Jedna báseň. Autoři čtou: Martin Švanda (podruhé)
Nová básnická sbírka Martina Švandy, nazvaná Nevinnosti, je intimní výpovědí o partnerství, rodičovství a o cestě k sobě samému. Příběh o hledání a nacházení, odehrávající se v poetickém světě na pomezí fantazie a reality.
Nevinnosti jsou čtvrtou básnickou sbírkou Martina Švandy. Do rukou se čtenářům dostává dvacet let od vydání jeho debutu Petrolejová vesnice (2004). Po druhotině, Dívka s papírovým mečem (2006), se autor na patnáct let odmlčel. Jeho básnický návrat v podobě Arvova klavíru (2021) byl překvapením.
Sbírka Nevinnosti je uvedena věnováním: „Veronice a našim dětem“. A je to věnování výmluvné – nikoho dalšího ve sbírce nepotkáme, ani potkat nepotřebujeme. Tedy – kromě mrtvých prarodičů, schovaných ve violoncellu a… Boha. Hluboká výpověď o člověku, vztazích a emocích k těm nejbližším, jejich síle a křehkosti, se však odehrává tak trochu na pozadí, mezi řádky. První dojem na nás udělá snový svět, bohatá imaginace, živelné propojení člověka s přírodou, výrazná symbolika, vytříbený cit pro hru s barvami a nevšední básnické obrazy (les ve tvaru netopýra se roztáhl po planině / stíny smrků se brodí sněhem k našemu domu // přikládám do krbu netopýří křídla a pařáty / které jsem za dne natahal z lesa…). Upoutají i variace básnické formy a rytmu: typické kratší, někdy až minimalistické texty, psané volným veršem, jsou občas okořeněny rýmem, jindy narazíme téměř na báseň v próze.
Svět ptáků a setmělé dny
Motivy čtyř oddílů sbírky (Zima, Nevinnosti, Řeka a Zahrada) na sebe navazují, prolínají se a vrství, což knize dodává úctyhodnou hloubku. Některé verše či obraty se záměrně opakují v básních následujících, souvislosti se tak postupně rozvíjí a transformují, texty a obrazy se stávají dynamickými, plastickými, vytváří dojem plynutí času a dozrávání. Sen se prolíná se skutečností, minulost s přítomností, fantazie s realitou. Nejasné jsou dokonce hranice mezi člověkem, zvířetem a rostlinou. Významnou symbolickou roli hrají ptáci. Představují volnost a svobodu, která, jak bychom mohli namítnout, příliš nekoresponduje s tématem partnerství a rodičovství. Je to však právě naopak, jen je třeba najít v těchto zdánlivých protikladech těžiště svého (spolu)bytí (hledaje návnadu, chytil jsem tě za ruku / zableskla se křídla ve tvých očích).
Partnerství je v první části (Zima) alegoricky zobrazeno jako putování krajinou. Hned na počátku cesty se setkáme i s pokorou a vnitřní nejistotou: Jsme dostatečně připraveni? Dokážeme na této cestě sami před sebou obstát? Je to cesta dobrodružná (houštiny mění se v hladová zvířata / a větří naše stopy po pěšinách // dnes už dál nepůjdeme a přespíme tady). Temné, působivé scenérie, vytvářejí pocit nehostinnosti okolního světa, chladu a úzkosti, provází čtenáře zimním časem od předčasného podzimu, přes Vánoce, zmíněné jen lehkým náznakem (stihneme ještě / zbytek vánoční atmosféry / rozdrobit husám na návsi), až ke konci zimy a nástupu jara. Snad v každé básni však prosvítá symbol naděje v podobě světla, ohně nebo slunečního paprsku. Je to cesta objevování a vytváření partnerského pouta při společném putování (hledat a nacházet vypínač světla na těle toho druhého / zmáčknout ho poslepu i v temné noci).
Autorkou obálky a grafické úpravy knihy je Nikola Janíčková (Take Take Take), repro: Odeon
Martin Švanda: Nevinnosti
Odeon, Praha 2024, 96 stran, doporučená cena 199 korun.
Kde všude je had
V druhé části (Nevinnosti), po níž je sbírka pojmenována, Martin Švanda ukazuje, že se dokáže dívat na svět očima Malého prince. Prostřednictvím pohádkových aluzí, her a archetypálních vzorců s dětskou naivitou i rodičovskou laskavostí líčí střetávání těchto dvou světů, na jednu stranu tak blízkých, z druhého pohledu značně odlišných. Ukazuje relativitu vnímání času (naši synové, malá a velká ručička / obíhají kulatý stůl, u něhož sedíme…), s lítostí a obavami si uvědomuje neúprosně omezený čas dětství (je mu skoro deset let / brzy už sní svého kouzelného hada / porozumí řeči dospělých / a vydá se na cestu…) a obavu, zda rodič zvládne předat dětem to podstatné a důležité (a já to všechno musím vědět / a neudělat nic // jenom ho ujistit / že ta silnice někam vede / a že se to klubko dá rozmotat).
Onen pomyslný pohádkový had, plazící se k našemu domu, převlečený za silnici a skrývající se i v klubku špaget na Jiříkově talíři – není to symbol starozákonního hada, který nás vyvádí z dětské nevinnosti a nutí přijmout zodpovědnost za své činy ve světě dospělých?
Motto na začátku knihy varuje, že „čím delší je cesta, tím větší je šance potkat se s démony“. Boj s démony, pod nimiž si každý může představit své vlastní, vrcholí ve třetí části (Řeka). Verše s lehkou sebeironií několika slovy obratně popisují zrcadlení rodičovských slabostí skrze dětský svět a nevinnost (bledé tváře démonů plují potokem / děti je pošťuchují větvemi). Beznaděj, lidská slabost, selhání, strach a smrt. Erbenovsky baladická atmosféra graduje například opakováním těchto veršů na počátku a na konci jedné z básní (temné jsou jeskyně toho dne / temný vítr vane v nich). Témata se periodicky vracejí a východisko nacházíme náhle – v nekončící naději, objevované prostřednictvím dětského světa, který tak docela nesmíme ztratit ani jako dospělí, a v lásce: Házíme po planetě barevné / kameny, které jsme z řeky vylovili. Jsme totiž / děti. Nikdy se nevzdáme // nebo láska nás protřepává v černé lahvici / skrz kterou prosvítají naše dlaně / opřené o sklo tmy.
V náznacích knihou prochází, jak už je asi zřejmé, rovněž křesťanská spiritualita: ať již je to zmínka o Bohu, kříži, starozákonní i novozákonní paralely, témata či symboly (had, kamenování, světlo, zasetí semene), nebo přímo prostřednictvím vnitřního duchovního dialogu: někdy si představuji, že mě / z nebe pozoruje světélkující Bůh /… / co mi řekne? / až ho na obzoru objeví má flotila úzkostí / až mu daruji krajinu na dřevě malovanou / já popraskaný // bude mu to stačit?
V péči mrtvého zahradníka
Závěrečná část sbírky (Zahrada), tematizující věci poslední, nás zavede do zarostlé zahrady, kterou obhospodařuje mrtvý zahradník. Je vylíčena tak, že se nad ní dá užasnout i bez potřeby nacházet religiózní přesah. Nicméně v opačném případě lze tento oddíl Švandova čtvrtého básnického svazku číst hluboce spirituálně. Proto mrtvý zahradník, stejně jako chlapec s papírovou korunou krále, malující si papírové poddané, může skrývat postavu Krista (a my vidíme, že to nejsou papíroví poddaní / komu se bude kralovat // ale že jsme to my dva s hlavami slunečnic / kteří drží svými listy rozmalované nebe / aby nikam neodletělo). A možná, že ze stejného důvodu končí sbírka Nevinnosti symbolem naděje – plamínkem svíce.
Martin Švanda na Kuběnově Bítově v létě 2024, foto: Pavel Kotrla
Martin Švanda (* 1975) se narodil v Brně, kde na tamější Masarykově univerzitě vystudoval obor psychologie. Několik let působil v Psychologickém ústavu AV ČR a věnoval se pedagogické činnosti. Od roku 2008 pracuje jako psychoterapeut. Krátce byl redaktorem nakladatelství Větrné Mlýny a kulturního časopisu Rozrazil. Své verše publikoval mimo jiné v Hostu, v Almanachu Wagon, WELESu, v Psím víně. Dosud publikoval čtyři básnické sbírky. Žije v Brně.
NATOČILI, STŘIH A POSTPRODUKCE: HEDVIKA EDIE PTÁČKOVÁ, ONDŘEJ MAZURA
Poznámka redakce: Rubrika Jedna báseň má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou. U některých autorů / autorek se může stát, že při četbě změní některé slovo oproti tištěné podobě, z níž přebíráme text, který za čtoucím běží.
