Jedna báseň. Autorky čtou: Apolena Vybíralová
Prvotina Apoleny Vybíralové je nominována na letošní Literu za poezii. Výsledky zatím neznáme – vítězové budou vyhlášeni 24. dubna 2025. Každopádně platí, že autorčina sbírka Vzteklina se z longlistu vyšplhala i na shortlist, tedy mezi tři tituly, z nichž vzejde vítěz Litery za poezii. A to je neobvyklé.
Pacientka vykazuje výbuchy agresivity a agitovanosti; výrazné slinění, halucinace (tvrdí, že trpí výpadky zraku), delirantní stavy, poruchy spánku, nechutenství; dásně pořezané od slov.
Básnická sbírka Apoleny Vybíralové začíná originálně – „autentickou“ zprávou z nemocničního příjmu; fiktivním dokumentem, kde autorčino alter ego – pacientka se vzteklinou – ukazuje neochotně lékařům (a čtenářům) své příznaky. Dál už by se snad mělo jednat o „běžnou“ vzteklinu:
Hyperventilace, teploty, bolest hlavy a svalstva, zvýšená únava, tonické křeče polykacího svalstva při kontaktu s vodou (hydrofobie), nadměrné pocení.
Vztek v malém bytě
Vztek je jako ústřední emoce připisován jedné, té společenskokritické části nejmladší domácí básnické generace coby poznávací znamení, symptom. Vybíralová jej rovnou hyberbolizovala v nemoc. Zloba či vztek na svět upečený rodiči s jeho pozvolna se drolící porevoluční demokracií však ve Vzteklině – komponované do oddílů Vztek, Do hor a Do snů – není. Zde se týká výlučně milostné sféry a je slazen smutným humorem, nadsázkou, neseným zejména slovními hříčkami, které tu přece jsou přítomny z hravosti, z pozitivity, z radosti. Do společenské kritiky se tu přímo nevstupuje, prostor je věnován intimitě mezi „ona“ (v červené) a „on“ (v černé), situaci uvnitř, v domácnosti, v malém bytě, v ložnici, nikoli na ulici nebo v zaměstnání, mezi ostatními lidmi.
Naštvaní lidé se obvykle neumí srdečně zasmát sami sobě a hněv málokdy obracejí vůči sobě, ale Vzteklina je na sebeironii a drásavosti, i té fyzické, postavená. Kromě ní také na prostotě: ony jazykové hříčky (pochybuji všemi končetinami najednou; rány jsou moje oblíbená část dne), přirovnání a metafory jsou jednoduché, přímočaré, srozumitelné, působí bezpracně a nevyumělkovaně. Daly by se skandovat jako aforismy, rapovat a deklamovat, mohlo by jít o písňové texty (cítím se tak sama / že vyhlašuji celostátní pátrání / po vlastním stínu) – evokativní jednoduchost se k takovému účelu hodí. Kdybych byla sníh / padala bych jen do popelnic, jako bychom zaslechli (předčasně zesnulého) zpěváka Davida Stypku.
Jak se tedy projevuje stanovená diagnóza „zuřivé formy vztekliny, s fatální prognózou“? Lékař doporučil vysoké dávky opiátů. Je nutné s nimi počítat při čtení této sbírky: pohybujeme se na hranici reality a snu, jak bychom od fungování mysli na opiátech také očekávali. Hranice reality a snu je ovšem běžná v dětství, jímž je sbírka uvedena: děvčátko cítí na očích angreštem vonící dlaň matky, která je chránila před pohledem na sebevraha skákajícího z okna. Děvčátko si představuje, že onen muž spí jako motýl monarcha v kukle. A pak přijde nečekaná pointa:
… a každý ráno se znova narodí / jako noviny.
Pointa, výrazná, založená na nepředvídaném postřehu nebo vtipu, k němuž nesměřovaly předchozí verše, je pro debut Apoleny Vybíralové poznávacím znamením. Nejsou-li to závěrečné pointy, pak jsou to hry s tituly básní, opačný konec, jako například název hned následující básně – Poločas dopadu. I ty jsou založené na slovní, často hláskové hříčce.
Obálka knihy s ilustrací Adama Priecela, repro: Bílý Vigvam
Apolena Vybíralová: Vzteklina
Ilustrace Adam Priecel. Bílý Vigvam, Ostrava 2024, 96 stran, doporučená cena 299 korun.
Černý a červený
Čtenář okamžitě postřehne barevnou signalizaci knihy: černé básně mají jiný gender, jiného/jinou mluvčí/ho než ty červené, rudě vzteklé. Černý není vztek, ale spíše smutek a samota, není konejšený, tlumený a tišený opiáty; v černých básních se pozoruje, jak se talíři skutečně rudě hází a ty pak se leží ve střepech. V červené básni, která přichází vzápětí, je třeba velkého mazání, aby se „nic z předchozího nestalo“. Jen velká dávka opiátů umí škrtnout, vymazat projevený vztek toho druhého, toho, s kým sdílíme byt tak malý že nohama / stojím ve všech / místnostech zároveň. „On“ už to asi dlouho nevydrží, lepit (střepy) a ladit (sny), nevhodné škrtat. Brzy to vzdá: „ji“ se vztekle štěkajícím zakopaným psem v hlavě. Dohromady si ti dva připadají jako vlci mezi lidmi.
Propast mezi „námi“ a „jimi“ se prohlubuje. Ještě je však možné překlenout ji mostem. Je to slovní můstek, vzniká tak jeden z nemála vizuálních či „experimentálních“ veršů. (Jako vizuálně konceptuální lze označit pro barevné rozlišení střídajících se mluvčích celou sbírku, ale kniha je to „konceptuální“ především tím, že tvoří – milostný – příběh.) Obdobnou metodou v mottu oddílu Do hor (od doby / co nás rozdělili se mi všechny sny zdají / vzhůru nohama) je verš vzhůru nohama skutečně vysázen nohama vzhůru – stejně jako následující básně v černém včetně ilustrací k nim. Je to jen rozmarná oživující hříčka.
Básnířka Apolena Vybíralová, foto: Vojtěch Šoula
Apolena Vybíralová (* 2001)
Na Filozofické fakultě Masarykovy Univerzity studuje obory bohemistika a hispanistika. V dubnu 2023 získala za své texty Cenu Vladimíra Vokolka v kategorii 19–24 let, v témže roce se stala finalistkou Literární soutěže Františka Halase. Publikovala na webu Harakiri Czurakami. Sbírka Vzteklina je její prvotinou.
Lepší je potkat se v básni než v realitě
Dásně pořezané od slov jsou básně vyřezané ze slov, přeje si autorka, a ve třech oddílech se jimi se svou ústřední dvojicí také vydává. Pokaždé jí z takového výletu vzniknou málem aforismy (kdybych byla generál / byla bych pacifista) a často se jí do cesty připletou instituce, strukturní vězení: na začátku nemocnice, uprostřed policejní stanice, o kousek dál banka, aparát státního dozoru, volební kampaň.
Z takových návštěv vznikají dokumenty, které mluví samy za sebe a ukazují lživost surové popisné pravdy (v psích letech už jsme oba / dávno mrtví; na rukavici zbytky světle hnědé stolice, hádky hluchoněmých jako vyznání lásky). Slova tu ztrácejí významy, jako když je dokola opakujete, jazyky se komolí do divné směsice, smysl vposledku dává jen mlčení. Setkání „jí“ a „jeho“ je, jak se ukazuje, mnohem pravděpodobnější v prostoru básně než v prostoru reality, v níž se totiž opouštějí, ubližují si, scházejí si, nerozumí si. Ano, láska hory přenáší, ovšem některé nepřenese, dokonce ani v básni vizualizující pohoří. Vydá-li se dvojice aktérů do kopců, nebude přenesena do snu. A pokud, bude to noční můra.
V laboratoři tohoto básnicky zpracovaného bolestného milostného vztahu se na něj nenašel lék, ani na operačním stole, kam byl položen, ho rozpáráním nespravili. Její slzy a jeho opuštěnost nabývají snově obřích rozměrů: rozměrů potopy a jámy, jeskyně. Z mýtu vylezl kentaur, Prométheus i Ikaros, i oni byli páleni a páráni. V poslední třetině sbírky vztah končí, černé pasáže mizí, zbyla jen červená.
Sbírka bohatě ilustrovaná rozmývanou tuší či akvarelově adjustovanou fixou rovněž ve své vizuální linii tematizuje smutek, agresi, násilí, hněv, který se tak často obrací vůči agresorům samotným a zvrhává se v sebepoškozování, ubližování vlastnímu tělu.
Porota Liter shledává nominovanou Vzteklinu za věcnou, strohou a lapidární, ona je však naopak barvitá, výmluvná a založená na jazykomalbě, která je dekorativní sama o sobě: se slovy je ovšem (slovy jedné z básní) potřeba umět zacházet, šetřit s nimi, jako by byla na příděl.
Jak to celé skončilo, to vám právě neřeknu.
NATOČILI, STŘIH A POSTPRODUKCE: Jakub Kučera, Hedvika Edie Ptáčková, Ondřej Mazura
Poznámka redakce: Rubrika Jedna báseň má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Za výběr básní děkujeme literární kritičce a editorce Olině Stehlíkové.
