Jedna báseň. Autorky čtou: Anna Štičková (podruhé)

Anna Štičková se ve sbírce Všude pak viděla husy cyklicky vrací k několika tematickým okruhům, jejichž společným jmenovatelem vesměs je bolest, zranění, utrpení. Především psychické, ostatně hovoří se tu otevřeně i o životě s depresí, rovněž tak ovšem fyzické, ať už jde o krutost, jíž jsou lidé vystaveni během válek (minulých i současných), nebo o masakrování kosatek. To je zde popsáno ve vší krvavé brutalitě, avšak zároveň s empatií – básnířka klade stejný důraz na tělesnou bolest jako na hrůzu, kterou zažívají ti, kdo smrti nakonec unikli: velrybáři se snažili ty zbývající nahnat na mělčinu / marně / museli to vzdát / přerušili masakr / odjeli / a nechali desítky kytovců zmateně hledat / své mrtvé příbuzné / bát se v rudě zbarvené vodě / že teď je řada na nich. Ačkoli celá báseň (nazvaná Grindadráp 2024) působí jako téměř reportážní popis události, jde zároveň o metaforu. Klíčovým tématem sbírky je totiž osud a zděděné břímě přeživších.

Směr Izrael

V první osobě se ve svazku Všude pak viděla husy hovoří o tom, co cítí čtvrtá generace po holokaustu, jak bolestné je vidět, co se odehrává v Izraeli po 7. říjnu, a jak to vůbec vstřebat, unést – ale zároveň se v řadě básní zdůrazňuje vědomí sounáležitosti, které s tichou samozřejmostí přetrvává a dodnes se předává z generace na generaci. Jsou to nejen konkrétní tradice, zvyklosti, pokrmy, drobné domácí rituály, ale rovněž  – a snad především – pospolitost v rámci rodiny i komunity. Když se lyrická mluvčí vydává na cestu do Izraele, tety z Ameriky mě na dálku zkouší z hebrejštiny / a posílají šek / z přátel a známých se stávají cestovní kanceláře a na návštěvu k sobě domů ji zvou i skoro cizí lidé, jelikož se přece rozumí samo sebou, že na šábes nemůžeš být sama (citace pocházejí z básně Neboj babičko jsem v pořádku).

V textech se tu běžně vyskytují hebrejské výrazy maces, labneh, Pesach, chala a mnohé další, nejde však o ornamenty či „exotismy“, nýbrž o přirozenou součást autorčina slovníku. Pro ty, jež nejsou zběhlí v židovských tradicích, sestavila stručný slovník, který sbírku uzavírá a čítá na třicet pojmů převážně – nikoli však výhradně – z této oblasti. Kniha tím získává další rozměr, řekněme edukativní, což mimoděk vyvažuje silně osobní, svědecký tón většiny básní.

Obálku navrhl Petr Pavlán, který k ní využil fotografii od Sylvy Ficové, repro: Protimluv

Směr láska

Jednou ze zvyklostí, o nichž tady padne zmínka, je položení pomeranče na sváteční, sederový stůl. Co znamená? Citujme z autorčina slovníku: pomeranč symbolizuje všechny, které a kteří jsou tradicí opomíjeny a opomíjeni – ženy, queer osoby, příslušníci a příslušnice menšin ad. Tím se dostáváme k dalšímu zásadnímu tématu knihy: k milostnému vztahu dvou žen. Starost, něha, soucítění, oddanost, ale i vzájemný respekt, které si partnerky prokazují ve chvílích blažených i tíživých, jsou implicitním zdrojem naděje. Právě tohle jsou projevy toho lepšího v člověku, občas jaksi navzdory všemu a všem – jedním dechem lyrická mluvčí poukazuje na nejrůznější omezení a absurdity, s nimiž se jedno a totéž, totiž láska, ve společnosti stále ještě měří dvojím metrem. Ve zvlášť ostrých konturách tento aspekt vyvstává v básni Ještěže se nemůžeme normálně vzít, v níž partnerka volí slovo smrtba namísto svatba: Patříme sobě v registru úmrtí / kde stát eviduje co se má dít pak / když umřu je všechno dané / do té doby jsme si cizí / nemůžeme se vzít pro život / jen pro smrt.

Ve vzácném prostoru důvěry a bezpečí, který si zde umějí poskytnout zejména ženy, ať jde o přítelkyně, příbuzné či členky širší židovské komunity, je každá ztráta obzvlášť citelná. Lyrická mluvčí se tak v myšlenkách a vzpomínkách několikrát vrací k osobě své babičky, oslovuje ji, znovu vyvolává k životu společné chvíle, byť jsou „obyčejné“ jako procházka po lese nebo čistění hub. Bolest ze smrti milované bytosti se napsáním a publikováním básně sice nezmenší, nepochybně je to však způsob, jakým tu naši blízcí mohou existovat i dále.

Na závěr pár slov ke kompozici. U takto výrazně tematicky profilované sbírky by se nabízelo utvořit z podobně laděných básní „hnízda“ a na určitou chvíli na každé z nich zaměřit pozornost. Namísto toho se témata i motivy prolínají a volně navracejí, opakují i variují, jsou opouštěny a zase se vynořují (na jiném místě a ve změněném kontextu). Toto nenásilné, tekuté a pružné rytmizování celku působí velmi přirozeně a podtrhuje naléhavost a přesvědčivost celé knihy Všude pak viděla husy.

Autorka je básnířka, redaktorka, editorka a literární kritička, vedoucí recenzní rubriky literárního časopisu Tvar.