Jedna báseň. Autoři čtou: Aleš Berný

Jmenovaná místa nejsou pouhou geografickou scénou epického „dění“. Jsou i nositeli společenských, generačních a individuálně osobních příběhů (jedny ilustrují, osvětlují a podporují druhé), a pak také potřebným kontextem se silnou emocionální rezonancí. Aleš Berný ve své básnické prvotině, publikované ve zralém věku, rekonstruuje klíčové momenty dospívání zasazeného do doby společenských otřesů konce osmdesátých a počátku devadesátých let, kdy se proměňovala nejen Praha a popřevratová společnost či stát, ale i mimoděčně – a občas drasticky – se formovaly identity těch, kteří tehdy právě dospívali.

Básnický subjekt se vrací do vlastního mládí bez nánosu současného pohledu, což vytváří prostor pro sdílenou zkušenost generace, jež prožila plynutí času v překotném a nejistém období porevoluční transformace, kdy se leccos přehlédlo, vše bylo dovoleno vytaženými stavidly povšechné tolerance a volnoběžné svobodomyslnosti. Výchovné a emocionální vakuum není malováno moralistní rukou, nýbrž funguje jako pochmurná, věcná kulisa formující tehdejší svět dospívajících. Děje se tak ve dvou prolínajících se časových rovinách: dnes, kdy u hospodského stolu vzpomínám na tehdy, před pětadvaceti lety.

Přebal básnické sbírky K Helmovskému jezu, zdroj: nakladatelství Argo

Bluesová melancholie místa

Svoji poemu Aleš Berný komponuje jako melodramatické pásmo rytmizované opakujícími se motivy, scénami a refrény, jež působí jako bluesový podklad díla – ústřední opakující se akord či tónina skladby s prologem (či preludiem). Nejvytěženějším obrazem je metafora hnědé Vltavy, která všechno odnáší až na pražskou Štvanici (lesklé vlny hnědé řeky / nesou vzpomínky k helmovskému jezu) — voda symbolizující zde odchod, zapomnění, ale i neodvratný tok času, který nenechává nic na místě, spláchne vše. (Pozn. redakce: autor v poemě píše vlastní i místní jména s malými počátečními písmeny, v titulu sbírky je však Helmovský jez psán s H.)

Tematicky se debutový žalozpěv autora, který dosud publikoval sbírku povídek (Blues, rock’n’roll a láska, 2018) dotýká vážných životních událostí: první lásky, školních bojůvek a vyřizování účtů, neřízené sexuality, smrti rodičů, sebevraždy vrstevníka, šikany, znásilnění, rodinných krizí či duševních poruch. Nejde však o izolovaná traumata, nýbrž o sdílené otisky kolektivní paměti generace vyrůstající v době, kdy se starší svět teprve přizpůsoboval novým pořádkům – kromě toho, že všechny tragické události a osudy jsou propojené časoprostorově a vztahově, mezilidsky a tmeleny lyrickým vyprávějícím subjektem.

Vedle autobiografických reflexí se v litanickém a výrazně hudebním textu objevuje město jako živý organismus, nositel vzpomínek i prostor bolesti. Pražské Podskalí není jen pozadím nebo noir scenérií poémy, ale postavou, jejíž proměny odrážejí vnitřní rozklad i naděje subjektu. Ztráty, neštěstí, vášně a nevyřčené bolesti se snoubí s bluesovou melancholií místa, kde se minulost a přítomnost v hořké ironii prolínají. Berný umí baladicky zachytit nejen fyzické, ale i emocionální domovy, které se rodí a zanikají spolu s městem a dospělostí.

Ztráty nejen osobní

Jazyk sbírky je mélický, ale přímočarý, často až syrový, s písničkářsky naléhavou, rytmizovanou autentičností. Obraznost je konkrétní, drsná: jirka vešel pod vlak na výtoni…;  trsek vlasů zůstal přilepen krví k žebrům; otec sebou škubnul a kovové čelo postele praštilo / do zdi; jirka byl mrtvý, protože ho přejel vlak (…) / otec měl rakovinu; dvojče martin bodnul nožem kluka; tělo v černém pytli. Motivy smrti, násilí, rodinných tragédií nebo zrad Berný vykresluje s horce chladnou věcností, ve vysokém tempu, bez varování, místy s ironicky pobaveným nadhledem, ale současně s vážnou nostalgií. I tím sbírka připomíná hudební kompozici — rytmus, refrény a variace vytvářejí efekt jakési durově-mollové skladby, která spojuje jednotlivé scény i různé časové roviny: a také ironii a nadhled s vážností a patosem.

Současně se variováním přidává nová perspektiva dosud odvyprávěnému, nový kontext, nový úhel pohledu, nové věcné informace: opakované verše a motivy jsou neustále znovu nasvěcovány v novém, obohaceném či posunutém kontextu. Čtenář si z nich může příběh poskládat a během čtení jej neustále přetvarovávat a nově interpretovat. Nejde ale o dekoraci, nýbrž o strukturální prvek, který poemě pomáhá vyprávět básnický příběh o měnícím se městě i dospívání v době bez opor a jistot. Proměny městského prostoru – likvidace jeho bujného rázu industrií, urbánní anonymizace místa odstraněním jeho vášnivých, divokých a tajných míst a spolu s ní vymazání jeho jedinečné paměti – jsou zachyceny s citlivostí bez stížností. Sbírka tak funguje nejen jako osobní svědectví, ale i jako reflexe kulturní a společenské ztráty, která se podepisuje na tváři a osudu města i obyvatel.

Poema K Helmovskému jezu je tedy generační výpovědí, mapou mizejícího světa, milostným dialogem po desetiletích mlčení i traumatickou vzpomínkou na vlastní selhání (šikana spolužáka, která vedla až k jeho sebevraždě, neschopnost zabránit tragédiím a vlastní podíl na nich). Text nepůsobí jako patetická kronika, ale jako živý proud proměn a událostí, v němž se vše mění, vrací a promítá v motivických variacích a vše počítá se svou křehkostí, dočasností a hrubou, nekašírovanou, a díky tomu hlubokou a autentickou životní matérií.

Aleš Berný (* 1979), novinář, prozaik, básník a písničkář. Absolvoval bakalářské studium na FHS UK a nedokončil studia gestalt psychoterapie. Pracuje jako zpravodaj ČTK. Publikoval v literárních časopisech Host, Ateliér, Pandora, Psí víno nebo Divoké víno. V roce 2018 vydal sbírku povídek Blues, rock’n’roll a láska. Ve volném čase vystupuje s poeticko-hudebním uskupením Šílený Fridrich, pro které skládá písničky a píše texty. Žije v Praze, chodí na fotbal – na Slavii a Slavoj Vyšehrad. Věří, že zemře na Šumavě.