Bianca Bellová zavádí čtenáře na vypravěčsky opulentní Ostrov

Bianca Bellová (* 1970) po třech nepříliš výrazných novelách, které zveřejnila mezi lety 2009 a 2013, zaznamenala v roce 2016 značný úspěch románem Jezero. O tři roky později na tento dystopický text navázala prózou Mona, která na Jezero odkazovala poetikou: odehrávala se opět v dystopicky laděných, geograficky vzdálených a neurčitých kulisách – a akcentovala tematiku ženských práv. Zdálo se, že Bellová si našla svůj autorsky i čtenářsky vděčný prostor, který jen tak neopustí. Ale povídková sbírka Tyhle fragmenty, laděná spíše civilně a podle některých kritiků umělecky přesvědčivější než předchozí rozsáhlejší prózy, naznačila další autorský posun. A nynější Ostrov potvrzuje tvůrčí neustrnutí. Děj této nepříliš objemné knihy – rozsahem novely, obsahem spíše románu – je sice opět z velké části situován na nejednoznačně vymezené území a ani časové zasazení prózy není zcela evidentní, avšak v Jezeru a Moně se pohybujeme hluboko v minulosti.

Příběh se odvíjí v několika liniích a svorníkem je titulní Ostrov. Tomu vládne kněžna Núrit. Po letech se na něj vrací stárnoucí a kulhající kupec Izar, jenž kdysi s kněžnou navázal milostný vztah a dnes je jejím dlužníkem. Dluh chce vymazat, avšak vír událostí, do kterého jej jeho snaha odčinit staré závazky vrhne, jej postaví před netušené výzvy a složité volby. Vyprávění ve třetí osobě, tedy v er-formě, je zde prokládáno pasážemi z Izarových deníků a do toho ještě sledujeme syna místního hovnaře, jemuž se říká Kluk. Ten sbírá ve městě fekálie a kvůli jeho statusu i zápachu, jenž jej doprovází stejně jako věrný pes, zažívá ostrakizaci a ústrky od místních.

Ústředním tématem je Izarova vypravěčská obratnost. Kupec při všelijakých příležitostech vrší příběhy a prostřednictvím jeho vyprávění – i prostřednictvím vyprávění, na která narážíme v jeho denících a v nichž se dostáváme i hlouběji do minulosti této postavy – je čtenář neustále konfrontován s jednoduchou tezí, kterou Ostrov implikuje: že skrz příběhy si osvojujeme svět.

V Izarových denících je předkládán poněkud jiný pohled na události, než jaký získáme z er-formových pasáží; čtenář je opakovaně znejišťován ve snaze dobrat se toho, jak to bylo „doopravdy“. Jedinou jistotou se postupem času stává právě vyprávění; fakt, že po jednom příběhu bude následovat další. To je vděčná strategie, i když literárně nejednou vytěžená. O to důležitější je, že Bellová se u toho nezasekla. Dost možná by vznikl artificiální text, o němž by se sice hezky psalo, ale bylo by úmorné číst jej. Ostrov je však svůdný mimo jiné díky tomu, že vyprávění funguje už na základní rovině. Nikoli vyprávění o vyprávění – bezuzdné vršení příhod, jež by mohlo pokračovat donekonečna –, nýbrž vyprávění samo zde stojí především za pozornost. Tedy způsob, jakým je Ostrov napsán. Text je živelný, šťavnatý, hraje barvami, chutěmi a vůněmi (v případě Kluka poněkud nelibými). Bellová umně evokuje bazální emoce a stavy jako strach, nejistotu či zhrzenost syna v očích přísného otce, díky čemuž se Ostrov nejeví jako pouhá hra.

„To mi teda moc chytrý nepřijde. Nechat se takhle ojebat vlastní matkou a pak si za ni ještě odpykat trest. Ten tvůj Šamil asi moc rozumu nepobral, Izare,“ konstatuje podkoní, když Izar dovypráví jeden ze svých příběhů. V nadpřirozeně zabarveném světě Ostrova je prostor i pro humor, ironii a nadhled. Příběhy zde mají velkou moc, ale můžou i narazit na své limity. Bellová sice demonstruje sílu vyprávění, ale nenechá se jí přespříliš opájet. A to je dobře. Byť se letošní román může v autorčině bibliografii jevit jako určité rozmarné vykročení od apelativně laděných próz, a tedy jako méně významná záležitost, rozkoš z textu, již Ostrov může nabídnout, je nezpochybnitelná.

Autorem obálky a grafické úpravy knihy je Martin T. Pecina. Repro: Host