Jedna báseň. Autorky čtou: Uyên Giang Nguyễn

Ve sbírce Co by tomu řekli doma je patrná generační zkušenost s psychickými problémy, terapií a psychofarmaky, se sítěmi i jazykem internetu, s nepřehlednými emocemi ve vztazích, ale zároveň to není básnění „z aplikace“: všichni vypadáme že sem patříme: / kluk s ADHD přišel o hodinu později / úzkostná holka chodí sem a tam / jak lidi na zastávce / depresivní paní brečí / protože celou cestu výtahem / musela čichat moje cigára / a já s bipolárkou / nevím jak se mám cejtit / tak cejtím radši všechno najednou.

Lyrický subjekt zde popisuje, jaké to je žít ve světě, který je neustále příliš – příliš rychlý, příliš náročný, příliš hlasitý, příliš obtížně žitelný. Plamenná řeč je namířena proti všemožným společenským očekáváním, z nichž to hlavní je jmenováno hned v úvodní dlouhé básni: požadavek normality.

Pevnost z polštářů

Tahle poezie není vymyšlená, je prožitá: vyseděná v čekárnách, vystátá na přechodech a v nočních tramvajích, kde se z playlistu místo boha ozývá kapela Radiohead. Nguyễn (mimochodem: jde o nejčastější vietnamské příjmení) neironizuje bolest a depresi, jen ji obrušuje z různých stran – někdy přes účetnictví, jindy skrze příběh o rozchodu, který je tak tichý, že se stává klimatickým jevem. Mluví se tu o venlafaxinu, aderalu, IKEA regálech i o významu slova „milovat“ ve vietnamštině; verše jsou zbudované na sytých detailech, které se vrší jeden za druhým – a přesto drží pohromadě, jako když se z drobností staví svět. Anebo aspoň pevnost z polštářů.

Sugestivní je míšení kódů, trhání jazyka, když se slévá (a odděluje) česká s vietnamskou zkušeností, láska s paranoiou, něha s exekučním příkazem ve zlatém rámu. Skrze běžné situace, jako je ranní vstávání, vyzvednutí léků nebo nákup v Lidlu, klade důležité otázky: Co že je to, ta normalita a co nepřístojnost (nemyslíš že jsem moc normální?), jak žít pod neutuchajícím tlakem na výkon, s pochybnostmi o sobě samé, jak o tom všem mluvit, aniž by člověk sklouzl k lacinému patosu nebo naopak k cynismu.

Ženskost je měna, duše má fungovat jako Google Kalendář, člověk je definovaný svou prací a rodný jazyk je samozřejmostí. Řeč zpívá potichu v kleci, zatímco člověk stojí před výlohou knihkupectví v uhelném kraji a bojí se vejít. Co by tomu řekli doma. Jak by to řekli doma. A hlavně: kde vlastně „doma“ je?

Výrazným prvkem sbírky je právě otázka identity a původu. Autorka tu zpracovává vietnamsko-českou zkušenost jako existenci mezi dvěma neslučitelnými kulturními světy – mezi jazykem, kterým doma šeptáme, a jazykem, jímž se prezentujeme navenek. Silný motiv nože pod polštářem ilustruje návyk, kulturní paměť, která je přenášená tělem: u nás doma / se s nočními můrami bojovalo nožem / schovaným pod polštářem / — bez ostří — protože se věřilo / že čepel si má člověk vždycky držet u srdce“.

Sbírku uzavírá věta, která je srdcem celé výpovědi: „ale to se u nás doma / zásadně nikdy / neříká.

Jak nebýt jen funkcí?

Jeden z klíčových motivů je neustálé přepínání mezi tlakem „být v pořádku“ a schopností vůbec přiznat, že v pořádku nejsem. Autorka mluví o tom, co to znamená fungovat – v práci (moji nepřátelé nosí bílé košile a linkované bloky), ve vztahu, v systému. Je ještě možné najít místo, kde by člověk nebyl jen funkcí?

Tato poezie je silně nesena realitou, věcmi, situacemi, předměty, které lze nahlížet jako všední, ale takový je smysl skutečnosti a jedině ona má právo se v poezii ocitnout. Autorčiným krédem by mohlo být „pojmenovat věci tak, jak jsou“, napřímo. Každodennost není banální.

Zahazuje klasickou symboliku a nahrazuje ji emočními užitkovými objekty – jídelní nůž místo meče, konfety jako zbytkový chaos života, krabice s absolutním chaosem vedle mopu a mop vedle snubních prstýnků. S nadhledem, ale i zranitelností.

Témata jako duševní zdraví, partnerské vztahy, zkušenost ženy v mužském světě, kulturní identita nebo vyhoření v pracovním procesu (radši psát hladový a s ustaranou hlavou a se špínou za nehty), antidepresiva stejně samozřejmě jako láska, pracují s obrazem, rytmem a opakováním, refrény. Autorka rozvíjí motivy v několika vrstvách, buduje atmosféru prostřednictvím detailů a dává si záležet na překvapivých spojeních v rámci verše (každý den v půl páté odpoledne začnu křičet na svoje čtyři těsné stěny a excelové paravány).

Vtip je tu často nástrojem pro přežití, ironie poslední dostupnou strategií lásky. Když Nguyễn přirovnává svou roli k barmanovi, jenž míří olivou do úst tanečnice, musí přesně znát míru i používat trénované pohyby. „Nepřístojně se dá žít pouze v přijatelné míře“ není jen refrén, nýbrž i motto generace, která si ráno zapomene vzít prášky a večer skládá papírová letadla z daňového přiznání. Ta generace není ztracená ani zoufalá, křehká ani rozpustná jako sníh – jen odmítá jít podle pravidel, která sama nenastavila a jež očividně nefungují. A přitom fungovat, to je to zaklínadlo, které je tolikrát ironizováno. Tak jsme byli vycvičeni: k bezbřehému normálnímu fungování.

Básnířka dokázala učinit ze zranitelnosti užitečný a „funkční“ nástroj pro budování empatie, která je podmínkou úkolu „vydržet“ v místech, kde se staví z nezbytného materiálu, a často z vlastního těla. Silné jsou právě i pasáže věnující se ženské zkušenosti. Báseň to sprostý slovo na F je nekompromisní text o sexualitě, očekávání a vnitřním boji o sebeúctu (moje měkká tkáň pro něj byla měnou / a moje kostra zlatým standardem, dále obráceně: udělej mě znamená vytvoř mě — probuď mě k existenci), přičemž feminismus tu není heslem, ale existenciální potřebou. Autorka tematizuje tělo jako prostor veřejné diskuze, jako objekt i jako nositelku hodnoty, která je neustále hodnocena a poměřována. Z básní je patrná snaha najít nové způsoby, jak být ženou a nenechat si vzít řeč.

Namísto toho, aby Uyên Giang Nguyễn čtenáře vedla za ruku, poskytuje mapu: dává mu nůž pod polštář, ukazuje, že je tam už dávno. Co by tomu řekli doma je sbírka, která říká přesně to, co se obvykle jen naznačuje, a říká to neokázale a upřímně.