Románovou prvotinu Ondřeje Šance sytí sympatická radost z vyprávění

Čtyřsetstránková próza začíná v polovině devatenáctého století v Kysucku. Do chudé rodiny se narodí chlapec Zoltán, jehož následně sledujeme více než osm dekád. Po smrti otce se s ním matka vydá do Aussigu, respektive dnešního Ústí nad Labem, kde začne pracovat, a především se musí postarat sám o sebe, když se po jeho matce slehne zem. Zoltán má vše, co potřebuje k přežití v tvrdých podmínkách: vynalézavost, zručnost, nebojácnost, samostatnost. Nejenže se již jako chlapec postaví na vlastní nohy, ale přes rozličné peripetie se dostane až do vytoužených Spojených států amerických, kde také potká svoji ženu.

Román se postupně rozšíří o příběh Zoltánova syna, který již tráví mládí v Československu po první světové válce, stane se trampem, říká si Thompson. Rovněž on, podobně jako Zoltán, si musí projít mnohým protivenstvím kvůli tomu, že je „cikán“. Do toho se zhruba v polovině knihy objevuje postava Adama. Zatímco příběh Zoltán a Thompsona se odvíjí od poloviny devatenáctého století až do druhé světové války, Adama, chudého kluka žijícího stranou společnosti, sledujeme v letech 2013 a 2014.

Jak je u podobných románů zvykem, vyprávění o našem současníkovi (Adamovi) se s přibývajícími stranami přibližuje vyprávění o předcích (Zoltánovi a jeho synovi), aby se tyto roviny nakonec protnuly. Jak a kdy, to se nesluší prozrazovat. Stejně tak není vhodné vypočítávat peripetie, jimiž Zoltán během putování projde. Jako po drátku dlouho funguje především jako román, v němž je zábavné, a místy i strhující sledovat jednotlivé epizody, přičemž v mnohých z nich autor notně popustil uzdu fantazii. V příběhu Zoltána, který stihne být mnohým (od lovce myší přes tuláka v amerických vlacích až po sběratele kostí) sehrají roli mořeplavba, pikle, hodně náhod, štěstí a množství situací na hraně života i věrohodnosti.

Kromě toho dojde na Karla Maye, Ernesta Thompsona Setona a Eduarda Štorcha – v knize vystupují jako postavy; Šancův debut  působí coby milostné vyznání knihám těchto autorů. S přibývajícími stránkami se tempo vyprávění stává poněkud monotónním, především poslední třetina je občas až barvotisková. A čtenář či čtenářka s důraznějším smyslem pro realitu si možná bude klást otázku, zda Zoltánův příběh není přitažený za vlasy. Pravdou ovšem také je, že po většinu času se autorovi daří držet dynamické tempo vyprávění a usiluje o evokaci řady prostředí – od horské vesnice dráteníků na Kysucku přes tábor z drnových chatrčí v Aussigu až po několik amerických států.

K tomu všemu se pozvolna přidává linka, jež Šancův román spolehlivě vytahuje ze škatulky dobrodružného čtiva. A tou je segregace – jak původního obyvatelstva USA, tak Romů a Romek v Československu a v Česku. Tato linka z vyprávění sice místy trčí, ale i tak román pozoruhodně uzavře, ačkoli se v první půli zdá, že Zoltánovo zběsilé putování napříč kontinenty k ničemu nespěje, spíš prostě jednoho dne skončí. Nakonec je to právě závěr románu, co mu dodává náboj.

Obálka Šancova románu, repro: Argo

Do té doby se člověk nezbaví dojmu, že se autor inspiroval u Karla Maye a jemu podobných až příliš. A v pasážích situovaných do Spojených států je leccos líčeno až s naivitou, s níž na vzdálený kontinent mohl před takovými sto lety nahlížet někdo, kdo jej znal výhradně z dobrodružných knih.

V závěru je však patrné, že Ondřej Šanc sice těží z dobrodružné literatury, avšak nekopíruje slepě její postupy – protagonisté známých dobrodružných knih totiž obvykle nekončí tak, jako hrdinové románu Jako po drátku. Díky tomu próza dostává další rozměr. Přesto si po dočtení budou čtenáři a čtenářky nejspíš pamatovat především Šancovu radost z vyprávění, která se dost pravděpodobně přenese i na ně.