V románu o seniorovi s alzheimerem se zapomíná i autor. A není to na škodu

Navzdory svým občasným proklamacím, že s psaním už nejspíš skončí, publikuje Miloš Urban (* 1967) v nakladatelství Argo, jehož je kmenovým autorem a současně redaktorem, každé dva tři roky další prózu. Něco se však přece jen změnilo – vznik jeho nejnovějších próz doprovázejí neskrývané osobní pohnutky, které se odrážejí ve výsledném tónu i některých motivech. Krimi-horor Kar (2019), obdařený podtitulem „pohřební hostina za jedno město“, pro autora představoval pomyslný návrat do (nikterak idealizovaných) míst jeho dětství a mládí. Vinou ploché zápletky v něm nakonec vynikly spíše sugestivní popisy prostředí, melancholická a nostalgická atmosféra vyprávění či míra autorovy sebeironie.

Obdobnými přednostmi i slabinami se vyznačovala historická próza Továrna na maso (2022), jejíž děj zasadil do pražských Holešovic-Bubnů druhé poloviny dvacátých let minulého století a kterou v závěrečné poznámce sám označil za bolestnou rozlučku s pražskými Holešovicemi (kde autor také žil). A co je podstatnější, stejně jako v případě staršího historického románu Praga piccola, šlo o vyprávění stylizované do podoby protagonistových zápisků. A literárně vděčnou formu „nalezeného rukopisu“ – respektive osobních zápisků – využívá Miloš Urban i v letošní novince.

Zápisky starého redaktora

Hlavním hrdinou a současně vypravěčem příběhu podávaného v ich-formě je rozvedený sedmdesátník Gustav Molitor, bytem v Praze na Letné, který si začíná vést poznámky kvůli své zhoršující se mentální kondici. Ve hře je Alzheimerova choroba, byť oficiální diagnózu mu žádný z doktorů nepotvrdí. Osaměle žijícího starce však více než přesný lékařský posudek trápí příznaky oné choroby, kvůli nimž i přes obětavou pomoc svých blízkých – dcery a vnučky – pomalu ztrácí chuť do života.

Snaha věrohodně ilustrovat vliv protagonistovy nemoci na jeho paměť a rozum se odráží přímo v textu, který – dle fiktivního „upozornění redakce“ – nebyl kvůli zachování autenticity zápisků jazykově upraven. V tomto ohledu působí román Dr. Alz nadmíru přesvědčivě a některé přítomné překlepy („synbolismus“; „proč jsem se vůbec smažil“) mohou čtenáře i pobavit. Humor ostatně v nové próze Miloše Urbana ani přes její vážné téma nechybí – „došel jsem konečně k řece, spokojený, že už tam jsem, ale s otázkou, co tam sakra dělám“ –, byť stejnou měrou dokáže vyvolávat smutek a dojetí: „Jasně, Adéla mi pomáhá. Já to kvituju a jsem jí vděčnej. Akorát ten granát, co měl otec z války… ten tak mít a sebe ukončit někde na místě, kde bych nikomu jinému neublížil.“

Co naopak kniha postrádá – a co s ohledem na zvolený koncept vlastně ani nabídnout nemůže –, to je souvislý příběh. Z merita věci totiž logicky vyplývá, že hrdina jen s rostoucími obtížemi udrží myšlenku, neřku-li obsah celé historky či vzpomínky, a jeho vyprávění je plné nečekaných odboček, opakujících se pasáží, slepých uliček i bílých míst. Máme co do činění s vypravěčem notně nespolehlivým a roztěkaným, kterému to přitom nelze dávat za vinu a jehož vpravdě sisyfovské úsilí ještě trochu nadbytečně ztěžují některé vnější okolnosti – například autorovo shodné pojmenování jeho bývalé manželky, dcery i vnučky (Adéla nejstarší, Adéla a Adélka).

Naštěstí je protagonista románu postavou dostatečně nosnou a zajímavou na to, aby se o ni mohla kniha tímto způsobem opírat. Gustav Molitor, který se nakonec ocitne v domově pro seniory s alzheimerem v pražských Malešicích, je totiž sečtělý intelektuál a bývalý nakladatelský redaktor, což autorovi pochopitelně otevírá prostor k zužitkování vlastních zkušeností a životních událostí – „Umím členit věty, sestavovat odstavce a navazovat jinými, zredigoval jsem tolik knih, že jsem se to nakonec prostě naučil praxí a díkybohu to zatím nezapomněl. Proto můžu dělat tyhle zápisky.“ Dokonce zde najdeme odkaz na Urbanovu předešlou knihu – i tu Gustav redigoval.

Obálku navrhl Karel Koutský, fotografie Jan Křikava, repro: Argo

Příběh obyčejného šílenství

Hrdinovy zápisky se pak skládají jednak z mozaiky útržků vzpomínek z dětství, mládí i dospělosti, jednak ze zaznamenaných příhod z každodenní existence důchodce, svádějícího předem prohraný zápas se zákeřnou nemocí. Hlava přitom není to jediné, co Gustavovi komplikuje život. Dlouhá léta s sebou nese kříž v podobě střevních problémů a vedle toho se musí potýkat s běžnými stařeckými neduhy, jako je například artróza napadající jeho ruce. V jeho stavu se každá cesta po Praze, třeba jen návštěva hospody nebo obyčejný nákup, může rázem proměnit v napínavou, ba dokonce životu nebezpečnou výpravu. „To by mě nenapadlo, že mi nemoc někdy nabídne tolikeré dobrodružství,“ podotýká hrdina.

Pozornost rovněž zasluhuje způsob, jímž autor dokázal zachytit protagonistovu nemoc jako takovou. Domnělá Alzheimerova choroba jako by se stávala Gustavovým nerozlučným partnerem, jenž mu provádí nejrůznější naschvály, často jej dokáže pořádně vyděsit, ale také mu v nepříjemných situacích poskytuje alibi a probouzí v druhých soucit. „Netušíte, že se blíží, přikrádá se. Jenom vám vypadávají slova, může to být i vtipné nebo alespoň úsměvné. A pak najednou přijde chvíle, kdy nevíte, čí jste,“ popisuje nelehké soužití s alzákem, jak nemoci přezdívá.

Navzdory výše zmíněné absenci souvislého příběhu však lze v textu vysledovat jisté časové i dějové posuny, které klasický románový syžet do určité míry nahrazují. Vedle známek zhoršujícího se hrdinova stavu, jehož vinou musí opustit svůj byt a svěřit se do ústavní péče, to je především Gustavova snaha o sblížení s odcizeným synem Rudolfem, který se nakonec stává iniciátorem vydání otcových osobních zápisků a závěrečným glosátorem jeho chaotického, ale autentického vyprávění.

Čtenáři znalí autorových předešlých próz už to dozajista pochopili, ale s ohledem na ostatní je nutno konstatovat, že nový román Miloše Urbana výrazně vybočuje z jeho dosavadní tvorby, a to jak stylem vyprávění (civilní hrdina a jeho „obyčejný příběh šílenství“), tak volbou tíživého, společensky aktuálního tématu („žijeme moc dlouho, žijeme do nedůstojenství“). Není to samozřejmě čtení zdaleka tak strhující, jako autorovy vrcholné (především ty rané) romány, ovšem ve srovnání s jeho posledními díly Dr. Alz rozhodně skýtá nejautentičtější i nejsilnější čtenářský zážitek. A dost možná naznačuje určitý – vcelku slibný – přelom v pozdní etapě Urbanovy literární dráhy.