Jedna báseň. Autoři čtou: Radek Malý (potřetí)
Radek Malý je znám coby mistr vázaného verše. Ve sbírce Legendy a litanie však od pevné formy upustil. Bravurní ovládání této disciplíny prokáže a připomene pouze v básni uzavírající úvodní cyklus O svaté holčičce. Zato autor nabízí ucelenou výpověď, která má dle všeho ambici obsáhnout dosavadní zkušenost „lyrického subjektu“, jenž je v některých pasážích sbírky takto označen.
Nakolik je to s oním „lyrickým subjektem“ myšleno ironicky a nakolik vážně, můžeme pouze hádat. Jisté tu ostatně není nic – kupříkladu zahrada z druhého básnického cyklu Toto není zahrada je nakonec nanejvýš „jenom hra na zahradu“, případně „to, co ze zahrady zbylo“. Mnohem spíš je to však metafora: nejprve se zdá, že partnerského vztahu, odhodlejme se říct lásky, ale nakonec možná celé existence onoho později jmenovaného lyrického subjektu. Mimochodem současní cyklu Toto není zahrada je i tato miniatura, jež patří k nejsilnějším místům sbírky: „Toto není zahrada/ je to slepá mapa/ k dávno vyzvednutému pokladu“. I když anotace na přední klopě knihy avizuje, že autorova „zpráva je příjemně epická, ,jazzově‘ uvolněná“, nejvíc pozornosti k sobě mimoděk přitahují právě podobné zhuštěné, lapidární postřehy.
Svědeckou a přiznaně, ba explicitně generační básnickou výpověď přinášejí zejména básně z cyklu O hodolanské omáčce a bílém oslíkovi. Hned první básni je i datace – „Šedivý leden 1986“, a generace Husákových dětí je v tu chvíli doma. Důvěrně známé detaily se vrší s dokumentární přesností, obeznámený čtenář-pamětník pokyvuje hlavou – ano, dojde i na obligátní igelitové pytlíky v rámci takzvaného cvičení CO, tedy civilní obrany. I zde ovšem jsou ingrediencemi – proč to tak neříct, vždyť tento cyklus začíná výčtem surovin a končí postupem přípravy titulní omáčky – relativizace, znejišťování, lavírování, jakési až „flirtování“ se čtenářem: Tak bylo to tak, anebo nebylo? Ano, či ne? A opravdu, nebo vlastně možná ani ne? Viděné nikdy není to jediné, co máme, respektive když už si myslíme, že „to“ držíme v ruce, nevyhnutelně nám to vyklouzne: dětství přijíždí na „bílém oslíkovi“, a i když si onen čas přivoláváme a zpětně vyvoláváme do nejkonkrétnějších detailů, stejně si už/nikdy nemůžeme být jisti, „jestli je to vzpomínka či báj“.
Knihu graficky upravila Kamila Severová, využila ilustraci Renáty Fučíkové, repro: Host
Radek Malý: Legendy a litanie
Host, Brno 2023, 88 stran, doporučená cena 299 korun.
Otázka času
Tato permanentní nejistota vnáší do básní dráždivé napětí a způsobuje, že legendy a litanie Radka Malého čteme v určitých místech téměř jako pohádku, pak zase jako malý historický exkurz, jindy a jinde jako rodinnou či rodovou kroniku (především ve čtvrtém, předposledním cyklu O jablcích dvojích barev a lidech z Bezpráví). Specifická je závěrečná část, nazvaná Z Josefa Diviše herbáře a bestiáře – to je skutečný bestiář, jakýsi přídavek, pandán, který se celku sbírky zároveň vymyká a zároveň koncentrovanou formou shrnuje mnohé z toho, co bylo předtím pozorováno a naťuknuto. Působivost a zároveň odlehčení ještě podtrhává tón, v němž se ony definice o dvou verších nesou: vesměs jsou hravé či absurdní, tu něžné, tu kruté, tu potutelné, tu potměšilé. Nutno číst jako celek.
Na závěr se vraťme na začátek. Úvodní cyklus O svaté holčičce je suverénně nejkompaktnější a všestranně nejsilnější částí sbírky. Vypráví se tu o holčičce-spasitelce za časů pandemie, a opět: může to být nákaza zcela smyšlená, z rozmlžených časů legend, může to být někdejší mor (je tu na něj několik narážek), a samozřejmě to může být i epidemie covidu19, kterou jsme zažili nedávno. A přitom když tu máme před sebou, přehledně vyskládané do veršů, tehdejší „reálie“, včetně příznačných slov – „a slýchali jsme slova málo známá (,ústenka‘ anebo ,šokér‘)“ – jsme přistiženi, jak rychle zapomínáme. Nebo jak obratně vytěsňujeme.
Poezie se tak stává mementem a cenným svědectvím, zároveň však zde máme před očima, jak se to, co je v dané chvíli tak moc současné, tak zjitřeně živé, v dalším okamžiku propadá do bezčasí legend a bájí. Anebo je to naopak, a poezie nás z onoho bezčasí naopak vyzdvihuje?
Radek Malý, foto: Hedvika Edie Ptáčková
Radek Malý (* 1977) je spisovatel, překladatel a vysokoškolský učitel. Autor několika sbírek poezie a knížek pro děti, dále rozhlasových her, učebnic a odborných publikací. Do češtiny převedl kupříkladu verše Georga Trakla, Ericha Kästnera, Hugo Sonnenscheina, R. M. Rilka, Paula Celana či Stefana Georga. V pražském Národním divadle byl uveden Goethův Faust v Malého překladu. Spoluautor libreta opery Čarokraj. Je nositelem Ceny Jiřího Ortena za sbírku Vraní zpěvy (2002) a dvou Liter ve výročních knižních cenách Magnesia Litera za sbírku Větrní (Zcestné verše) (2005) a za knihu pro děti Listonoš vítr (2011); za sbírku Malá tma (2008) obdržel Výroční cenu Nadace Český literární fond.
NATOČILI, STŘIH A POSTPRODUKCE: HEDVIKA EDIE PTÁČKOVÁ, ONDŘEJ MAZURA
Poznámka redakce: Rubrika Jedna báseň má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou. U některých autorů / autorek se může stát, že při četbě změní některé slovo oproti tištěné podobě, z níž přebíráme text, který za čtoucím běží.
