Bianca Bellová dokázala z fragmentů vystavět svoji dosud umělecky nejkomplexnější výpověď
Bez dlouhých řečí přiznávám, že nejnovější knihu Biancy Bellové, povídkový soubor Tyhle fragmenty, mám za její titul nejlepší. Bez ohledu na úspěch autorčiných románů z druhé půle minulého desetiletí Jezero a Mona.
Trvám na tom, že Mona i Jezero jsou knihy přeceňované, že jsou to mezinárodně srozumitelné dystopické civilizační příběhy, avšak tezovité, s řadou nelogičností, více efektní a svévolné než znepokojující. Bellová v rozhovorech říká, že v psaní poslední roky inklinuje právě k obecnosti, my bychom spíš řekli k modelovosti a odvozenosti. Soubor Tyhle fragmenty vznikl tak, že Bellová průběžně píše povídky, občas některou zveřejní. Takto jich prý má v šuplíku už zhruba šest desítek. Spolu s odpovědnou redaktorkou knihy Klárou Fleyberkovou vybrala osmnáct textů, z toho deset bylo v letech 2012–2020 publikováno v tištěných periodikách, jeden v kolektivním povídkovém knižním svazku a jeden měl premiéru na rozhlasové stanici Vltava.
Povídky to jsou v zásadě příbuzné rozsahem (pět až dvanáct stran), ale i kvalitou. A ta je nadprůměrná, v některých případech výborná. Ano, občas i tady si Bellová vypomůže „potřebnou“ smrtí, náhlým násilím či devastující chorobou; i tady nejednou pracuje s modelovými situacemi, ale jinak, než v románech – přiznaně, v rámci žánru. Tedy: když kupříkladu volí hororové prvky, dá to zřetelně najevo, nehalí to do nějaké civilizační nebo jiné závažnosti; zkrátka: žánrová variace. Když píše o stáří a nemohoucnosti, smrt je zde přirozeně přítomna. A to, co v autorčiných prózách zcela absentuje, totiž humor, je zde na několika místech výrazně přítomno; Bellová umí být v líčení situací ironicky až sarkasticky vtipná.
Bianca Bellová předloni, foto: Archiv nakl. Host
Tyhle fragmenty nespojuje zřetelný koncept, není to námětově, natož tematicky zacílený povídkový soubor. Střídá se zde množství typů a prostředí. Přesto ta kniha velmi dobře drží pohromadě, při její četbě nabýváme dojmu ucelené výpovědi. Jedním podstatným důvodem je autorčino umění vystavět situace všedních dnů, které určitým (a uvěřitelným) způsobem vychýlí běžné a zavedené vnímání postav, vystaví je určité (sebe)obnažující volbě. Druhým takovým důvodem je spisovatelčina schopnost jít rychle na věc, rozuměj vyprávění „oholit“ na dřeň, nepentlit, stručně a bystře charakterizovat rozpoložení nebo typ figury. V několika kusech se Bellové povedlo vystavět text natolik výstižně, že po jeho dočtení má čtenář dojem existenciálního doteku; vybavily se mi v těch chvílích povídky Jana Balabána…
Děda žijící na venkově během několika málo dní najde společnou řeč s labilním dospívajícím vnukem, který se mu zprvu jevil jako neproniknutelný. Ve třech povídkách se objevuje postava spisovatele, respektive dvakrát jím jsou muži, jednou žena, ale pokaždé jde o vhled do člověka v určité malé zatěžkávací a paradoxní situaci, v níž je spisovatelská profese sice důležitá, ne však stěžejní. Výtečné jsou dvě povídky „od vody“ – v Chobotnici se třináctiletý školák u moře nachomýtne k mrtvé chobotnici, kterou voda vyplavila na břeh, vezme si ji do rukou, rozloží si na prsa a chce se s ní od vrstevníků vyfotit. Jenže jedno chapadlo se v posmrtném svalovém záchvěvu pohne a jinoch prožije nebývalé zvláštní a zúskostňující okamžik. V následujícím textu Konec sezóny se u hotelového bazénu, kde se topil kluk, dá do řeči otec, jenž má u sebe postiženého syna, s mužem, který toho kluka oživoval. Z muže se vyklube důlní záchranář. Na chvíli se otec a záchranář dají do řeči. V tom hovoru v rozpáleném dni proběhnou na několika tiskových stránkách bezmála celé jejich dosavadní životy.
„Přemýšlel, jak to říct, aby z toho vyšel co nejzajímavěji: potrhlá ženská, páchnoucí byt, neexistující můra, hra na záchrance,“ končí povídka Můra, miniatura o sídlištním klukovi, kterého podivínská žena požádá, aby jí v bytě pomohl chytit můru, z níž ona má panickou hrůzu. „Zhluboka se nadechl a pak si – poprvé v životě – uvědomil, že jsou věci, které jsou nesdělitelné. Nelze o nich mluvit, jsou nepřenosné, stanou se jenom vám a v danou chvíli…“ A právě o takových věcech usiluje Bianca Bellová ve svých povídkách vyprávět a jsou to autorsky šťastné texty.
Obálka knihy je dílem grafika Martina T. Peciny, repro: Host
Bianca Bellová: Tyhle fragmenty. Host, Brno 2021, 200 stran, doporučená cena 299 korun.
