Jedna báseň. Autorky čtou: Markéta Mikulášková

Už z názvu debutu – Když zhasne obloha – je zjevné, že autorka se vztahuje k básnické klasice: světlo, hvězdy, nebe. A opravdu tak činí, takže srdce, duše a láska ani růže a slavík na sebe čekat nenechají. Všechny lyrické potřebnosti na své cestě poezií básnířka užije. I díky tomu vznikají texty, které oslovují emocionalitu přímou emocionalitou, oslavují jednoduchou intimitu, prostředkují nadčasovou empatii vůči světu i okolí, jsou snadno přístupné a srozumitelné, plné citu. Touha v nich zůstává nefalšovanou tužbou, trápení trápením, není za ním schovaná jiná, komplexnější a odtažitější agenda nebo nepřímé sdělení.

Básně tu oslavují přírodu, Brno, přirozenost. Neskrývají svou prostotu a neslouží jako nástroj k jiným cílům. Metafory jsou stejně tak prosté a přímočaré jako náměty. Nenajdeme v nich zraněnou útočnost, obžalobu nebo vyvolávání aktuálních dobových témat. Tyto básně současně nevyžadují čtenářskou námahu, nekladou pod nohy pasti a nechystají zaumné nástrahy. Doznávají se k otevřenému autorskému srdci, které setrvává v tom, co vnímá pro poezii jako bezpečné útočiště a prostor pro svobodné vyjádření lidskosti bez vnějškových nároků.

Počítejme zde jednoduše s nejobecnější vnímavou citlivostí, balancujme s odvážnou otevřeností na hranici afektu a naivity, snižme se na úroveň dojmu, nálady, citů spolu s autorkou, která svou lidskost a oslnění poetikou neskrývá. Mohli bychom zmíněné motivy brněnské či přírodní vypočítávat, ale ony spíš slouží jako odrazový můstek nebo kulisa pro děje srdeční, jakkoli je autorka svému městu básnicky věrná. Tklivé a na prožitky bohaté verše obhajují potřebu vlastního obrazu světa a oprávněných nároků na svobodu v něm.

Obálku knihy s akvarelem autorky navrhl Bedřich Vémola, repro: ČT art

Přiznávám se, tedy jsem

V celé sbírce Když z hasne obloha se pracuje s určitou přiznaností, s odhaleným pokusnictvím, s rizikem odsudku za banalitu nebo formální i motivickou nedokonalost a nedodělanost. V tom jde o sympatický debut, jenž si ve své hře na „klasiku“ a s klasičností vlastně na nic nehraje. Báseň oslavující zemřelého otce je v nejlepším slova smyslu dojemná a je ukázkou toho, že takový přístup k poezii jednoduše může „vyjít“. Lucidní snění, námět jedné z básní, může být také básnickou technikou, která přinese nečekané plody.

Markéta Mikulášková má smysl pro zvukovost a melodii básně, oblibuje rytmus a eufonicky strukturované verše, které báseň nesou. Kromě toho si zkouší staré (naladěním asijské) básnické formy, jako by hledala pro sebe nejvýmluvnější prostředky, ozkušovala, co svede a kde je jí nejlépe a nejzdařileji. Nikoli výjimečně ji tato důvěra v „klasickou“ lyriku vede k archaismům (váhati), deminutivům a zastaralým jazykovým tvarům a vazbám (zabořit v růž), k výkřikům a zvoláním, personifikaci rostlin nebo k aluzím lidové poezie (panenka vypadlá ze zvonku) a písňových textů, kterými jako by dodávala textům větší „básnické vážnosti“.

Protiváhou k takovým textům, v nichž se „pěje“, „rdí se líce“, chodí se „na kutě“ a prožívá „žal“, jsou básně odlehčené humorem, ale i texty reflektující například přítomné dění na Ukrajině nebo vyprázdněnost genderového dělení umění (báseň Mužská poezie). Ty činí sbírku pozoruhodně paradoxní, až provokativní, a oživují její tón. „Ne tvrdému světu,“ říká básnířka celou svou sbírkou.

Markéta Mikulášková (* 2004) se narodila v Brně, maturovala na tamějším uměleckém Gymnáziu P. Křížkovského a nyní je studentkou Ateliéru rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky na Divadelní fakultě Janáčkovy akademie múzických umění. Publikovala v  časopisech Host, Tvar nebo online (Nedělní chvilka poezie). Básnická sbírka Když zhasne obloha je její prvotinou.