Jedna báseň. Autoři čtou: Bogdan Trojak

Takhle už se dneska přece nepíše, to už se nedělá, takovéhle horké básně o hrotech ňader, protékání a vytékání, prostě o tělesné touze, vášni a přírodě. Nebo ano? Platí to bezezbytku o prvním oddílu sbírky s názvem „Tik“ a ještě více o závěrečném „Taku“. Tik – to se uhrwerk seřízený s cvikrem na oku a s  miniaturními ostrými nástroji v ruce teprve rozeběhl, to bylo mládí. Pak nutně musela přijít „Pauza“ pro velký nádech nad vodou, pro zralost a její chladnou šeď, a po ní nevyhnutelné předposlední tempo, „Tak“ stáří. Jestli jste ale čekali, že to bude hotovým bělostným ledovcem, k čemuž snad nápovědy směřují, Tak jste se zmýlili. Stáří, totiž třetí oddíl sbírky, je v podání Bogdana Trojaka tekutý dusík, snad ještě eroticky nespoutanější a vášnivější, divočejší než jak jsme ho znali z křepkého prvního oddílu. A hodinový strojek, uhrwerk, se ne a ne zaseknout. Byl příliš pečlivě a silou natažen.

Trojakova předchozí básnická kniha pro dospělé, Strýc Kaich se žení, vyšla před dvaceti lety, vynecháme-li předčasně sebrané básnické spisy Kumštkabinetu. Dvacet let lze nahlížet jako úctyhodnou pauzu pro básnický nádech, který je Uhrwerku ku prospěchu. Nejspíš díky tomu vznikly nadčasové básně-šperky, kde nic neschází a nic nepřebývá a které si mohou dovolit překlenout tematicky mladost, zralost i rané stáří, a nepůsobit mudrlantsky nabubřele, spoléhajíce na krásu patiny. Pryč je mýtotvornost, zůstalo jen to „autentické“, totiž vyznání ženě a jeho prožitek mentální, tělesný, emocionální a stejnou měrou taky řemeslný. Mýtus regionálních figur byl nahrazen početnými symboly nevědomí a podvědomí, stavbami snu a psyché obecně. Posíleno bylo kromě toho básnické pracování – na verši, rýmu, jeho zvuku i klasičnosti a objevnosti současně, za zachování odlehčujícího vtipu, hravosti a zábavnosti tvoření: báseň musí zůstat zpěvná. Násobně podtrhávaný vertikální pohyb básní i celku souboru je stejně uctíván, jako je i zdrojem letmého úsměšku: jelikož ano, všechny ty důstojné strmělce jsou také prostorem pro shůry padající lejno (Mě lákaly vždy vertikály, ta místa, odkud ptáci kálí.).

Obálku navrhla Alena Gratiasová, repro: Host

Básnická práce je činnost, která vyžaduje řádně promazaný uhrwerk, dlouhý čas a vous jen trochu prošedivělý a možná taky efekt školení Víta Slívy. Ostatně, kdo jednotlivé básně, ale pak také oddíly a celek sbírky takto vynalézavě a důsledně komponuje, ten si může dovolit variovat sonet bez pokory, přihodit kuplet (Soumračný motýl / ťukl ti o týl…) nebo báseň v próze coby básnické zachycení snu či vtáhnout do hry podivuhodné archaismy a novotvary (ostrvích – ostrev je osekaný kmen s pahýly větví, nákončí  je velkomoravská ozdoba opasku, říká příručka). Také rafinovaná stavebnost celku totiž vyniká nad jinými, ne jen vášeň pro vtipnou aliteraci a intenzivní zvukomalbu (kleté kleny, z tísně tisy; v černých dírách / ta hučivá čmýra všehomíra!!; Běží minuta za minutou / zaminovanou myslí pominutou; Šinu se k Těšínu).

Když je v „Pauze“, střední části obecně věnované Praze a jejím čtvrtím (Karlín, Libeň), kde starý dobrý hodinový strojek vystřídají digitálky na baterku, přirovnán pupek opilce, na který dopadá sněhová vločka, k malému Armstrongovi na Měsíci, smějeme se s básníkem i pro něj – ano, Básnit lze neustále (b. Báseň). Aforismus jen zčásti zpochybní třetí oddíl „Tak“, kde je prostor pro volný verš či básně v próze, vysázené ostatně v bloku. Je to ještě neustálé básnění? Autor se zavázal prokázat, že ano. Básnivost zajistí sen jako médium tohoto oddílu a nezmírající toužení. A ještě doslovnější, přímočařejší pak budou zdejší erotické metafory. Není nač čekat, vždyť je Tak blízko od dlabání kmenů na kolébky / ke žlabu prázdné, vyjedené lebky. Tik Tak.

Bogdan Trojak (* 1975) je básník, prozaik a překladatel z polštiny, vinař a vinárník. Absolvoval polské gymnázium v Českém Těšíně a žurnalistiku na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Spoluzaložil a vedl Vendryňský poetický magazín Weles, později byl šéfredaktorem kulturního časopisu Neon. Je autorem čtyř básnických sbírek. Za knihu Pan Twardowski (1998) obdržel Cenu Jiřího Ortena. Básnická sbírka Strýc Kaich se žení (2004) byla oceněna Magnesií Literou. Jeho první tři básnické knihy vyšly v souboru Kumštkabinet (2005). Je také autorem prozaického cyklu z prostředí brněnské bohémy devadesátých let Brněnské metro (2006) a oceňovaných textů pro děti v poezii i próze (za román Safíroví ledňáčci a Glutaman získal Magnesii Literu). Psal také hudební texty. Žije v Praze a ve Velkých Žernosekách.