Bianca Bellová píše velmi dobře, ale trochu na efekt: Dokazuje to i novinka Neviditelný muž

Těch příkladů známe mnoho. Po úspěchu některého titulu začne pisatel(ka) v duchu hesla „publish or perish“ chrlit prózu za prózou a s každým dalším titulem upadá zájem literární kritiky i čtenářstva. Čeká tohle i Biancu Bellovou (* 1970)?

Sledovat debatu

Zatím to tak úplně nevypadá, o autorčině díle se nadále mluví a její tituly netrpí repetitivností. Ostatně první z nynějšího rychlého sledu, svazek Tyhle fragmenty (2021), obsahoval již dříve publikované povídky. Následující román Ostrov (2022) se řadí k tomu nejlepšímu, co autorka velmi populárního i ceněného Jezera zatím napsala. Bez produkčního významu nejspíš nebude fakt, že její knihy nepřesahují dvě stě tiskových stran, takže nastalá frekvence je svým způsobem pochopitelná. Ovšem u loňského Transferu bylo cítit, že by této sbírce čtyř provázaných povídek prospělo více pečlivosti a autorského časového odstupu. A podobně lze hodnotit i nynější novelu Neviditelný muž, která má něco společného s Jezerem a něco se zmíněným Ostrovem.

Děj Neviditelného muže se odvíjí ve dvou liniích. V jedné sledujeme rozhlasovou moderátorku Emilii. Opustil ji manžel, z rodiny jí zbývá jen matka Bea, která však už desítky let nekomunikuje, a babička, k níž se zas moc nemá Emilia. Proč, to se postupně rozplétá v druhé vyprávěcí linii.

V té se dozvídáme, co se ve fiktivní obci Serafina odehrávalo předtím, než se Emilia narodila. Bea, dcera armádního majora, sice již byla zasnoubená, avšak svedl ji jeden z Amalů, což je pro serafinské obyvatelstvo nepřátelské etnikum. Emiliin biologický otec je oním titulním neviditelným mužem, který má natolik temnou barvu kůže, že „mizí“ ve tmě.

Postupně se tedy rozplétá traumatická rodinná historie, v níž vedle Bey, jejího muže a rodičů sehrají významnou roli i její sestra Francina a etnická nesnášenlivost, která směřuje k události, po níž už nic nebylo jako předtím a kvůli níž je nyní rodina rozklížená. To už se odhaluje za Emiliiny přítomnosti v Serafině, protože Bea po babiččině smrti zamíří do obce vyřídit náležitosti a kvůli rozbitému autu zůstane v městečku déle, než plánovala. Prožije zde sice románek, ten však nic nemění na tom, že se jí tady do mysli vtírá bolestná historie. Obec Serafina je tak trochu mytický prostor, kde se věří na duchy a odkud muži míří do války, což je motiv, který lze snadno vztáhnout ke konfliktu na Ukrajině.

Bianca Bellová tak podobně jako v Jezeru pracuje s alegorií, s fiktivním prostorem, jenž je vybudován tak, aby odkazoval na současné dění. Další spojovník lze nalézt mezi novinkou a Ostrovem. Ten tematizoval sílu vyprávění. A právě vypravěčská hravost a lehkost zkušené autorky je tím, čím si může získat publikum Neviditelný muž. Některé situace mají až groteskní charakter, Bellová prostřednictvím několika detailů dovede umně přiblížit celou scénu, píše velmi živé dialogy.

Obálka a grafická úprava je dílem Martiny T. Peciny, repro: Host

Zároveň se nelze zbavit dojmu, že je to čtení sice efektní, ale cosi mu chybí. Bellová je zručná v budování atmosféry a Neviditelný muž je knihou plnou chutí a vůní, tělesnosti. Ale chybí zde silnější vypravěčský tah ke smyslu, není tu příliš zřejmé směřování celku, což se vyjeví především během opakované četby. Alegorické náznaky, výrazné motivy a silná témata tu spíš jen tak jsou, než že by je vyprávění postupně rozkrývalo, prohlubovalo, odhalovalo, případně problematizovalo. Zároveň je těch náznaků, motivů a témat na necelé dvě stovky stran prostě příliš. Autorka toho chtěla rozehrát či naznačit mnoho, ovšem máloco dotáhla tak a tam, že o tom chceme po dočtení přemítat. Nejsilněji nakonec působí ústřední příběh tragické rodinné historie – jenomže takových jsme v současné české próze už měli několik, byť ne v takto neotřelých kulisách.

Literární kritik Jan Bělíček před třemi lety na konto autorky Jezera řekl: „Bianca Bellová je brilantní spisovatelkou, ale jako by neměla o čem psát. Zpracovává témata, která s mojí realitou nemají nic společného.“ Tato slova se mi vkrádala na mysl právě během čtení Neviditelného muže.