Jedna báseň. Autoři čtou: Jan Zvettler

Procházím se Zvettlerovou sbírkou Křoví záškoláků a je mi přitom, jako bych šla v podzimním dnu krajinou, je trochu mlha a vše je mírně zastřené. Možná jsou to vzpomínky, které se vynořují z mlhy paměti. Obrazy se prolínají i plynou, jsou surrealistickým kódem různých emočních rozpoložení, smutků, výkřiků. Čtu básně, které mě udivují zralostí a usazeným rukopisem básníka, který ve zralém věku vydává svou prvotinu. A jak se v ní lze dočíst, jsou to básně, které vznikaly celkem dvanáct let.

Truchlení a epitaf. Nic z toho nejsem schopna říct s jistotou, ale navedly mě určité indicie. První část svazku, nazvaná Stále ještě (2011–2012), se skládá ze tří oddílů. První (Dům ještě zní) explicitně a další dva (Po smrti a Pasti) implicitně hledají a sdělují, jak uchopit smrt konkrétního člověka. Autor se ke svému truchlení vztahuje jako k doznívání a otisku (pravděpodobně konkrétního) místa – loučení se s bytem, domem, stolem, s něčím (někým) hmotným a konkrétním: především ztrácení / přesto dům ještě zní / dům ještě zní. Tyto atributy svou nejasností a jistou interpunkční rozmlžeností evokují přípravu na přechod na jiné místo a patrně do jiné dimenze.

V druhé části, Po smrti, v přechodovém, liminálním místě autor jako by něco ukončoval, a přitom vyprazdňoval vlastní prožitkový prostor: „už odnesli kostel / teď sklízejí svahy / z blízkého okolí / za chvíli smotají řeku / jak starý koberec. Třetí část, Pasti, obsahuje kromě básní několik prozaických textů; působí na mě jako záznamy snů o konkrétním zemřelém člověku, který se sice objevuje, přichází z onoho druhého světa, je přítomný i nepřítomný zároveň. Autor vnímá sebe a jeho osobu v oddělenosti „zde“ a „tam“. Ze snových textů i z básní v tomto oddílu čiší více emocí, které se objevily patrně při výročí (nejspíš prvním) oné události. I tady jsou emoce obaleny do měkkého materiálu, ačkoliv z básní vyzařuje nesouhlas a jakési dodatečné smlouvání se smrtí. Tím změkčením je emoce, avšak neprožívaná napřímo, nýbrž jako světlo v odrazu: na dlani rybníka / zamrzl měsíc / pasti na smrt jsou připravené.

Autorkou obálky a grafické úpravy knihy je Nikola Janíčková (Take Take Take), repro: Euromedia Group, a. s. – Odeon

Procházím druhou částí sbírky Křoví záškoláků, tu část, podle níž je sbírka pojmenována. Snad emočně lehčí, tematicky různorodější. I v ní, a nevím úplně proč, se rozlévá spíš podzimní čas, ačkoli se tam jistě vystřídaly roční doby v mnoha autorových letech. Snad možná ti záškoláci a jejich útočiště. K tématu místa se Jan Zvettler v kruzích vrací v celé své sbírce a myslím, že na mapě jeho mysli je pamatováno na skutečně dobré místo, zázemí. Rovněž tady věci mají čas se rozhlížet a na chvíli se stávají nejen objektem (sad, vesnice), nýbrž i prožívajícím subjektem, který – ó tady jsem tady sad / kolem cesty jsem.

Obkružování a obalování. Další autorův manévr, až zenového střihu. Obalit nebytí. Něco, co je vyprázdněné, nějaký minus pocit, dostane svou ochrannou vrstvu – jak terapeutické, chce se mi říci! Ale ano, je noc, tento rozmilý název prostředního cyklu druhé části zve k básním nejen nočním, milostným, ale i bolestným a frustrujícím a fascinujícím (Frauenthal).

Jan Zwettler je pro českou poezii cenným objevem až zjevem.

Jan Zvettler, foto: archiv autora

Jan Zvettler (* 1980) vystudoval obor sociální práce na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 2010 pracuje jako psychoterapeut s dospělými lidmi v Praze a v Českých Budějovicích; ve jmenovaném jihočeském městě také žije.