jejich rozuzlení. Vynořují se spíš mimoděk, mezi interakcemi podivínských mrtvol, které se pokoušejí dobrat odpovědi na otázku, zda stojí za to žít. Díky tomu je próza Mít a být jak vtipná a svižná, tak naléhavá.