Jedna báseň. Autoři čtou: Jakub Řehák (podruhé)

Poštolka obecná (Falco tinnunculus) loví přes den, přičemž kořist vyhlíží z vyvýšeného místa nebo za letu, kdy se chvílemi ve vzduchu za aktivního třepetání křídel zastaví na místě, pozoruje terén pod sebou, aby najednou složila křídla k tělu, střemhlavým výpadem zamířila k zemi a těsně nad ní opět roztáhla křídla a kořist uchvátila do natažených pařátů. V posledních dekádách pronikla i do měst.

Pátá sbírka Jakuba Řeháka Konkrétní poštolka je v tomto úplně stejná – neméně úchvatná; činí čest svému jménu. Kouzlo je natolik veliké, že není místo na čárky či velká písmena: světlo ti září z očí jako svůdný vosk / zvonek zabzučí / ústa zamumlají tajný kód / výtah se naklání jak bachratá loď / sune se skřípavě do třetího patra / ty která přecházíš mezi světy.

Záclony povlávající v nočním větru před rozsvíceným oknem jsou ve skutečnosti větvemi stromů rostoucích v zahradě pod okny. Koza domácí se stává impalou. Dunivý rytmus zástavby zní jako tribální vyznání, nic lidského se tu ani v nejmenším nezdá být cizí. Jednoduše a bez přehánění: život v podání Řeháka je okouzlující, dýchá tajuplným vzrušujícím dějem, který se v tanci pomalu odkrývá, zatímco tep zrychluje a těla básní, smyslná jako závratný úplněk všech smyslů, ústí v nenaplněné touze ryzí milostné poezie. K nadpřirozeným milenkám vzhlížejí nadpřirozené verše: veliké zlé a rudé slunce / prskalo nad městem / krev prosvítala / kotce a zahrádkářské kolonie / ožívaly zpěvem.

V oddíle Karlínská epocha se milenkou stává město, částečně též nadpřirozené, neboť Karlín se převlékl do šatů Londýna / závrať se nesla z pohaslých oken / potom se v pokoji zvlnily lhostejné záclony / příznaky šedých odpolední.

Obálka, grafická úprava je dílem Nikoly Janíčkové (Take Take Take), repro: Odeon

Pravděpodobně nejpůsobivější na Řehákově poezii je právě jeho schopnost uchvátit vyprávěním o tom, jak život umí být krásný, umí to s námi, ví toho víc, než bychom si mysleli. Lásku zhušťuje do jediného oslnivého okamžiku tisíce variací, v čarovném prolínání svých zážitků se zážitky čtenáře nezná hranic, osnuje natolik blízká setkání, až není úniku. Spirála osudového dojetí, nečekaného žalu a ještě nečekanějšího vyústění v radosti z každého okamžiku je jako největší horská dráha světa, jako nevyzpytatelný tobogán nebe-peklo-ráj, a ten čeká na nás na všechny.

Stačí se začíst do veršů odešli jsme z kuchyně / kde ještě doznívala hudba / nechali v sobě vyrůst / pomník červeného vína / smála ses / v ústech jsem cítil / mnoho sloupnuté omítky. V polyfonickém ohledu má autor blízko k francouzské poezii a jejím jazykovým mágům Mallarmému, Reverdymu a dalším. Blíže má i k původnímu francouzskému surrealismu než k jeho pozdější, v zásadních ohledech odlišné české verzi. Jeho poezie inscenuje divadlo jazyka jako rovnocenného hlavního hrdinu s dějem, a přes všechnu vzletnou bláhovost má pevné kořeny v dnešní skutečnosti.

Když ke konci knihy čteme pokrývala ses prachem ze vzdáleného Jupitera / myslela jsi že je to bůh / ale nebyl, uvědomujeme si, že rovněž na stránkách Konkrétní poštolky je vše docela jinak, že i ty nejdelikátnější mýty zde opouštějí své podstavce, aby žily konkrétní život na Fügnerově náměstí, v Kaizlových sadech, v Noisy-le-Grand… Jisté se jeví snad pouze to, že Jakub Řehák mluví pravdu při slovech ten den jsem zapaloval holkám vlasy / (konkrétní poštolko / nejlépe hořely ty tvoje).

Josef Košťál ve své knize Ptactvo v názorech, pověrách a zvycích lidu českého v kapitole o dravcích uvádí: „Nejvíce pověr řadí se kolem poštolky, která u lidu veliké důvěry požívá. Poštolka prý chrání plodiny od zkázy.“ S Řehákovou básnickou knihou musíme přidat další, čerstvě zažehnutou pověru o konkrétní poštolce v jednotném čísle, jedné z mnoha, ale jedné jediné. Mozek nad ní zůstává stát úžasem, někdo přikládal trychtýř k mým oknům / někdo mne slyšel plakat při rozsvícené lampě.

Jakub Řehák (* 1978) pochází z Luhačovic, žije v hlavním městě a pracuje jako redaktor webu Městské knihovny v Praze. Vydal básnické sbírky Světla mezi prkny (2008), Past na Brigitu (2012, cena Magnesia Litera za poezii), Dny plné usínání (2016) a Obyvatelé (2020) a Konkrétní poštolka (2024). Své literárně-kritické psaní shrnul v roce 2022 do svazku Poezie ve věku vnějškovosti: Eseje, recenze a jiné texty z let 2007–2022. Jako editor připravil k vydání poslední básnické skladby Stanislava Dvorského, výbor z poezie Vratislava Effenbergera nebo antologii Každý ji zná tak bude maskovaná: 66 současných básní o Praze od 56 českých básníků a básnířek.