Co život, to příběh – v případě Židů z Vysočiny s tragickým nádechem

Úvodem nutno podotknout, že všechny texty souboru, jenž nese podtitul Židovské příběhy z Vysočiny a přilehlých krajů, byly původně psány pro měsíčník Roš chodeš, kde vycházely v letech 2021 až 2023. A některé z nich se v rozšířené podobě objevily i jinde – převážně časopisecky, v jednom případě však už i knižně, konkrétně v autorově publikaci Tam, v zatáčce, potkáš útulnou hospodu (2022). Fakt, že jde o soubor již dříve publikovaných příspěvků, ovšem nehraje podstatnou roli. Tím spíš, že uvedený měsíčník bude většině čtenářů pravděpodobně neznámý (běží o věstník židovských náboženských obcí v Česku a na Slovensku) a pro nynější knižní vydání nabyla většina textů na rozsahu.

Třísetstránkový svazek Tady nikdo není, jen já tvoří devět autorových textů, inspirovaných v sedmi případech konkrétními lidskými osudy a ve dvou případech vybranou lokalitou. Součástí knihy je dále úvod redaktora měsíčníku Roš chodeš Jiřího Daníčka, esej Maxe Eislera (patřícího mezi Doležalem připomenuté osobnosti) Židovské město. Lidé, domy a ulice a doslov Josefa Kroutvora, literáta a kunsthistorika, který byl nadto osobně přítomen některým událostem, které autor v knize vzpomíná. Nad kompozicí souboru se vznáší jediná, spíše marginální otázka: proč je text Do hospody vpadl hořící meteorit rozdělen na dvě části, mezi něž se vklínil jiný článek, když ono pokračování zmíněného příspěvku dokonce navazuje na předešlou část v číslování jednotlivých kapitol, respektive „obrazů“?

Manželé Gertruda a Johannes Urzidilovi, oba literáti. Fotografie z knihy Tady nikdo není, jen já, repro: ČT art

Někdy stačí jen několik vět

Sama sestava autorem portrétovaných lidí, tedy Židů spjatých s Vysočinou (byť pak někdy žijících jinde), je nadmíru zajímavá. Přestože v ní najdeme i jména zcela neznámá, vždy jde o osobité figury, které jsou kromě toho úzce spjaty s výraznými kulturními osobnostmi, na což upozorňují i názvy jednotlivých textů. A tak dostaneme příležitost blíže poznat kupříkladu strýce Franze Kafky (jenž se stal předobrazem protagonisty prózy Venkovský lékař), blízkého přítele Jaroslava Haška, hrdinku jedné z povídek Z. M. Kuděje či otce Jiřího Ortena – a vedle toho historika umění Maxe Eislera, malíře Alfreda Justitze nebo manžele-literáty Johannese a Gertrudu Urzidilovy. A s kulturní historií je spjata i dvojice připomenutých míst, hostinec v Kalištích, kde se narodil skladatel Gustav Mahler, a chata spisovatele Oty Pavla na Želivce.

Jak portrétované postavy, tak zachycená prostředí působí i přes propast času sugestivně. Miloš Doležal (* 1970) oplývá schopností stručné, leč výstižné charakteristiky, stejně jako barvitého popisu s množstvím oživujících detailů. „Má v sobě zvláštní magii – dva židovské hřbitovy a vysoká synagoga v maurském stylu, zrcadlící se v sousedním rybníku, vytvářejí zajímavý celek, málokde viděný,“ píše třeba v souvislosti s městysem Nová Cerekev. Osudy vybraných jedinců vždy zasazuje do širšího dobového kontextu, přičemž se opírá o množství textových pramenů a nastudované sekundární literatury (dokládá to výběrový seznam umístěný v závěru paperbacku).

Díky tomu všemu pisatel dokáže v několika větách shrnout podstatné atributy i klíčové aktivity – a v podstatě celý život – pojednávané osobnosti. Příklad: „Nevysoký, hubený, rázná chůze. Má v sobě nevysychající fond energie. Intelektuál, který cestuje, přednáší a píše monografie o předních evropských malířích i architektech a současně pečuje o vídeňské chudé. Profesor Max Eisler (1881–1937), rodák z moravských Boskovic, pedagog v Jihlavě, profesor dějin umění na Vídeňské univerzitě. Věřící Žid, sionista, vášnivý obhájce svébytnosti židovského umění. Eislerova osobnost v sobě spojuje jedinečným způsobem ortodoxní životní praxi, sociální angažovanost a vědeckou odbornost na nejvyšší úrovni.“

Jedna ze stránek Doležalovy knihy s dosud neznámými fotografiemi, na nichž je básník Jiří Orten a jeho příbuzní, repro: ČT art

Je příznačné, že i když ve výsledku autor předkládá víceméně chronologické životopisné příběhy, většina přítomných textů začíná smrtí (jejím obrazem nebo zmínkou o ní), ať už protagonisty, či někoho jemu blízkého. Smrti totiž v příbězích o českých, popřípadě evropských Židech žijících v minulém století patří zásadní místo. Není překvapivé, že Doležal, pro jehož tvorbu je příznačný zájem o oběti nacismu a komunismu, v židovských příbězích opakovaně připomíná tragický konec mnoha příbuzných či blízkých svých hrdinů v koncentračních táborech, stejně jako utlačování Židů nebo arizaci jejich majetku za protektorátu. A občas rovněž upozorní na události svědčící o tom, že ani po válce se u nás se Židy či s památkou na ně nezacházelo vždy tak, jak by mělo. Tak mohlo dojít například k tomu, že židovský hřbitov, kde byli pohřbeni prarodiče básníka Jiřího Ortena, byl kvůli výstavbě přehradní nádrže začátkem sedmdesátých let prostě zatopen.

Dokumentarista i aktivista z Vysočiny

Miloš Doležal se zde představuje jako velmi schopný dokumentarista, který nepíše takříkajíc od stolu, ale sám je s dotyčným regionem i jeho obyvateli důkladně obeznámen. Vedle četných citací z archivních dokumentů (s jejichž převodem do češtiny mu pomáhalo několikero překladatelů), počínaje osobními dopisy a konče články z dobového tisku, se dále mohl opírat o svědectví pamětníků (někdy dokonce z řad svých příbuzných) a v několika případech i o své vlastní vzpomínky. Kromě toho se mu podařilo sehnat množství překvapivě kvalitního obrazového materiálu – od rodinných fotografií až po reprodukce úředních listin, jimiž příběhy ilustruje a dále oživuje. To vše přispívá k výsledné plastičnosti a barvitosti jednotlivých portrétů, které zachycují vybrané osudy v jejich provázanosti s místní krajinou a se židovskou komunitou.

Obálka knihy a její grafická úprava je dílem Luboše Drtiny, repro: ČT art

Doležalova kniha, v níž neustále narážíme na stopy někdejší koexistence vícera národů a jazyků v českých zemích, je tak stejnou měrou připomínkou několika zajímavých životních příběhů, jakož i tragické ztráty, kterou jsme utrpěli s vymizením židovské menšiny. Zároveň jím vyprávěné příběhy ovšem dokládají, že judaismus jako takový se odtud začal vytrácet dávno před Hitlerovým nástupem k moci, ostatně většina hrdinů a hrdinek knihy nepatří mezi ortodoxní vyznavače židovské víry.

Doležalovi je rovněž vlastní snaha připomínat nejen osudy pojednávaných osobností, ale případně i jejich neznámé či pozapomenuté dílo – zmiňuje se třeba o dosud nevydané básnické tvorbě Gertrudy Urzidilové či na konec textu věnovaného Eislerovi zařazuje alespoň drobnou báseň jeho manželky Elsy nalezenou v časopise z dvacátých let.

O autorově osobní angažovanosti v otázce minulosti i budoucnosti rodné Vysočiny svědčí i jeho aktivity v rámci Nezávislého podmelechovského spolku, kde ostatně vydal řadu svých knižních titulů a který pořádá i každoroční připomínku jedné z postav (na jejíž počest mimo to složil v knize otištěnou báseň-modlitbu): „Na památku židovské kelnerky Krásné Heleny a její rodiny chodím s přáteli od roku 2008 noční zimní pochod z Humpolce do Dobré Vody (…).“ Ostatně hlavní záměry tohoto sdružení – veřejně se angažovat v reflexi nedávné minulosti a připomínat zajímavé a pozapomenuté osobnosti dotyčného kraje – naplňuje přítomný svazek vrchovatou měrou.

Autor je literární publicista.