Návod, jak (ne)cestovat. Orwell v novém překladu. Proč lidé nejsou mravenci

Rubrika Knižní kvarteto je subjektivním výběrem z titulů vydaných právě teď, i třeba před nějakou dobou. Sestava je – pokud možno – komponována tak, aby v ní byla zastoupena produkce jak původní, tak překladová, jak beletristická, tak literatury faktu, jak mainstreamová, tak „okrajová“.

Spisovatel, cestovatel, rádce, inspirátor

Ilija Trojanow (* 1965) je pozoruhodná osobnost současné evropské literatury. Jako šestiletý byl tento rodák z bulharské Sofie součástí rodiny, která emigrovala a usadila se v západním Německu, kde Ilija také (na univerzitě v Mnichově) vystudoval etnologii a právo. Z jeho díla vyšlo česky několik knih: připomeňme rozsáhlý román Moc a vzdor, který roku 2018 publikovalo nakladatelství Akropolis. V něm také nedávno vyšly dva non-fiction svazky z Trojanowy bibliografie. Oba sepsal pro edici mnichovského nakladatelství Piper, která existuje od roku 1978, jmenuje se Gebrauchsanweisungen (Návod k použití), dosud v ní vyšlo na sto dvacet titulů (v celkovém nákladu více než 3,3 milionu výtisků) a spočívá v tom, že osobnosti kultury pro ni tvoří pokud možno nekonvenční průvodce. Jedním takovým je Trojanowa Indie. Návod k použití. Vypráví v ní o zemi, kde žil více než šest let. A druhý titul je „obecnější“: Jak (ne)cestovat. Návod k použití. „V této knize bych se chtěl pokusit prozkoumat existenciální kouzlo cestování, bez přehánění či esoterického přikrášlování, čistě z pragmatického hlediska,“ píše autor a posléze svůj výklad rozdělí do tuctu etap, v nichž například uvažuje, zda cestovat s někým, anebo sám, co si vzít s sebou, proč jsou důležité nepříjemné či plonkové chvíle na cestách atd. Na konci knihy autor mimo jiné podotýká: „Vzhledem k odstrašujícím ekologickým bilancím leteckého průmyslu by člověk samozřejmě měl, pokud možno, omezit i létání a vyhnout se například krátkým nákupním výletům do New Yorku. Trendy jdou bohužel opačný směrem: cestujeme pořád častěji, ale na kratší a kratší dobu.“

Autorem obálky a grafické úpravy knihy je Filip Blažek, repro: Akropolis

Výpravy do hospod, ateliérů, archivů i jinam

Když se řekne Tomáš Mazal (* 1956), tak člověku, který se zajímá o českou literaturu, okamžitě sepne – Bohumil Hrabal. Mazal se s „pozdním“ Hrabalem stýkal, patřil do jeho okruhu, publikoval o něm nejeden text a několik knih, nejznámější a nejobjemnější z nich je ta, kterou roku 2004 vydalo nakladatelství Torst pod jednoduchým názvem Spisovatel Bohumil Hrabal. V aktuálním svazku Mazalových textů různé povahy, spojených názvem Pes na gondole, se Hrabal rovněž vyskytuje, konkrétně je zde text Týdeník Tvorba 1975 a pálení knih Bohumila Hrabala. Autor v něm nastiňuje situaci, v níž se spisovatel ocitl v čase, kdy se normalizace plně chopila moci a tlačila tvůrce k tomu, aby režim veřejně schvalovali a podporovali. Do historie jak společenské, tak vybraných tvůrců se Mazal ostatně noří prakticky v každém textu výboru, v němž se pospolu nacházejí esejistické studie (například Palčivý líh Františka Hrubína), portrét (třeba text o malíři Zbyšku Sionovi Nemohu vysvětlit své obrazy), osobní vzpomínka (Příběh z fotografie), rozhovor (se spisovatelem a badatelem Claudiem Magrisem), nekrolog (Za Stanislavem Vávrou) nebo črta. Texty mnohdy doprovází cenný obrazový materiál. Mazalův náhled na kulturu a umění je nezastíraně osobní – není to akademik, nýbrž aktivní pozorovatel, někdy téměř reportér, který má rád konkrétní věci.

Obálka je dílem Václava Špaleho, repro: Academia

Proč znovu Animal Farm?

Poosmé vyšla česky novela, kterou George Orwell psal v době druhé světové války (dokončil ji na sklonku zimy 1944) a publikována byla těsně po ní. Dosud zde byla známa pod názvem Farma zvířat – a především v překladu Gabriela Gössela. Tuto verzi ostatně (roku 2015) zvolilo i Argo pro svoji volnou a dnes již početnou řadu Orwellových knih. (Česky se přitom Farma zvířat poprvé objevila už roku 1946 v překladu Jiřího Havelky; na další vydání se pak ovšem muselo čekat až do devadesátých let.) Nakladatelství Leda pro svoji edici Slavné utopie přistoupilo k novému překladu. Vypracoval jej Jan Kalandra (pod redakčním dohledem Petra Matouška) a zvolil název Zvířecí statek. V poznámce překladatele, kterou Kalandra na konec svazku ilustrovaného Borisem Jirků připojil, vysvětluje svoji strategii, již při převodu tohoto díla volil. A že jde o překlad vcelku odlišný od toho Gösselova, naznačí i následující krátká ukázka. Gössel: „Práce byla někdy opravdu obtížná: nářadí vymysleli lidé a nikoliv zvířata, a tak velká překážka spočívala v tom, že ani jedno zvíře nedokázalo využívat nástroje, které vyžadovaly vzpřímený postoj.“ Kalandra: „Práce se jim přitom místy zrovna dvakrát nedařila: náčiní bylo dělané pro lidi, ne pro zvířata, a velkou nevýhodu představovalo i to, že žádný zvířecí sekáč nedokázal používat nástroj, s nímž bylo nutné stát na zadních.“

Obálku s použitím ilustrace Borise Jirků zhotovil Pavel Hrach, repro: ČT art

Taky raději věříte, že se to neděje?

Donedávna byla z díla rakousko-amerického psychologa židovského původu Bruna Bettelheima (1903–1990) česky k dispozici jediná kniha – Za tajemstvím pohádek: Proč a jak je číst v dnešní době (poprvé její překlad vyšel roku 2000, podruhé o sedmnáct let později). Absolvent psychologie na vídeňské univerzitě přesídlil po druhé světové válce do USA, kde rozvinul svoji badatelskou i publikační činnost a roku 1960 zveřejnil jednu ze svých stěžejních prací: The Informed Heart: Autonomy in a Mass Age. Ačkoliv Bettelheimovou doménou byla dětská psychologie, ve zmíněné knize kromě jiného analyzoval své zážitky a pozorování z koncentračních táborů Dachau a Buchenwald, kde byl na začátku druhé světové války vězněn. A právě druhá část The Informed Heart je nyní dostupná v českém překladu pod názvem Lidé nejsou mravenci s podtitulem Postřehy psychoanalytika z koncentračního tábora (první, nepřeložená část originálu obsahuje úvahy a přednášku obecnější povahy). „Můj zájem o psychologické pochopení toho, co se odehrávalo, je příkladem spontánního obranného mechanismu proti působení extrémní situace,“ vysvětluje Bettelheim a na jiném místě své práce píše mimo jiné:  „Použijeme-li psychoanalytickou argumentaci, dá se říci, že právě proto,  že si Němci podvědomě až příliš dobře existenci táborů uvědomovali, jen málo jich bylo schopno vědomě čelit realitě. Takže podobně jako voják jdoucí do bitvy s největší pravděpodobností bude říkat, že z ní vyjde v pořádku, a bude tomu věřit (neboť bez takového vědomého přesvědčení by do bitvy nevstoupil, právě proto, že v hloubi duše ví, jak velké je to nebezpečí), i Němci, kteří se obávali koncentračního tábora, nejvíce potřebovali vědět, že neexistuje.“

Kateřina Tvrdí využila pro obálku fotografie z agentury Shutterstock, repro: Portál