Vím, že pero mám zdatné, ale ke spokojenosti by to chtělo i pocty a uznání

Nejprve, o kterém Ondřeji Horákovi je vlastně řeč. Na současné tuzemské kulturní scéně se totiž pohybuje hudební publicista Ondřej Horák. A také kurátor, lektor, autor výstavních, vzdělávacích a sociálně angažovaných projektů Ondřej Horák zvaný Fuczik. My však hovoříme o „dělníkovi“ současné české literatury Ondřeji Horákovi (* 1976). Píše pravidelně recenze do sobotní přílohy Lidových novin Orientace, v tiráži nejedné knihy je uveden jako redaktor, nechal se v minulosti Jaromírem Bosákem či Zdeňkem Pohlreichem najmout coby ghostwriter a sám píše prózy. Knižně debutoval v roce 2013 knihou Dvořiště. Nedávno publikovaný útlý svazek Poslední voják lásky je autorovou pátou prozaickou knihou.

Poslední voják lásky je drobná hravá práce – tím spíš v kontrastu k více než sedmisetstránkovému „špalku“ Pohlavní styky, který českobudějovický rodák publikoval před třemi roky. Uvedené rodiště není zmíněno náhodou. V novince zastává významnou roli. Vyprávění je silně autobiografické, částečně by se na ně dal vztáhnout dnes tolik frekventovaný přívlastek autofikční, i když bych raději zůstal u staršího adjektiva, neboť Horák své auto-/já filtruje a odstiňuje kompozicí, tvarem a ironií.

Věc je postavena takto: spisovatele a recenzenta Gustava Kapustu, jenž je vypravěčem Posledního vojáka lásky, osloví přítel Robert, který si na chleba vydělává v nakladatelském korporátu. Výzva zní: naplň slovním masem příběh, jehož základní nápad nahodili na jakémsi workshopu storytelleři. Má to mít komerční potenciál, protože se rovnou uvažuje, že se dílko vzápětí i zfilmuje. Gustav, jenž si ekonomicky nemůže moc vyskakovat, tedy ze sebe začne soukat příběh s hlavním hrdinou, jemuž dá jméno Ondřej Horák. Fragmenty této story jsou v knize vysázeny kurzívou.

Hlavní linii tvoří vyprávění Gustava, literáta, jenž asi hodně nese z Horáka samotného; minimálně tehdy, když charakterizuje svoji pozici na současné tuzemské literární scéně. A zhruba od druhé třetiny knihy se sem tam objeví drobným písmem pod čarou vysázená „poznámka autora“, v níž Horák nezastíraně, pod svým jménem, komentuje či doplňuje to, co stojí ve vyprávění Gustava. Takto ve zkratce řečeno to může vyvolávat dojem komplikované hry, ale v reálném kontaktu s výsledným textem tomu tak není; jde o přehlednou hru s vrstvením.

V tiskové zprávě k Poslednímu vojákovi lásky stálo, že „vznikl během jedenácti červnových večerů“ a že autor se „sarkastickým humorem líčí příběh nedoceněného spisovatele trpícího zvláštní poruchou, přičemž se nebojí čerpat z vlastního života a dělat si ze sebe legraci. S vtipem podává i úvahy o stáří, osamělosti a fatálním vlivu rodiny na naše osudy“. Jedenáct červnových večerů je uvěřitelných mimo jiné proto, že styl Horákovy prózy se dá označit za průtočný – je patrné, že autor se s ním příliš nepáral (i když obecně samozřejmě platí, že výsledná kvalita díla nemusí být úměrná množství investovaného času); zdá se, že hlavní je, že mu „to“ píše. Ale že by humor Posledního vojáka lásky byl sarkastický? Celkově určitě ne, pouze na pár místech. Více než sarkasmus a vtip se v knize vyskytují nostalgie, melancholie i smutek, vše kombinováno s nenabroušenou ironií.

Minimalistická obálka letošní knihy Ondřeje Horáka, repro: Dauphin

Značnou část svého vyprávění Gustav věnuje naprosto nesarkastickým vzpomínkám na vyrůstání v Českých Budějovicích, na soužití s dědečkem, který se po tragické smrti rodičů o něho staral, na přestěhování se do Prahy k pratetě Rose, po níž pak zdědil byt. V něm si uvykl žít sám a oddávat se řeholi psaní všemožného druhu. Momentálně však kvartýr obývá s krásnou Emičkou, kterou vytáhl z blíže nespecifikovaného maléru, těší se z jejího půvabu, který mu dodává mužské sebevědomí. Jenže přítomnost Emy, která se ve svých nárocích postupně osměluje, na něj vytváří provozní a ekonomický tlak, který jej stresuje a kvůli němuž přijal Robertovu nabídku na sepsání příběhu, jemuž dal název Poslední voják lásky (pan objednavatel ovšem trvá na titulu Jazýček na vahách).

Horákova novelka je svého druhu miniatura bez velkých či deklarovaných ambicí, a přece s určitou výpovědní hodnotou. Bez zloby a skuhrání poskytuje obrázek člověka, pro kterého „všechno existuje teprve tehdy, když se o tom vypráví“, jenž chodí s kůží na trh jak coby recenzent, tak coby prozaik, avšak jeho díla nedosahují věhlasu, který si kdysi vysnil, respektive i v rámci malého českého rybníčku je kolem nich vesměs ticho po pěšině. „… už mám na sobě úplný krunýř ze všech těch neúspěchů a nezbývá mi, než se tvářit, že vážně se o něco snažit může snad jenom naprostý naivka…,“ píše o sobě Gustav Kapusta.

Poslední voják lásky je zpráva o jednom z jevů současného českého literárního provozu. Ostatně náklad uvedený v tiráži svazku, totiž 600 výtisků, rovněž něco sděluje o provozu, jehož je Ondřej Horák součástí.