Škvorecký píše Havlovi – a naopak. Proč dnes jejich korespondenci číst

„Snad Vás nemusím přesvědčovat, že na rozdíl od tvrzení pražských sdělovacích prostředků nemáme pražádné subvence od Američanů ani koho jiného: jediná subvence, kterou jsme kdy dostali, byla menší finanční podpora od přátel Egona Hostovského, určená na vydání sborníku k prvnímu výročí jeho smrti. V exilu se prodá mezi dvěma až třemi tisíci výtisků; více jen zcela výjimečně, a to jen v prvních letech po roce 1968,“ sděluje Josef Škvorecký 12. ledna 1976 v dopise adresovaném z kanadského Toronta Václavu Havlovi do Prahy. Tento list otevírá svazek nazvaný Ostýchaví přátelé. Dopisy Josefa Škvoreckého a Václava Havla. Exilový spisovatel (a spolu se svou ženou Zdenou i nakladatel) v citovaném dopise sonduje, zda by v Praze žijící dramatik svolil s knižním vydáním některých svých her v Sixty-Eight Publishers, jak Škvorečtí svůj podnik na podporu vydávání zakázaných českých spisovatelů a spisovatelek nazvali.

Není to zdaleka jediná partie v této knize, která je 43. svazkem spisovatelových spisů, kde Škvorecký přibližuje podmínky, za nichž jejich soukromý nakladatelský podnik existoval mezi podzimem 1971 a lednem 1993 a připravil celkem více než 220 svazků.  „… nemůžem (si) dovolit, aby autoři věc v korekturách přepisovali. To stojí moc peněz,“ upozorňuje Škvorecký. Obezřetnost v nakládání s prostředky je z dopisů úplně hmatatelná. A autorský výdělek? – „5 % ceny z prvních 1000 výtisků, 7 a půl % za druhý tisíc prodaných výtisků a 10 % nad dva tisíce prodaných výtisků.“ K tomu se patří dodat, že živobytí manželské dvojice táhl Josef Škvorecký ze svého úvazku na univerzitě. Ostatně leccos z toho bylo opakovaně zveřejněno po roce 1989 v českých médiích, když Škvorečtí hovořili o tom, jak firma fungovala.

Dáme tomu všechno

Zdena a Josef Š. prostě pracovali maximálně úsporně, obětavě, cílevědomě, nezištně. Byla to každodenní dřina a každoroční nejistota, zda se najde dost předplatitelů, kteří si objednají tituly z edičního plánu. Protože zpočátku výhradně na nich a později převážně na nich provoz nakladatelství stál. Jestliže totiž nějaké subvence doputovaly, nikdy nepřekročily pětinu nákladů.

A tady si nemohu odpustit poznámky směrem k dnešku. K činnosti řady současných českých nakladatelství se sluší mít respekt; těm, která se soustředí na náročnou produkci, pak v nejednom případě patří obdiv. Přece však při posuzování nynějších nakladatelských aktivit není od věci mít na paměti historické souvislosti, poměry v té či oné epoše a i skrze ně vnímat přítomnost. Při vědomí toho, které všechny tuzemské i zahraniční instituce dnešní náročnější produkci finančně podporují, tím spíš vyniká neokázalý heroismus Zdeny a Josefa Škvoreckých.

Samozřejmě, nacházeli se na „válečné stezce“, Sixty-Eight Publishers provozovali i coby souboj na dálku s komunistickým režimem v rodné zemi, tedy ve značně odlišných politických podmínkách, než jsou ty nynější. Nic to ovšem nemění na tom, že nasazení Škvoreckých a jejich kolegialita vůči v ČSSR nežádoucím autorům byly ohromné. Vždyť Josef vedle toho, že učil, byl redaktorem nakladatelství a udržoval s autory a dalšími spolupracovníky rozsáhlou korespondenci, plus sám nadále tvořil prozaická a esejistická díla, z nichž některá zůstávají důležitou součástí českého písemnictví poslední třetiny minulého století.

A přece takovéhle absolutní odevzdání se literatuře může být dnes vnímáno nikoliv jako inspirativní, obdivuhodné a následováníhodné, nýbrž jako historicky překonané, dokonce principiálně nesprávné. A to tehdy, pokud máme za to, že stát má za povinnost velkoryse podporovat kulturu a umění, má se o ně postarat, má zaručit základní existenční jistotu lidem v kulturním sektoru. Pokud je člověk naladěn na tento nárokový mód, pak se postoj Škvoreckých může jevit jako bláznovství a nenásledováníhodná nesystémovost. Jak to, že „si nezažádali“?! – může znít námitka. Jenže oni o finanční podporu nejednou žádali, ale severoamerické instituce jim prostě nevyhověly (a marně to také zkoušeli u některých soukromníků, třeba u Ivany Trumpové). Přesto ve vydávání neustali. Škvorecký poslední zářijový den roku 1984 Havlovi píše: „Jsme oba už značně utahaní, a máme čím dál větší finanční starosti.“ Nabízí se ironická poznámka sycená nynějšími představami o pracovní hygieně: A to nemysleli na well-being?

A já emigrovat prostě nechci, není to jen pocit Odpovědnosti k mému Poslání nebo jiné vznešené věci, ale i jakési zvláštní peciválství: jsem prostě českej balík…

Václav Havel

Havel píše Škvoreckému vesměs méně obsáhleji, než Škvorecký Havlovi. Jeden žije v klidu a bezpečí demokratického státu, druhý pod permanentním policejním dozorem a s nebezpečím uvalení vazby, potažmo nepodmíněného trestu. (Proto také zeje v korespondenci mezi koncem roku 1978 a dubnem 1983 komunikační díra – Havel byl v mezidobí ve vězení.) Z listů je vysledovatelné, že Havel vše činí v poklusu, pod tlakem jednak státní moci, jednak disidentských kruhů, které na něho, coby svého neformálního vůdce, kladou sto a jeden požadavek. Nic nestíhá tak, jak by to stíhat chtěl. Touží se uklidit někam stranou, usebrat se, ale nejde (mu) to. V dopise (psaném na stroji) 10. srpna 1983 připojí rukopisnou poznámku: „Ten flek je od vína, kterým čelím své únavě.”

U obou je patrné, že nemohou jinak, dávají tomu vše – mnohým protivenstvím navzdory. Jejich absolutní nasazení vychází z přesvědčení, že za možnost svobodně literárně tvořit se víc platí, než se dostává. Nároky kladli především na sebe, osobně a s notným rizikem za své volby a činy ručili. Jejich životní a autorská filozofie se liší od nynějších převažujících, respektive nejhlasitějších tuzemských představ o tom, jak by spisovatelstvo mělo být podporováno. Stojí za tím pochopitelně celá plejáda společenských a politicko-ekonomických příčin a aspektů, příliš věcí je teď prostě jinak. Nicméně konání Škvoreckého a Havla vysílá – alespoň pro mě – k současnosti i otázky po míře toho, co od koho a proč žádat.

Vykání si do konce životů

Josef Škvorecký a Václav Havel nebyli kamarádi či přátelé, nýbrž spisovatelští kolegové usilující o to, aby v jejich rodné zemi zavládla demokracie a svoboda slova. Navzájem se respektovali, jak je z korespondence patrné. Nikdy si netykali. Název knihy Ostýchaví přátelé možná poněkud nadsazuje právě v tom smyslu, že přátelstvím jejich vztah úplně nebyl, tedy pokud máme za to, že přátelství značí těsnou lidskou blízkost, souladnost, ačkoliv aktéry přátelství může dělit i značná fyzická vzdálenost. Ostatně editor svazku Ostýchaví přátelé, Michal Přibáň, v obsáhlém a obsažném doslovu k tomuto edičně velmi profesionálně odvedenému svazku detailně vysvětluje, že Škvorecký a Havel nebyli srostlicemi, nýbrž různicemi, jež však dokázaly najít společnou řeč – jak pokud šlo o principy, tak o provozní detaily (viz třeba vzájemné vyjasňování toho, jak budou editorsky a výtvarně pojaty Havlovy Dopisy Olze, které Škvorečtí zařadili do plánu a dotáhli k vydání).

Z korespondence se dá vyčíst, jak pisatelé vůči sobě postupně získávali důvěru a od provozních záležitostí se dostávali k dalším tématům a s formulační brizancí se vyjadřovali o určitých lidech, situacích a stavech. „Hodně lidí má vlastně štěstí, že jednu věc dělat nehodlám: psát paměti,“ poznamenává Škvorecký v květnu 1985, když se zmiňuje o situaci a poměrech v emigrantských kruzích. Toto téma vtahuje do dopisů opakovaně a v jednom psaní velmi podrobně Havlovi líčí, co vše může obnášet takzvaná úprava vztahů emigrantů k Československé socialistické republice, jaké rozbroje a nejistoty tento rafinovaný krok pražských úřadů umí vnášet mezi Čechy a Slováky, kteří se usadili na Západě.

Havel sice v základu zůstává zdvořilý a velkorysý, ale při charakterizaci některých lidí si dokáže nebrat servítky; ostře vyhmátne povahu, umí být sarkastický a také ovšem sebekritický i sebeironický a neskrývající své limity. Když mu Škvorecký píše, že by mu pomohl vyjednat pobyt na University of Toronto, Havel mu na konci roku 1983 odpovídá, že režim by jej nejspíš pustil ven, ale ne zpátky. „A já emigrovat prostě nechci, není to jen pocit Odpovědnosti k mému Poslání nebo jiné vznešené věci, ale i jakési zvláštní peciválství: jsem prostě českej balík, hrozně nerad něco ve svém životě přestrukturovávám a neumím si prostě představit, že bych ve svém věku byl schopen tak dalekosáhlé změny. Zřejmě bych se tam jen užíral a dělal hanbu.“

Editor Michal Přibáň komponoval korespondenci do chronologicky řazených oddílů. Ten předposlední nese vročení 1990–2005. Havel je převážnou část těchto let prezidentem, mimořádně exponovanou osobností a je-li mezi oběma muži nějaká dopisová výměna, tak je vedena téměř výhradně ze strany Škvoreckého; Havel pouze velmi stručně reaguje. Navíc se mu nedostává času a sil. Epilog pak tvoří tři stručné dopisy z roku 2010, dva napsal Havel, jeden Škvorecký, ve všech je přítomen motiv chorob, zdravotních patálií. Nastává čas závěrečného ústupu. „Václav Havel zemřel 18. prosince 2011, Josef Škvorecký ho přežil o pouhé dva týdny,“ končí potom svůj příkladně kontextualizující doslov Michal Přibáň, jemuž v minulých dnech vyšla v brněnském Hostu první část (728 stran!) životopisné monografie Josefa Škvoreckého.  

Obálku knihy a její grafickou úpravu vytvořil Petr Babák (studio Laboratoř), repro: ČT art