Jak se Josef Škvorecký vyptával Adiny Mandlové a Lídy Baarové
Nahrávky, které ve dvou souborech vydal Supraphon, mají nevšední formu. Když spisovatel Josef Škvorecký připravoval knižní vzpomínky s hvězdami českého filmu Adinou Mandlovou a Lídou Baarovou, natáčel společné hovory na magnetofon. Tenhle materiál je výjimečným svědectvím: i díky tomu, že se odehrává bez publika.
Aktuálně vyšel soubor Adina Mandlová vzpomíná – Rozhovor herečky s Josefem Škvoreckým (3 CD); první ze souborů Případ Lída Baarová (také 3 CD) byl vydán předloni. Obě nahrávky vzešly ze stejné situace: Škvorecký si dovezl nikterak dokonalou zvukovou techniku a nahrával rozsáhlé životopisné konverzace, které pak – často velmi volně – využil při psaní. Knihy vyšly nejprve v exilu a po listopadu 1989 i v Česku, veřejnost je dávno zná. Ovšem pásky, které Škvorecký předal na sklonku života Ondřeji Suchému a jež edičně zpracovala Naďa Dvorská, se dají vnímat i coby samostatná událost.
Skvělé je samozřejmě poslouchat, jak se Škvorecký ptá. Bok po boku s Mandlovou je to téměř soutěžení v neemotivním hovoru: Adina Mandlová i v roce 1974 vyzařovala status hvězdy, navíc vzpomínala na svá velkolepá léta. A tak je na jednu stranu sdílná, ovšem jakási samozřejmost a chladnější elegance jsou nejsilnější stylizační maskou, kterou tu nasazuje. Od Škvoreckého taky slyšíme poker-face, někdy jako by nechtěl dát najevo, jak moc o určitou informaci stojí; ale přece jen se zajímá a má svoje priority. Celou situaci vede, má v rukou informace o všech filmech, které Mandlová točila, a vyptává se jak na tituly, tak na osobnosti.
Oba se velmi dobře orientují v československé společnosti třicátých a čtyřicátých let: z vyprávění Mandlové lze odečítat, jak se tu přirozeně stýkali filmaři, herci, další umělci, podnikatelé i „starej Masaryk“ nebo Hana Benešová, kteří figurují ve vzpomínkách. Nelze se vyhnout opakovaným návratům k otázce, jak se kdo choval za války, jak si Němci vynucovali kolaboraci a z jak různorodých pozic ji čeští umělci přijali – někdy pod nátlakem, někdy jako šanci. Tenhle dialog nemá publikum – a Mandlová poměrně uvolněně vypráví i o svých sympatiích a antipatiích. Třeba ke kolegyni Jiřině Štěpničkové, která s německým filmem nespolupracovala nikoli ze zásadovosti, nýbrž proto, že nebyla při konkurzech přijata jako příliš slovanský typ. „Byla to halt Maryša,“ praví Mandlová svým stručným stylem. Mluví třeba také o tom, jak neposlouchala ve vedení režiséra Vladimíra Slavínského, který ji přitom dovedl k hvězdnému statutu („nechtěla jsem bejt druhá Ferbaska“), a jak měla mnohem raději společenského a bodrého Wericha než Voskovce, který byl pro ni příliš racionální, bez uměleckého impulzivního srdce.
Škvorecký naslouchá, ví, že takovéto vzpomínání je fakticky nespolehlivý pramen, a nikdy Mandlové neodporuje. Ona jemu ano: nepokládá třeba oblíbeného Kristiána za tak významný film. Když přijde řeč na snímek Eva tropí hlouposti, připomene se, že původně měla být v hlavní roli ona: nestíhala točit, dala přednost dramatu s Otakarem Vávrou a sama prý navrhla režisérovi Martinu Fričovi za sebe do hlavní role Natašu Gollovou. „Ta tam byla úžasná,“ podotkne Škvorecký a Mandlová dodá: „…ale já mohla bejt lepší.“
Obálky dvou vydání knihy Dneska už se tomu směju,repro: Artzona.cz
Nejvíc to jiskří, když se Mandlová vymezuje vůči své úhlavní konkurentce – Lídě Baarové. Působivě popisuje postavu a půvab údajně „nejkrásnější ženy v Evropě“, aby zároveň nezapomněla na výrazy „hodná holka, moc toho v hlavě neměla…“ Když vypráví, jak jí Baarová o samotě přiznala, že je zamilovaná do Goebbelse, můžeme přehodit nahrávky a poslouchat z druhého trojalba Lídu Baarovou: Goebbels měl hlas, „jako by mě hladil po zádech“.
Tohle všechno už literaturou proběhlo. Ale z autentického hovoru, u Baarové snad ještě upřímnějšího, máme pocit, jako bychom seděli s Josefem Škvoreckým v roce 1974 na Maltě, kam letěl za Mandlovou, a v roce 1982 ve Španělsku, kde rozmlouval s Baarovou. Vzpomínkové knihy Dneska už se tomu směju (Mandlová) a Útěky (Baarová) jsou klasickými spolupracemi vypravěček s „ghostwriterem“. Nahrávky nás pouštějí blíž ke všem třem osobnostem: jejich hlasům, které tu akcentují, tu zamlčují a občas se nechají strhnout, v proudu silných vzpomínek zapomenou na image a nechají nahlédnout do hloubky.
Autor je hudební publicista, scenárista a režisér
Adina Mandlová vzpomíná. Autentické rozhovory herečky s Josefem Škvoreckým v roce 1974
Jedenáct magnetofonových pásků poskytl Ondřej Suchý. Výběr z nahrávek producentka Naďa Dvorská. Konečná úprava zvuku, mix, střih a mastering Ivan Mikota. 3 CD, Supraphon 2018.
