Jedna báseň. Autoři čtou: Ondřej Macura

Ve sbírce Tiše, aby nás neslyšel… není uvedeno, zda básně vznikaly průběžně po celých těch deset „mlčenlivých“ let, anebo jde o výběr textů z kratšího období, a vlastně to není podstatné. Autor ví, co chce říct a jak to chce říct, na vytyčeném „hřišti“ se pohybuje suverénně a básně zahrnuté do knihy jsou kvalitativně velice vyvážené. Promyšlená je rovněž kompozice celku – sbírku rámují dva relativně rozsáhlé cykly, které lze vnímat i jako protipóly, a mezi nimi jsou zasazeny tři oddíly úspornějších básní. Zejména oddíl Bytosti středu by přitom mohl docela dobře fungovat i jako samostatná kniha, stručná a pregnantní.

Raději počkat, až se vichr přežene

Jedna z básní se jmenuje Střídmost a úměrnost, a skutečně – Ondřej Macura je typ básníka, který se málokdy nechává strhnout a pohltit, a pokud ano, rozhodně tím nezahlcuje, chtělo by se říct neobtěžuje čtenáře. Smysl pro úměrnost tak zřetelně vystupuje i z „divočejších“, citově i výrazově exaltovanějších básní, byť i ty jsou proloženy civilnějšími momentkami. Ve všech polohách si autor zachovává ostrý pohled a schopnost pojmenovávat přesně – i kdyby to znamenalo být nelítostný, nebo, řekněme střídměji, nepříjemný rovněž k sobě samému. Ironie a sebeironie jsou zde vždy pohotově po ruce, připraveny trochu shodit a zchladit, co by se zdálo být už příliš horké, naléhavé, dotírající, bolestné. A že je tu právě takových momentů dost a dost, ať se již týkají minulosti, našich mrtvých, anebo partnerských neladů či toho, s čím se pereme sami v sobě.

Rovněž tady Ondřej Macura projevuje cit pro míru, pro vyváženost a uvážlivost. Partnerské konflikty v knize nikdy nejsou dramatické, vyšroubované do krajní polohy – nebo jsou možná, vědomě a záměrně, zachyceny až ve chvíli, kdy se největší vichr už přehnal, a ti dva teď překračují popadané větve: „Nahnilý pach narcisů / a tvůj spánek / mě nutí ke kašli. // Vzbouzíš se a / vyčítáš mi mou ,uzavřenost.‘ / Odcházíš do koupelny / a ani tvůj spánek / mě už nedělí / od hrůzné jednoty / s tlejícími květy,“ stojí v básni Jednota.

Tlející květy bývají obvykle na vyhození – rovněž takto věcně, civilně a ironicky, a přitom vlastně trochu vtipně lze vyjádřit strach z opuštění. A ta ironie je i tentokrát namířena především k mluvčímu básně.

Obálka nejnovější sbírky Ondřeje Macury, ve své edici Poezie ji vydal Odeon, repro: Euromedia Group – Odeon

Láska je ve sbírce Tiše, aby nás neslyšel… vůbec vesměs prosta patosu, velkých slov a gest – když už gesto, tak třeba přisunutí kaštanu zpoza plotu jako v básni Co kdybych zapomněl deštník: „Měla jsi šmejdivou náladu. Po paměti jsme brouzdali / po vlhkých chodnících sídliště / a hledali ořech či jabloň. // S výkřiky nadšení jsi sbírala / v trávě spadlé plody / a ty vzdálené za polotem jsem ti přiblížil / rukojetí deštníku. / Jsme dokonalý pár.“

Tohle je láska, nebo spíš partnerství, jaké po určitém čase doopravdy je, a v té všednosti, prozaičnosti, je zároveň něco smutného – všichni si přece pamatujeme ty vzletné začátky – a zároveň něco… no ano, veselého. Je to tak trochu parodie, a zároveň je ten obraz mnohem pravdivější. To ještě dokresluje a podtrhává návratný motiv kočky – kočka je přece zdomácnělá šelma. Zkrocená, zkrotlá, když chce, i přítulná, ovšem pořád šelma. Pořád to tam někde je. V ní i v nás. A to přesto, že je zde reflektováno životní období, kdy „už tvé vesmíry ztvrdly, / kůže se vysušila, / a sny získaly sépiovou barvu“ (báseň Totožnost krajin).

Jsem zvědavý na druhé lidi

Autorův záběr se ovšem neomezuje na „ty dva a kočku“. Hned v úvodním cyklu Veronika a fialový stan čteme báseň věnovanou „prastarému zesnulému“ otci, jeden z nejsilnějších a nejodvážnějších textů knihy. Tady Macura nic neubírá ze syrovosti a intenzity protichůdných emocí, které se pravděpodobně mísí v každém, kdo zažil ztrátu rodiče, zejména pokud byla takzvaně předčasná: „…a neznám tě, jako kdyby mi tvá smrt gumovala v mysli. / I v mých snech se zjevuješ jako polomrtvý přízrak: / bílý, malátný a divně nemotorný. / Otče, hledám zavalené obrazy tvé dobroty a lásky a síly / a někde jsem je zamkl, / v nějakém stole.“

A nejsou tu pouze partnerka, kočka a otec – přítomny jsou krásné spolužačky kdysi o prázdninách na koupališti, děti na oblázkové pláži, neznámá žena v kavárně, která si psala „cosi do notesu. (Kéž by to byly básně!“), muž, jenž příznačně bujaře konstatuje, že „Už to není, co zamlada“, anebo lidé v tramvaji, kteří jsou i nejsou spolucestující. Poezie Ondřeje Macury je sympaticky zalidněná, je zvědavá na druhé, na svět kolem – vlastně je extrovertní, zvídavá, otevřená ven. A i když se její mluvčí leckdy tváří, že se vlastně zase tolik neděje, a někdy raději dělá „kašpara, smutného, cynického, někdy něžného, vášnivého, ale přesto kašpara“, za lehkostí často cítíme tíži, za hravostí a sebeironií melancholii a křehkost a za razancí něhu.

Ondřej Macura (* 1980) je učitel a spisovatel. Narodil se v Praze do literární rodiny, jeho otec Vladimír Macura byl literární vědec, spisovatel a překladatel (1945–1999; nyní jeho vybrané spisy vycházejí v nakladatelství Academia) a matka byla literární vědkyně a romanistka Naděžda Macurová (1949–2022). Ondřej vystudoval češtinu a slavistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Vyučuje český jazyk a literaturu na základní škole a gymnáziu Nový PORG v Praze. Publikoval básnické sbírky Indicie (2007, nominace na Cenu Jiřího Ortena), Žaltář (2008), Sklo (2013) a Tiše, aby nás neslyšel… (2023). Na kontě rovněž má jeden prozaický svazek – román Netopýři (2009).